III.ÚS 21/24 – Ústavní soud

III.ÚS 21/24 ze dne 21. 2. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Miervy, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2023 č. j. 30 Cdo 3616/2023-194, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. července 2023 č. j. 30 Co 182/2023-156 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. února 2023 č. j. 21 C 31/2022-86, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí v celém rozsahu s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na náhradu škody způsobené vadným výkonem veřejné moci podle čl. 36 odst. 3 Listiny a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. 2. V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 18/2016 se stěžovatel (v postavení žalobce) domáhal omluvy a zaplacení částky 220 000 Kč s příslušenstvím, eventuálně - pro případ, že bude žaloba o zaplacení peněžité částky zamítnuta - konstatování porušení základních práv, to vše jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 245/2003. 3. Ve stávajícím ústavní stížností napadeném řízení se stěžovatel (rovněž v postavení žalobce) po vedlejší účastnici řízení (žalované) domáhá zaplacení částky ve výši 200 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy, kterou utrpěl v důsledku nepřiměřené délky výše zmiňovaného řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 18/2016. Ještě před podáním žaloby bylo vedlejší účastnicí řízení poskytnuto stěžovateli zadostiučinění za nemajetkovou újmu za nepřiměřenou délku řízení (sp. zn. 4 C 18/2016) ve výši 58 125 Kč. 4. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem (napadeným v této věci) ze dne 23. 2. 2023 č. j. 21 C 31/2022-86 částečně vyhověl žalobě stěžovatele a vedlejší účastnici řízení uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku ve výši 45 000 Kč s příslušenstvím (výrok I). Co do částky 155 000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a vedlejší účastnici řízení uložil povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 26 684 Kč (výrok III). 5. K odvolání stěžovatele i vedlejší účastnice řízení Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 25. 7. 2023 č. j. 30 Co 182/2023-156 změnil rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku tak, že žalobu o zaplacení částky ve výši 16 500 Kč s příslušenstvím zamítl; ohledně zbývající částky ve výši 28 500 Kč a ohledně zamítavého výroku rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I). Výrokem II uložil vedlejší účastnici řízení povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku ve výši 39 026 Kč. Městský soud ve shodě s obvodním soudem dovodil, že délka kompenzačního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 byla nepřiměřená a byly splněny předpoklady pro přiznání odškodnění. Městský soud se zabýval jednotlivými kritérii podle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti státu") pro stanovení konkrétní výše zadostiučinění. Obvodnímu soudu toliko vytknul, že při posuzování složitosti věci jako objektivního kritéria [§ 31a odst. 3 písm. b) zákona o odpovědnosti státu] nevzal v úvahu počet stupňů, na kterých byla věc rozhodována. Vzhledem k tomu, že věc byla rozhodována na třech stupních soudní soustavy, jevila se městskému soudu jako adekvátní redukce základní částky o 20 %. 6. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. 12. 2023 č. j. 30 Cdo 3616/2023-194 odmítl jako nepřípustné. Nejvyšší soud konstatoval, že žádná ze stěžovatelem nastolených otázek [hodnocení jednotlivých kritérií upravených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona odpovědnosti státu], jakož i promítnutí změny ekonomické situace a inflace do výše základní částky zadostiučinění vyplývající ze Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen "stanovisko")], nemohla založit přípustnost dovolání. Stěžovatelem předložené otázky byly městským soudem zodpovězeny v souladu s existující judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, kterou Nejvyšší soud v odůvodnění usnesení citoval. II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Jeho základní námitka se týká toho, že Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích není ochoten přistoupit k valorizaci odškodnění poškozených s ohledem na uplynutí dlouhého časového úseku od vyslovení sjednocovacích názorů obsažených ve stanovisku na výši základní částky odškodnění v kontextu vývoje společnosti a při zohlednění zvýšení životní úrovně a jiných ekonomických ukazatelů (např. inflace). Zdůvodnění, které Nejvyšší soud používá opakovaně, je tautologické, nevypořádává se s podstatou problému a námitkami stěžovatele. Stěžovatel předkládá úvahu, že na některé osoby (např. zaměstnance státu nebo důchodce) se valorizace vztahuje, na jiné osoby (poškozené jednáním státu) nikoliv. V rozdíleném zacházení mezi těmito osobami spatřuje porušení zákazu diskriminace. Pro demonstraci podrobně popisuje, jak rostl průměrný plat soudců od roku 2009 do roku 2023. Nejvyšší soud podle něj opovrhuje osobami poškozenými jednáním státu, proto nelze hovořit o rovnosti zbraní a nezávislosti soudů při rozhodování o nárocích poškozených. Odkazuje na internetové články různých médií, ze kterých podle jeho mínění plyne, že justice "bojuje o své platy", přičemž uplatňuje stejnou argumentaci jako stěžovatel u svého nároku na náhradu škody. Poukazuje na několik rozhodnutí Ústavního soudu [např. nálezy ze dne 14. 1. 2021 sp. zn. I. ÚS 4293/18 (N 11/104 SbNU 103), ze dne 13. 7. 2006 sp. zn. I. ÚS 85/04 (N 136/42 SbNU 91) nebo ze dne 21. 9. 2011 sp. zn. I. ÚS 1536/11 (N 165/62 SbNU 449); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz], s nimiž je především napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu v rozporu. Finanční rozpětí mezi 15 000 až 20 000 Kč vyjádřené ve stanovisku nemůže být podle stěžovatele zafixováno navždy. Napadená rozhodnutí rovněž ignorují principy vytyčené judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Stěžovatel podotýká, že kompenzační řízení za nepřiměřenou délku jiného kompenzačního řízení není nikterak složité a z pohledu Evropského soudu pro lidská práva by nemělo trvat více než dva roky, nepřistoupí-li k tomu zvláštní okolnosti. Dále namítá, že Nejvyšší soud popřel svoji vlastní judikaturu týkající se posouzení průtahů v řízení a jejich vlivu na přiměřenost odškodnění a že mu byla kladena k tíži instančnost řízení, která by ale naopak měla být přičtena k tíži státu (zde poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021 sp. zn. III. ÚS 1303/21). III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 9. Část ústavní stížnosti, kterou stěžovatel napadá výrok I rozsudku obvodního soudu v rozsahu, v jakém byl potvrzen rozsudkem městského soudu (tj. co do částky 28 500 Kč s příslušenstvím) a potvrzení tohoto výroku částí výroku I rozsudku městského soudu, je návrhem podaným zjevně neoprávněnou osobou [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu], neboť těmito výroky bylo rozhodnuto ve prospěch stěžovatele. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozho