III.ÚS 207/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 207/09 ze dne 21. 5. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 21. května 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti Ing. J. M., právně zastoupeného Mgr. Zdeňkem Vaňátkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 21, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2008 sp. zn. 7 To 294/2008, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností ze dne 26. 1. 2009 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze, přičemž uvedl, že se postupem tohoto soudu cítí být zkrácen na svých základních právech garantovaných článkem 1, článkem 8 odst. 1, odst. 2, článkem 37 odst. 3, článkem 38 odst. 1 a článkem 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Jak vyplývá z ústavní stížnosti a jejích příloh, je stěžovatel na základě obžaloby Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 22. 11. 2004 sp. zn. 2 Zt 233/2004 společně s dalšími spoluobžalovanými stíhán pro trestné činy porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákona spáchané ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona, kterých se měli dopustit tím, že v letech 1997 - 1999 jako členové představenstva Komerční banky a. s. společně schválili tzv. II. resp. III. a IV. limit na otevírání dokumentárních operací pro devizového cizozemce firmu B.C.L. Trading GmbH Vídeň, přičemž jako vrcholový řídící orgán nepostupovali obezřetně, nehájili a neprosazovali zájmy banky, čímž porušili sjednané podmínky pro výkon člena představenstva, přičemž z importních akreditivů otevřených v rámci těchto limitů vznikla Komerční bance a. s., se sídlem Na Příkopě 33, Praha 1, celková škoda z důvodů nesplacení dokumentárních akreditivů ve výši minimálně 6.751.978.650.00 Kč. V trestní věci stěžovatele rozhodoval meritorně jako soud nalézací již třikrát Obvodní soud pro Prahu 1, a to rozsudkem sp. zn. 9 T 69/2004 ze dne 6. 12. 2005, rozsudkem č. j. 9 T 69/2004-6651 ze dne 8. 1. 2007 a rozsudkem sp. zn. 9 T 12/2008 ze dne 26. 2. 2008. Ve všech případech byli stěžovatel a jeho spoluobžalovaní obvodním soudem pro shora uvedené trestné činy podle § 226 písm. b) tr. řádu zproštěni obžaloby. Všechny uvedené rozsudky však byly k odvolání státního zástupce v neprospěch obžalovaných usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2006 sp. zn. 7 To 486/2006, usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2007 sp. zn. 7 To 293/2007 a usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2008 sp. zn. 7 To 294/2008 zrušeny a věc byla opakovaně vrácena soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v pořadí posledního usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2008, jímž bylo zároveň ve smyslu § 262 tr. řádu nařízeno, aby věc byla soudem prvého stupně projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel nejprve rekapituloval průběh svého trestního stíhání, jež trvá již bezmála 10 let. Vyjádřil nesouhlas s postupem Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího, který prvostupňové rozsudky ruší opakovaně v neveřejném zasedání, aniž by k tomu byly splněny zákonné podmínky dle § 263 odst. 1 písm. b) tr. řádu. V další části ústavní stížnosti stěžovatel uplatňuje obsáhlé námitky skutkového charakteru, týkající se výsledků dokazování před obecnými soudy. Stěžovatel namítá, že odvolací soud mění skutkové závěry soudu nalézacího, bez veřejného projednání nahrazuje skutková zjištění tohoto soudu vlastními úvahami a fakticky supluje roli veřejné obžaloby. Stěžovatel se dále cítí být zkrácen ve svých právech nebýt odňat zákonnému soudci dle článku 38 odst. 1 Listiny tím, že věc má být znovu projednána v jiném složení senátu nalézacího soudu. Domnívá se, že nový senát bude nucen rozhodovat v jeho neprospěch a označuje rozhodnutí odvolacího soudu za subjektivně podbarvené. Odmítá poukaz na souvislosti s jinou trestní věci a naznačuje, že v novém řízení nebude mít možnost se obhájit. Zdůrazňuje dosavadní délku řízení s tím, že nové řízení před obvodním soudem povede k dalším průtahům. II. