III.ÚS 2159/24 – Ústavní soud

III.ÚS 2159/24 ze dne 20. 8. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelek obchodních společností 1) HEIM Trade SE, se sídlem Vídeňská 264/120b, Brno a 2) KOVOHUTĚ HOLDING DT, a. s., se sídlem Křižíkova 270/17, Čelákovice, obě zastoupené Mgr. Martinou Leitnerovou, advokátkou, se sídlem Koláčkovo náměstí 727, Slavkov u Brna, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. května 2024 č. j. 21 Co 126/2024-414 a usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 19. března 2024 č. j. 0 Nc 1019/2020-391, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti A1 - Point, s. r. o., se sídlem Záběhlická 134/95, Praha 10 - Záběhlice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelky se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva (svobody) zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 38 odst. 2 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh vyplývá, že Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní soud") ústavní stížností napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatelek na zrušení předběžného opatření, nařízeného jeho usnesením ze dne 24. 11. 2020 č. j. 0 Nc 1019/2020-42. V odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí odkázal zejména na ustanovení § 77 odst. 1 písm. a), odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen "o. s. ř."). Stěžovatelky podle okresního soudu dostatečně neosvědčily, že pominuly důvody, pro které bylo předběžné opatření nařízeno. Pokud nařízením předběžného opatření druhé stěžovatelce vznikla škoda v souvislosti s tím, že musela ve prospěch vedlejší účastnice řízení obnovit dodávky vody a plynu, taková okolnost není podle okresního soudu důvodem pro zrušení předběžného opatření. Důvodem pro zrušení předběžného opatření není sama o sobě ani okolnost, že předběžné opatření je nařízeno již déle než 3 roky, neboť důvody pro trvání předběžného opatření stále existují, vedlejší účastnice řízení jako jeho navrhovatelka zahájila v příslušné lhůtě řízení o věci samé, které ještě nebylo skončeno. Důvodem pro zrušení nařízeného předběžného opatření není ani tvrzení stěžovatelek, že vedlejší účastnicí řízení zahájená soudní pře na zřízení práva nezbytné cesty a na zřízení služebnosti inženýrských sítí se obsahově neshoduje s návrhem na vydání předběžného opatření. 3. K odvolání stěžovatelek následně Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesení okresního soudu potvrdil. Rovněž podle krajského soudu nepominuly důvody, pro které bylo předběžné opatření soudem původně nařízeno a nadále existuje naléhavá potřeba zatímně upravit poměry mezi účastníky daného řízení. Souhlasil s okresním soudem, že stěžovatelky netvrdily žádné skutečnosti, ze kterých by vyplývala změna okolností naznačující, že pominuly důvody, pro které bylo předběžné opatření nařízeno. Skutečnost, že předběžným opatřením uloženou povinností obnovit ve prospěch vedlejší účastnice řízení stěžovatelce vznikla škoda, není sama o sobě důvodem pro zrušení nařízeného předběžného opatření. II. Argumentace stěžovatelek 4. Obecné soudy porušily jejich právo na spravedlivý proces, neboť nezkoumaly vztah mezi nařízeným předběžným opatřením a žalobou podanou vedlejší účastnicí řízení ve věci samé; nezkoumaly ani smysluplnost dalšího trvání předběžného opatření ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2020 sp. zn. III. ÚS 208/20 (N 192/102 SbNU 196). Předběžné opatření v dané věci nebude mít pro rozhodnutí ve věci samé žádný reálný význam [v této souvislosti stěžovatelky odkazují na nález ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327)]. Obecné soudy se východisky těchto nálezů neřídily a nerespektovaly tedy závaznost judikatury Ústavního soudu ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy. Nyní napadenými rozhodnutími obecných soudů je rovněž porušena zásada rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť druhé stěžovatelce v souvislosti s povinností obnovit ve prospěch vedlejší účastnice řízení dodávky vody a plynu vzniká škoda. Okolnost, že obecné soudy odkazují druhou stěžovatelku na eventuální samostatné řízení o náhradě škody, není dostačující. Stěžovatelky rovněž nesouhlasí s tím, že v daném případě neexistují skutečnosti odůvodňující zrušení předběžného opatření. Takovou skutečností je totiž samo o sobě trvání nařízení předběžného opatření, obecné soudy o předchozím návrhu stěžovatelek rozhodovaly asi před rokem a stav navozený předběžným opatřením trvá více než tři a půl roku. Délka řízení neodpovídá složitosti řízení, o věci nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Ve věci existuje extrémní nesoulad právních závěrů se skutkovými zjištěními, přičemž tato nesrovnalost je posílena tím, že obecné soudy se námitkami stěžovatelek dostatečně nezabývaly - rozhodnutí obecných soudů jsou nepřezkoumatelná. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jejich ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně jejich práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. 7. Rozhodování o návrhu na nařízení předběžného opatření a hodnocení toho, zda jsou splněny podmínky pro jeho vydání, změnu či zrušení, je především věcí obecných soudů. Jak již bylo uvedeno výše, úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavnosti, nikoliv zákonnosti, a proto mu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti soudů ve stejném rozsahu jako se tomu děje v obvyklém instančním řízení před obecnými soudy. Je si samozřejmě vědom skutečnosti, že rozhodnutí o předběžných opatřeních jsou - obecně vyjádřeno - způsobilá zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení; práva a povinnosti jsou však jimi upravena pouze dočasně, přičemž jejich úprava může být v průběhu řízení k návrhu dotčených účastníků změněna či zrušena. 8. Zatímní povaha rozhodnutí o předběžných opatřeních nijak nevylučuje, že v meritorním soudním rozhodnutí může dojít k významné změně dosavadní úpravy. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního zásadně nepřísluší přehodnocovat názor soudů o důvodnosti návrhu na vydání nebo důvodnosti trvání předběžného opatření, nýbrž je povolán pouze ověřit, zda rozhodování o předběžném opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo učiněno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nálezy ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) či ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2486/13 (N 184/75 SbNU 39)]. Proto se Ústavní soud zpravidla necítí být oprávněn zasahovat do těchto rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 909/14 či usnesení ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 1710/16, dostupná na http://nalus.usoud.cz) a činí tak pouze ve výjimečných případech, kdy rozhodování o předběžném opatření představuje natolik excesivní zásah do základních práv a svobod dotčených jednotlivců, který vyžaduje zásah Ústavního soudu [srov. např. nálezy ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10 (N 131/62 SbNU 59) či ze dne 9. 1. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3749/17]. K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, však v nyní posuzovaném případě nedošlo. 9. V rámci přezkumu ve výše uvedených mezích k samotné argumentaci stěžovatelek Ústavní soud uvádí následující. Odkazy stěžovatelek na předchozí nálezovou judikaturu Ústavního soudu jsou nepřípadné. To se týká již prvního odkazu stěžovatelek na nález sp. zn. III. ÚS 208/20 s tvrzením, že