III.ÚS 2183/25 – Ústavní soud

III.ÚS 2183/25 ze dne 25. 9. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele K. K., zastoupeného Mgr. et Bc. Ivou Jónovou, advokátkou, sídlem V Jirchářích 60/6, Ústí nad Labem, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 17. června 2025 č. j. 23 Co 182/2025-5550 a usnesení Okresního soudu v Chrudimi ze dne 12. května 2025 č. j. 0 P 59/2018-5479, 15 P a Nc 336/2024, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Chrudimi, jako účastníků řízení, a E. H., a nezletilých K. K. K. a I. K. K., jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 32 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 Listiny, čl. 10 Listiny, čl. 24 Listiny, jakož i čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva") a čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z jejích příloh se podává, že stěžovatel jako otec nezletilých vedlejších účastnic podal návrh na nařízení předběžného opatření, kterým by byly nezletilé na dobu dvou měsíců svěřeny do péče neutrálního prostředí, zařízení ZDVOP dětské centrum V., kde by jim byl přidělen terapeut se specializací na syndrom zavržení rodiče. Dále měl být předběžným opatřením nařízen kontakt se stěžovatelem a matce (vedlejší účastnici) měl být po dobu minimálně jednoho měsíce zakázán jakýkoliv kontakt s dětmi. Dětem měly být odebrány mobilní telefony a škola by byla instruována, aby nedocházelo ke zprostředkování kontaktů dětí s matkou spolužáky s tím, že pokud by došlo ze strany matky k porušení zákazu styku a kontaktování dětí, hrozila by jí pokuta až do výše 50 000 Kč. Stěžovatel v odůvodnění návrhu navrhl, aby případně soud zvolil jiné alternativní řešení. 3. V záhlaví uvedeným usnesením Okresního soudu v Chrudimi tento soud návrh stěžovatele zamítl. Upozornil, že stěžovatel není legitimován k podání návrhu na nařízení předběžného opatření podle § 454 odst. 1, § 452 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z. ř. s."), neboť takový návrh může podat pouze příslušný orgán sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) za předpokladu, že dítě trpí nedostatkem řádné péče, nebo je jeho život, normální vývoj nebo jiný důležitý zájem vážně ohrožen nebo narušen. Okresní soud nicméně návrh neshledal důvodným i bez ohledu na nedostatek aktivní legitimace. Z obsahu spisu vyplývá, že obě nezletilé jsou zatíženy dlouhodobým rodičovským konfliktem a je vhodné prohlubovat stávající kontakt s odborníky beze změn, které stěžovatel navrhuje. V minulosti i v aktuálně probíhajícím řízení děti spolupracovaly s mnoha odborníky, aniž to vedlo k obnově jejich vztahu s otcem. Pro mladší dceru je otec v podstatě cizí člověk, starší z dívek má vůči otci rozporuplný vztah. Znalkyně z oboru školství a kultura, odvětví psychologie a z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie v řízení o péči důrazně nedoporučila umístění dětí do neutrálního prostředí, nevedlo by totiž k obnově vztahu s otcem. Starší nezletilá vedlejší účastnice je navíc v psychicky křehkém stavu, sama za hlavní zdroj své opory označila matku. Okresní soud neměl za prokázané, že by starší nezletilá měla sklony k sebepoškozování, či že by její nevhodné chování ve škole bylo výsledkem zanedbání péče ze strany matky. Vytržení z domácího prostředí by její psychický stav ještě zhoršilo a na místě není ani jiné řešení navržené stěžovatelem. 4. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích k odvolání stěžovatele usnesení okresního soudu potvrdil. Odkázal na znalecká doporučení, aby děti docházely do stávající poradny pro terapeutickou pomoc. Ani krajský soud neshledal předpoklady pro nařízení předběžného opatření [§ 1 odst. 3 z. ř. s. ve spojení s § 102 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")], kterým by byly nezletilé (byť na přechodnou dobu) odebrány ze stávající péče matky a předány do speciálního zařízení (do neutrálního prostředí). Návrh nepovažoval za důvodný i bez ohledu na otázku aktivní legitimace k jeho podání a bez ohledu na to, že nejsou splněny podmínky podle § 452 odst. 1 z. ř. s. pro nařízení tzv. rychlého předběžného opatření. Odkázal přitom na judikaturu Ústavního soudu, která činí nejlepší zájem dítěte předním hlediskem při rozhodování o péči o nezletilé. To platí tím spíše, má-li být důsledkem přijatého opatření významné narušení rodinných vazeb nezletilého a změna jeho výchovného prostředí v důsledku odnětí nezletilého z rodiny. Podle krajského soudu nalézací soud přesvědčivě vyložil, že navrhovaná zatímní úprava poměrů nezletilých je zcela nevhodná a poukázal též na výslech znalkyně v řízení ve věci samé (o změně péče o nezletilé) ze dne 29. 4. 2025, která nevhodnost takové zatímní úpravy konstatovala. Pokud bezprostředně po výslechu znalkyně PhDr. Nory Martincové podal stěžovatel dne 4. 5. 2025 návrh na předběžné opatření, kterým se domáhal svěření nezletilých dcer do zařízení (mimo péči) matky, byl jeho návrh zcela v rozporu se závěry a doporučeními znalkyně. Jakkoliv odvolací soud přezkoumává rozhodnutí o (ne)nařízení předběžného opatření podle stavu v době vydání rozhodnutí, krajský soud nepominul, že starší nezletilá byla posléze vyslechnuta policií a ošetřena lékaři ohledně údajného sebepoškozování. Ani s ohledem na tyto události nebylo nutné zatímně upravit poměry. Závěrem instruoval okresní soud, aby v řízení ve věci samé činil kroky k asistovanému kontaktu s otcem. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituloval historii opatrovnického řízení. Poukázal na manipulaci vedlejší účastnicí (matkou), která děti prokazatelně na asistovaný styk s ním dlouhodobě nepřipravuje a naopak děti odrazuje. Stěžovatel vyjádřil obavy o duševní rozpoložení starší nezletilé dcery, která se nachází v citlivém období a dopouští se matkou neřešeného sebepoškozování. Manipulaci vedlejší účastnice stěžovatel prokazoval z již dřívějších znaleckých vyjádření, na které obecné soudy nebraly zřetel. Stěžovatel se cítí být v pasti, neboť jej soudy vnímají jako "kverulanta", současně však postup soudů vyústil v utvrzení děti v syndromu zavrženého rodiče. Soudy stěžovateli stručně řečeno nepřisvědčily včas, nyní jej děti odmítají a soudy zohledňují jejich přání stěžovatele nevidět. Předběžné opatření je pro stěžovatele prostředkem, jak nezletilé chránit. V neutrálním prostředí by jim byl přidělen terapeut a vymanily by se z manipulace vedlejší účastnice. Soudy se také měly zabývat alternativním návrhem otce o spolupráci dětí s odborníky bez umístění dětí do neutrálního prostředí. Závěrem stěžovatel požádal o přednostní projednání věci podle § 39 zákona o Ústavním soudu. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 7. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. 8. Ústavní soud připomíná své obecné závěry týkající se způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zas