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud dospěl k závěru, že na projednávanou ústavní stížnost je třeba hledět zčásti jako na návrh nepřípustný a zčásti jako na návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní soud přitom odkazuje na svou dosavadní judikaturu ve věcech totožné procesní konstelace, v nichž stěžovatelé brojí proti rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ust. 258 odst. 1, § 259 odst. 1 a § 262 tr. řádu. Napadá-li stěžovatel usnesení městského soudu v části, kterou bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a věc vrácena tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, je Ústavní soud nucen opět poukázat na princip minimalizace svých zásahů do činnosti soudů obecných a na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že je principiálně oprávněn rozhodovat meritorně jen o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím "konečným", tj. zpravidla těm, jimiž se soudní či jiné řízení končí, a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 339/01, dostupné v databázi rozhodnutí na stránkách http://nalus.usoud.cz). Za taková "konečná" rozhodnutí je sice možno považovat i některá procesní rozhodnutí, jimiž se řízení nekončí, ale kterými se uzavírá jeho relativně samostatná část a jeho účastník již nemá možnost takové rozhodnutí napadnout, avšak v případě rozhodnutí odvolacího soudu v trestních věcech dle ust. 258 odst. 1, § 259 odst. 1 tr. řádu o finální rozhodnutí uvedeného typu zásadně nejde, neboť řízení dále pokračuje a stěžovatel má možnost své námitky uplatňovat v jeho rámci, popř. posléze i brojit proti nepříznivému meritornímu rozhodnutí opravnými prostředky. Tím, že se věc nachází před soudem prvního stupně, zůstávají stěžovateli zachovány všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje k ochraně jeho práv, a v konečném důsledku i dovolání. Ústavní soud dále zkoumal, zda nejsou dány okolnosti ve smyslu ust. § 75 odst. 2 zákona o Ústavní soudu, tyto okolnosti však na základě odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh neshledal. Projednávanou ústavní stížnost je proto ve výše vymezené části nutné považovat za nepřípustnou dle ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Za nepřípustnou je ústavní stížnost třeba považovat i v té části, kde stěžovatel brojí proti neodůvodněným průtahům řízení. Ty představují tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci, a stěžovatel proto musí adekvátním způsobem formulovat i své návrhové žádání [srov. § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu] a předtím vyčerpat procesní prostředky ochrany svých práv (srov. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, § 174a zákona o soudech a soudcích a dále § 13 odst. 1 věta třetí, § 22 odst. 1 věta třetí a § 31 zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem). Obiter dictum lze konstatovat, že stěžovatel v odůvodnění svého návrhu kromě samotného postupu odvolacího soudu dle § 259, resp. § 262 tr. řádu neuvádí žádné konkrétní skutečnosti, v nichž by průtahy na straně obecných soudů měly spočívat. Samu okolnost, že došlo k opakovanému zrušení prvoinstančních rozhodnutí, nelze s přihlédnutím ke zjevně mimořádné složitosti dané trestní věci za důkaz průtahů a porušování práv stěžovatele dle článku 38 odst. 2 Listiny považovat. Projednatelná meritorně je tudíž jen ta část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel brojí proti postupu odvolacího soudu podle ust. § 262 tr. řádu. Část rozhodnutí, jíž Městský soud v Praze nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, lze totiž považovat za "konečnou" ve výše popsaném smyslu. Ústavní soud přitom bere v úvahu i zásadu ekonomie řízení, neboť pokud by porušení ústavně zaručeného základního práva na zákonného soudce dle článku 38 odst. 1 Listiny bylo shledáno až na samém konci soudního řízení, toto řízení by probíhalo zcela zbytečně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 389/05, sp. zn. I. ÚS 116/08, III. ÚS 963/08, dostupná v databázi na stránkách http://nalus.usoud.cz). V otázce posouzení ústavní konformity postupu odvolacího soudu dle ust. § 262 tr. řádu je ovšem třeba opět vycházet ze zásad, které Ústavní soud zmínil výše. Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy)