III.ÚS 2086/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2086/24 ze dne 24. 9. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti Blanky Broukalové, zastoupené JUDr. Petrem Pavlíkem, advokátem se sídlem Křižíkova 159/56, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2024, č. j. 33 Cdo 2889/2023-590, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 1. června 2023, č. j. 15 Co 48/2021-537, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 2. prosince 2020, č. j. 9 C 253/2018-280, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 1. června 2023, č. j. 15 Co 48/2021-537, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, jako účastníků řízení, a 1. Ing. Michaely Učikové, 2. Anny Marie Juřicové a 3. Kamily Osičkové, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byly porušeny čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Okresní soud v Táboře v pořadí již druhým rozsudkem ze dne 2. 12. 2020, č. j. 9 C 253/2018-280, zamítl žalobu vedlejší účastnice 1, jíž se domáhala určení obsahu kupní smlouvy (se stěžovatelkou jako prodávající), a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení. 3. Ústavní stížností napadeným (v pořadí již třetím) rozsudkem ze dne 1. 6. 2023, č. j. 15 Co 48/2021-537, změnil Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen "krajský soud") rozhodnutí okresního soudu tak, že určil obsah kupní smlouvy mezi stěžovatelkou jako prodávající a vedlejší účastnicí 1 jako kupující, a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud vycházel z toho, že stěžovatelka uzavřela dne 17. 4. 2018 smlouvu o zprostředkování s realitní kanceláří (též jen "RK") za účelem prodeje konkrétně specifikovaných nemovitostí. Smlouva obsahovala i zmocnění pro realitní kancelář zastupovat stěžovatelku při uzavření smlouvy o budoucí kupní smlouvě s vyhledaným zájemcem o nemovitost. Soud dospěl k závěru, že stěžovatelka projevila vůli zmocnit zprostředkovatelku (RK) k vymezenému právnímu jednání, a že ze zmocnění nevyplývá omezení zprostředkovatelky ve výběru zájemce, s nímž jménem stěžovatelky uzavře smlouvu o smlouvě budoucí kupní. Zároveň uzavřel, že následně uzavřená smlouva o smlouvě budoucí kupní (ze dne 17. 8. 2018) není v rozporu s dobrými mravy. Vzhledem k tomu, že vedlejší účastnice 1 požádala stěžovatelku o uzavření realizační kupní smlouvy (řádně a včas), přičemž stěžovatelka povinnost uzavřít kupní smlouvu nesplnila, určil soud její obsah na návrh vedlejší účastnice 1 dle § 1787 odst. 2 o. z. 4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 23. 5. 2024, č. j. 33 Cdo 2889/2023-590, dovolání stěžovatelky meritorně posoudil a zamítnul. Nejvyšší soud o věci rozhodoval opakovaně (po kasačních rozsudcích č. j. 33 Cdo 4097/2019 a č. j. 33 Cdo 2291/2021-364). V nyní napadeném rozsudku částečně odkázal na závěry uvedené v předchozích rozsudcích (výklad možnosti zániku povinnosti uzavřít budoucí smlouvu ve smyslu § 1788 odst. 2 o. z.). Dále jako dosud v rozhodovací praxi neřešenou shledal otázku, zda měl soud při uspořádání práv a povinností stran přihlédnout ke zhodnocení nemovitých věcí vedlejšími účastnicemi 2 a 3, kterým stěžovatelka (navzdory závazku vůči stěžovatelce 1) nemovitost prodala. Uzavřel, že odvolací soud posoudil uvedenou otázku správně. Podle Nejvyššího soudu okolnosti, jichž se stěžovatelka dovolává, byly vyvolány jejím nepoctivým jednáním, neboť v době, kdy vedlejším účastnicím 2 a 3 umožnila nemovité věci užívat, dokonce je zhodnotit, již byla povinna přijmout návrh vedlejší účastnice 1 na uzavření kupní smlouvy. Pokud vedlejší účastnice 2 a 3 nemovité věci zhodnotily, nemohou vynaložené náklady jít k tíži vedlejší účastnice 1 a není důvod k nim přihlížet při určení obsahu realizační kupní smlouvy. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka rekapituluje průběh řízení a opakuje své námitky vznesené v řízení před obecnými soudy. Zpochybňuje zmocnění udělené realitní kanceláři, upozorňuje na nestandardnost obsahu smlouvy o zprostředkování, rozporuje skutkové závěry krajského soudu o platnosti smlouvy a o povinnosti stěžovatelky následně uzavřít kupní smlouvu. 6. Porušení práva na soudní ochranu spatřuje v nepřezkoumatelnosti závěrů krajského soudu, tvrdí, že se s některými námitkami krajský soud dostatečně nevypořádal. Krajský soud porušil zásadu dvojinstančnosti řízení, neboť o obsahu smlouvy rozhodoval soud odvolací namísto soudu prvostupňového. Dále namítá neprovedení důkazu "ohledáním tabletu makléře". 7. Dovolacímu soudu stěžovatelka vytýká, že se řádně nevypořádal se všemi otázkami vznesenými v dovolání. 8. Porušení práva vlastnit majetek spatřuje stěžovatelka v samotném znění soudem určené kupní smlouvy. Podle stěžovatelky vedlejší účastnice 1 (kupující) po vkladu kupní smlouvy do katastru nemovitosti nemá žádnou vynutitelnou povinnost kupní cenu stěžovatelce (prodávající) uhradit. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Výklad jiných než ústavních předpisů jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyla porušena ústavní práva účastníka řízení a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. 11. Zpochybňuje-li stěžovatelka skutkové závěry obecných soudů, respektive odlišně hodnotí provedené důkazy, je nutno uvést, že takového přezkumu se nelze v řízení o ústavní stížnosti úspěšně domáhat. Výhradně obecný soud hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci procesních pravidel, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. 12. Porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny je tak možno namítat pouze v případě extrémních excesů při hodnocení důkazů. Takový extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení ze dne 11. 6. 2024, sp. zn. III. ÚS 1265/24 či usnesení ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 686/21). 13. V samotném procesu zjišťování skutkového stavu ani v jeho právním hodnocení, však Ústavní soud shora uvedený extrémní exces neshledal. K ústavní stížnosti je přiložena smlouva s podpisem stěžovatelky a realitního makléře ze dne 17. 4. 2018 nazvaná "výhradní dohoda o zprostředkování". Sama stěžovatelka předem kontaktovala realitní kancelář za účelem prodeje konkrétních nemovitostí. Součástí dohody je též bod č. 6 nazvaný "K čemu klient RK zmocňuje" obsahující zmocnění pro realitní kancelář uzavřít budoucí kupní smlouvu, včetně náležitosti smlouvy o smlouvě budoucí, mj. "povinnost uzavřít na výzvu zájemce kupní smlouvu nejpozději do 1 měsíce od vyzvání". Uveden