III.ÚS 2129/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2129/22 ze dne 13. 9. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky České provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě, sídlem Rybí trh 185/16, Opava, zastoupené Mgr. Bc. Petrem Dostálem, advokátem, sídlem Za Poštou 416/2, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2022 č. j. 28 Cdo 1042/2022-545, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. listopadu 2021 č. j. 1 Co 23/2021-472, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. června 2021 č. j. 23 C 5/2016-417 a rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Olomoucký kraj ze dne 6. listopadu 2015 sp. zn. SPU475559/2013/R6269 č. j. SPU547374/2015/121/GS, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci, Krajského soudu v Ostravě a Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Olomoucký kraj, jako účastníků řízení, a podniku Lesy České republiky, s. p., sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 4 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti a jí napadených rozhodnutí se podává, že předmětem řízení před Státním pozemkovým úřadem, Krajským pozemkovým úřadem pro Olomoucký kraj (dále jen "pozemkový úřad") byla žádost stěžovatelky v režimu zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (dále jen "ZMV"), jíž se stěžovatelka domáhala vydání konkrétních v napadených rozhodnutích specifikovaných nemovitostí. Pozemkový úřad stěžovatelčině žádosti nevyhověl, čemuž se stěžovatelka následně bránila žalobou podle části V. občanského soudního řádu. 3. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelčinu žalobu (výrok I), pro částečné zpětvzetí žaloby zastavil řízení ohledně některých ve výroku vypočtených pozemků (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení vedlejšího účastníka (výrok III) a České republiky (výrok IV). Po provedeném dokazování dospěl krajský soud k závěru, že stěžovatelka je právním nástupcem Řádu německých rytířů, který byl v minulosti vlastníkem nemovitostí, jejichž vydání stěžovatelka požadovala. Zároveň ovšem v řízení nevyšlo najevo, že by stěžovatelka či její právní předchůdce byly vlastníky těchto nemovitostí v rozhodném období vymezeném v § 1 ZMV (tj. v době po 25. 2. 1948). Předmětné pozemky byly právnímu předchůdci stěžovatelky zabrány v průběhu druhé světové války. Byť dekret č. 5/1945 Sb. prohlásil takové odnětí za neplatné, z dikce § 1 odst. 2 tohoto dekretu a z dobové judikatury vyplývá, že k neplatnosti nedošlo ex lege, nýbrž bylo na oprávněné osobě, aby se neplatnosti sama dovolala. Za tohoto stavu tak bylo na právním předchůdci stěžovatelky, aby se domáhal vydání takto zkonfiskovaných věcí, a to podáním žaloby podle zákona č. 128/1946 Sb. Stěžovatelka neprokázala, že by taková žaloba byla podána. 4. Vrchní soud stížností napadeným rozsudkem k odvolání stěžovatelky proti výrokům I, III a IV rozsudku krajského soudu tento rozsudek v napadené části potvrdil. Ohledně skutkové i právní stránky věci dospěl k obdobným závěrům jako krajský soud. Ohledně námitky, že se krajský soud dostatečně nevypořádal s dopady nálezu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 1948 č. j. 690/46-6, na nějž stěžovatelka poukazovala, vrchní soud upozornil na to, že stěžovatelka předložila pouze koncept, takže nebylo možno zjistit, zda a případně v jakém znění bylo toto rozhodnutí vydáno. Především však vrchní soud zdůraznil, že důvodem odmítnutí stížnosti národní správy byl nedostatek její aktivní legitimace z hlediska dekretu č. 5/1945 Sb., a právě tak pouze z hlediska tohoto dekretu se Nejvyšší správní soud zabýval posouzením otázky, zda je realizace konfiskace možná před právní mocí konfiskačního rozhodnutí, neposuzoval však existenci vlastnického práva právního předchůdce stěžovatelky. Skutkovým podkladem pro rozhodnutí krajského soudu ovšem nebylo zjištění, že sporné nemovitosti byly konfiskovány Řádu německých rytířů, nýbrž zjištění, že Řád byl o svůj majetek připraven v průběhu okupace a po ukončení druhé světové války jej již nenabyl. 5. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo stěžovatelčino dovolání odmítnuto jako nepřípustné. Nejvyšší soud konstatoval, že relevantní právní otázky vrchní soud vyřešil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, jež byla aprobována i Ústavním soudem. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka především zpochybňuje závěr obecných soudů, že její vlastnické právo k předmětným nemovitostem nebylo po roce 1945 již nikdy obnoveno. Stěžovatelka tvrdí, že její právní předchůdce se po roce 1945 aktivně snažil o navrácení předmětných nemovitostí, kdy podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů, byl de iure vlastníkem právě právní předchůdce stěžovatelky. Odkazují-li obecné soudy na § 10 zákona č. 128/1946 Sb., podle kterého se měly restituční nároky z křivd vzniklých za dob nesvobody obecně uplatňovat u civilního soudu, považuje toto stěžovatelka za alibistický argument pro nevyhovění jejímu nároku. Obecné soudy opomíjí, že nároku podle zákona o majetkovém vyrovnání bylo již vyhověno i v případech, kdy v rozhodném období nebyl vůbec uplatněn nárok podle zákona č. 128/1946 Sb. [např. v nálezu ze dne 2. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 3943/14 (N 144/82 SbNU 287)]. Podstatný je podle stěžovatelky projev vůle původního vlastníka k získání jmění zpět [odkazuje přitom na nález ze dne 9. 12. 1998 sp. zn. II. ÚS 3/98 (N 152/12 SbNU 399) a usnesení ze dne 19. 4. 2000 sp. zn. II. ÚS 3/2000; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Stěžovatelka obecným soudům v této souvislosti vytýká, že aplikovaly zákon o majetkovém vyrovnání přehnaně formalisticky. 7. Porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje stěžovatelka dále v tom, že obecné soudy se v odůvodnění omezily na odkázání na jiná rozhodnutí, v rámci kterých se vyjadřovaly k jiným nárokům stěžovatelky. 8. Stěžovatelka závěrem shrnuje: tím, že rozhodující soudy nezohlednily tehdejší poměry a faktickou možnost stěžovatelky domáhat se svého restitučního nároku "těsně" před rozhodným obdobím podle zákona o majetkovém vyrovnání, učinily značně formalistický výklad, podle něhož ke křivdě v rozhodném období nedošlo, a znemožnily tak stěžovatelce domoci se spravedlnosti a nároků jí plynoucích z majetkových křivd, které se jí bezprostředně dotýkají. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. 10. Stěžovatelka napadá rozsudek krajského soudu jako celek, přestože podala odvolání pouze proti jeho výrokům I, III a IV. Ústavní stížnost stěžovatelky proti výroku II rozsudku krajského soudu je proto nepřípustná, neboť stěžovatelka nevyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). 11. Ve zbylém rozsahu byla stěžovatelčina ústavní stížnost shledána přípustnou. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. 13. Obecné soudy založily svůj závěr, že stěžovatelce neměly být vydány jí požadované nemovitosti, na tom, že stěžovatelka nebyla oprávněnou osobou podle ZMV. Z dokazování totiž vyplynulo, že stěžovatelka nebyla vlastníkem předmětných pozemků v žádném okamžiku rozhodného období stanoveného § 1 ZMV. Toto zjištění má