III.ÚS 2122/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2122/12 ze dne 24. 1. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jozefa Kully, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v Praze 5, Symfonická ul. 1496/9, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 4. 2012 č. j. 15 C 11/2012-15, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zrušil v záhlaví označený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2. Obvodní soud pro Prahu 2 ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "vedlejší účastnice") zaplacení částky 10 000 Kč s příslušenstvím z titulu peněžního zadostiučinění za nemateriální újmu způsobenou mu rozsudkem Vojenského obvodového soudu Ostrava ze dne 5. 12. 1957 sp. zn. 2 T 352/57, jímž byl uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců nepodmíněně a ke ztrátě vojenské hodnosti. Uvedený rozsudek v důsledku amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 12. 1957 nevedl k uvěznění stěžovatele, nicméně představoval přitěžující okolnost v situaci, kdy byl v roce 1960 z téhož důvodu odsouzen rozsudkem Vojenského obvodového soudu Bratislava ze dne 23. 9. 1960 sp. zn. 3 T 23/60. Rozsudek Vojenského obvodového soudu Ostrava byl rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011 sp. zn. 7 Tz 31/2011 v celém rozsahu zrušen a stěžovatel byl zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) tr. řádu, neboť žalovaný skutek není trestným činem. Obvodní soud pro Prahu 2 svůj rozsudek odůvodnil konstatováním, že jelikož nedošlo k omezení osobní svobody stěžovatele, nepřichází v úvahu přímá aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Dále s poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 533/03 ze dne 19. 8. 2004 uvedl, že zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, má ve vztahu k občanskému zákoníku i k zákonu č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), charakter normy speciální, v důsledku čehož "pro osoby, které podle uvedených zákonů jsou osobami oprávněnými žádat odškodnění, platí pro uplatňování a uspokojování nároků ve vztahu mezi nimi a státem zvláštní právní úprava, a to bez ohledu na to, který předpis je pro ně příznivější". Rozhodující soud dále zdůraznil, že neshledal výstižnými ani stěžovatelovy výhrady všímající si čl. 36 odst. 3 Listiny a čl. 41 Úmluvy. V ústavní stížnosti stěžovatel dává najevo, že si je "vědom", že Ústavní soud se tzv. bagatelními věcmi zabývá "jen ve zcela výjimečných případech, kdy jde o hrubé porušení ústavněprávních principů". Dovozuje, že "o takový případ se zde jedná", neboť "případ sám je na samé hranici tzv. bagatelnosti" a "veškerá vysvětlování soudu (i ministerských úředníků) jsou v hrubém rozporu s ústavně garantovanými principy", interpretovanými Ústavním soudem v "obdobné věci" nálezem sp. zn. I. ÚS 3438/11 ze dne 4. 6. 2012. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka. Ústřední výhrada stěžovatele, že jím zpochybňovaný rozsudek koliduje s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3438/11 ze dne 4. 6. 2012, neobstojí. Nosné důvody tohoto nálezu se soustřeďují k úsudku, že vznik nároku na náhradu nemateriální újmy za nezákonné věznění v 50. letech minulého století je třeba - v situaci, kdy odpovídající nároky nepředvídal zákon č. 82/1998 Sb., ve znění před nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., ani jiná podústavní úprava - odvodit z čl. 5 odst. 5 Úmluvy, který představuje "self-executing" ustanovení, aplikovatelné přednostně před zněním zákona, a je relevantní též ve vztahu k posouzení promlčecích lhůt. V ústavní stížností napadeném rozsudku se Obvodní soud pro Prahu 2 aplikovatelností čl. 5 odst. 5 Úmluvy výslovně zabýval a dospěl k závěru, že v úvahu nepřichází, a to vzhledem k absenci omezení osobní svobody stěžovatele. Tomuto závěru stěžovatel neoponuje (resp. mu přisvědčuje poukazem na jemu nepříznivý průmět rozsudku Vojenského obvodového soudu Ostrava ze dne 5. 12. 1957 sp. zn. 2 T 352/57 do rozsudku Vojenského obvodového soudu Bratislava ze dne 23. 9. 1960 sp. zn. 3 T 23/60), a ani v ústavní stížnosti relevantně neargumentuje, že došlo k porušení jiné přímo aplikovatelné normy ústavního práva. Možnost materiální (peněžní) satisfakce za nelegitimní omezení osobnostních práv v režimu § 13 obč. zák. (v návaznosti na čl. 10 odst. 1 Listiny) uznal Ústavní soud nálezem sp. zn. IV. ÚS 428/05 ze dne 11. 10. 2006, jehož se stěžovatel v řízení před obvodním soudem rovněž dovolával; v tamější věci byl však stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu nenastoupení civilní služby podle § 272a tr. zákona (v rozhodném znění) trestním příkazem vydaným v roce 1994, tj. mimo období, k němuž obrací pozornost zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, jakož i navazující předpisy [viz v širším kontextu zákon č. 261/2001 Sb., interpretovaný judikaturou Ústavního soudu, zejm. nálezem sp. zn. I. ÚS 712/05 ze dne 28. 6. 2007, resp. nařízení vlády vydaná podle § 8 zákona č. 198/1993 Sb., zahrnující úpravu v oblasti důchodové (nařízení č. 51/1994 Sb., č. 622/2004 Sb. a navazující nařízení ohledně příplatků k důchodu), dále jednorázové náhrady a příspěvky (nařízení č. 165/1997 Sb., č. 102/2002 Sb., č. 135/2009 Sb.), odškodnění studentů VŠ vyloučených ze studia z politických důvodů (nařízení č. 122/2009 Sb.) apod.]. Obvodnímu soudu pro Prahu 2 lze tudíž ve sledovaných souvislostech (kdy k zásahu do osobní svobody stěžovatele rozsudkem Vojenského obvodového soudu Ostrava ze dne 5. 12. 1957 sp. zn. 2 T 352/57 nedošlo) přisvědčit rovněž v poukazu na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 533/03 ze dne 19. 8. 2004, pojímajícím zákon č. 119/1990 Sb. coby lex specialis, a témuž se patří připomenout i usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2496/10 ze dne 14. 10. 2010 a sp. zn. III. ÚS 1890/11 ze dne 26. 4. 2012. Jinými slovy, stěžovateli je třeba přesvědčit, že nález sp. zn. I. ÚS 3438/11 ze dne 4. 6. 2012 oproti nálezu sp. zn. IV. ÚS 533/03 ze dne 19. 8. 2004 uznává, že u osob postižených uvězněním z politických důvodů nemusejí být jedinými právoplatnými nároky ty, které navazují na zákony č. 119/1990 Sb. a č. 198/1993 Sb; podstatnou odlišností oproti nyní projednávané ústavní stížnosti je ovšem právě vztah k čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Dalším specifikem stěžovatelovy věci je omezený význam rozsudku Vojenského obvodového soudu Ostrava ze dne 5. 12. 1957 sp. zn. 2 T 352/57, který se měl toliko následně "promítnout" do rozsudku Vojenského obvodového soudu Bratislava ze dne 23. 9. 1960 sp. zn. 3 T 23/60. Není totiž vyloučeno argumentovat tím, že stěžovatel měl svoje satisfakční nároky spojovat až s tímto - v pořadí druhým - rozsudkem. Námitky stěžovatele, vycházející z čl. 36 odst. 3 Listiny, jsou tak vypořádány. Stěžovateli je známo (viz výše), že vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí (srov. § 202 odst. 2 o. s. ř.) přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s dalším dovolávaným ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Z řečeného vyplývá, že úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež ve skutečnosti nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo porušeno ústavn