III.ÚS 22/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 22/20 ze dne 29. 9. 2020 N 191/102 SbNU 182 K vyloučení soudního přezkumu rozhodnutí, kterým nebylo uděleno státní občanství cizinci z důvodu bezpečnosti státu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka o ústavních stížnostech stěžovatele B. C., zastoupeného JUDr. Jiřím Novákem, advokátem, sídlem Sokolská 1788/60, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 6. 2020 č. j. 1 As 71/2020-24, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2020 č. j. 8 A 2/2020-23, rozhodnutí ministra vnitra ze dne 1. 11. 2019 č. j. MV-102659-3/SO-2019 a rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 13. 6. 2019 č. j. VS-4506/835.3/2-2018, spojených s návrhem na zrušení § 26 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky a o změně některých zákonů (zákon o státním občanství České republiky), za účasti Ministerstva vnitra, Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení, takto: I. Ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 1. 11. 2019 č. j. MV-102659-3/SO-2019 a rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 13. 6. 2019 č. j. VS-4506/835.3/2-2018 se zamítá. II. Ve zbytku se návrhy odmítají. Odůvodnění I. Průběh předchozího řízení 1. Dvěma ústavními stížnostmi (ze dne 6. 1. 2020 a 3. 8. 2020, později doplněnými) podanými podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 4 odst. 2, čl. 10 odst. 1, čl. 32 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen "Úmluva"). 2. Stěžovatel podle § 64 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rovněž navrhl, aby Ústavní soud zrušil § 26 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky a o změně některých zákonů (zákon o státním občanství České republiky), [dále též jen "zákon o státním občanství"], jelikož má za to, že porušuje čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. 3. Stěžovatel má v České republice od roku 2003 povolen trvalý pobyt. Na základě jeho žádosti bylo dne 29. 8. 2018 zahájeno řízení ve věci udělení státního občanství České republiky, přičemž v návětí uvedeným rozhodnutím Ministerstva vnitra (dále též "ministerstvo") byla žádost zamítnuta. Podle § 22 odst. 3 zákona o státním občanství si Ministerstvo vnitra vyžádalo stanoviska Policie České republiky a zpravodajských služeb České republiky (dále též "bezpečnostní sbory"), která se nestávají součástí spisu, obsahují-li utajované informace (dále jen "stanoviska"). Jelikož ze stanovisek údajně vyplynulo, že stěžovatel ohrožuje bezpečnost státu, jeho svrchovanost a územní celistvost, demokratické základy, životy, zdraví, nebo majetkové hodnoty, nebylo stěžovateli podle ustanovení § 13 odst. 2 zákona o státním občanství požadované občanství uděleno. 4. Stěžovatel v podaném rozkladu uvedl, že si není vědom, že by svým chováním ohrožoval bezpečnost státu nebo jeho svrchovanost apod. Jelikož zamítavé rozhodnutí ministerstva bylo odůvodněno poukazem na utajované informace, namítal též absenci příslušného odůvodnění a nerespektování zákazu libovůle. 5. Rozklad stěžovatele proti výše uvedenému rozhodnutí ministerstva byl zamítnut rozhodnutím ministra vnitra rovněž napadeným v tomto řízení. Ministr vnitra (dále též jen "ministr") vysvětlil, že stanoviska bezpečnostních sborů jsou založena na ověřených poznatcích a že nešlo připustit, aby se stěžovatel, který podle stanovisek ohrožuje bezpečnost státu, mohl seznámit s utajovanými informacemi, neboť by to mělo za následek jejich prozrazení. Ministerstvo postupovalo správně, když postupem podle příslušných ustanovení zákona o státním občanství stěžovatelovu žádost zamítlo, a to včetně stručného odůvodnění rozhodnutí podle § 22 odst. 3 zákona o státním občanství. Ministr uzavřel, že byť nejsou stěžovateli známy konkrétní důvody negativních stanovisek, bylo přiměřeně k okolnostem případu zachováno jeho právo na řádný proces. Tato praxe je podle ministra vnitra běžná např. i v Polské republice nebo Dánském království a stěžovateli umožňuje jednak zjistit alespoň základní důvod zamítnutí žádosti, jednak prostřednictvím rozkladu nepříznivé rozhodnutí přezkoumat. Právě v průběhu řízení o rozkladu jsou přezkoumávány důvody zamítavého rozhodnutí i bez toho, aby je stěžovatel znal. Nadto si ministr vnitra v případě stěžovatele vyžádal aktualizované podklady bezpečnostních sborů a dospěl k závěru, že nebezpečí stále trvá. Nutná omezení procesních práv stěžovatele pak ministr považoval za souladná s ústavním pořádkem, zejména poukazem na nález ze dne 11. 10. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 5/16 (N 186/83 SbNU 43; 393/2016 Sb.; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz). 6. Městský soud v Praze (dále též jen "městský soud") v záhlaví označeným usnesením odmítl žalobu stěžovatele podanou proti právě citovanému rozhodnutí ministra vnitra, což odůvodnil soudní výlukou přezkumu těchto rozhodnutí, založenou ustanovením § 26 zákona o státním občanství, přičemž tuto soudní výluku akceptoval jako ústavně souladnou i Ústavní soud v nálezu ze dne 2. 7. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 39/17 (N 124/95 SbNU 8; 212/2019 Sb.). 7. Nejvyšší správní soud shora citovaným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení městského soudu a neshledal důvod pro podání návrhu na zrušení ustanovení § 26 zákona o státním občanství, protože o takovém návrhu nedávno Ústavní soud rozhodoval a tento návrh zamítl. V závěru rozsudku Nejvyšší správní soud uvedl (bod 21), že z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 39/17 je zjevné, že právě ústavní stížnost podaná přímo proti rozhodnutí o neudělení občanství (resp. rozhodnutí o zamítnutí rozkladu) je v dané věci efektivním prostředkem ochrany, v jehož rámci by měl být proveden kompletní přezkum důvodů pro neudělení občanství plynoucí z utajovaných informací. II. Argumentace stěžovatele 8. Stěžovatel v obou ústavních stížnostech namítá zásah do svého ústavně zaručeného práva na řádný proces a na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Porušen měl být dále čl. 4 odst. 2 Listiny a odvozeně rovněž čl. 10 odst. 1 a čl. 32 odst. 1 Listiny. Stěžovatel tvrdí, že mu v napadeném rozhodnutí ministerstva byla sdělena v podstatě toliko informace, že jeho žádost byla zamítnuta z důvodu ohrožení bezpečnosti státu, s odkazem na příslušná ustanovení zákona o státním občanství. Ani v rozhodnutí o rozkladu ministr neuvedl žádné skutečnosti, které by věc osvětlovaly a ze kterých by stěžovatel mohl zjistit, jakou měrou a z jakých důvodů představuje bezpečnostní hrozbu. Z napadených rozhodnutí nevyplývá, že by se správní orgány blíže zabývaly stanovisky nebo zkoumaly další podklady. Ministr se v napadeném rozhodnutí nevěnuje stanoviskům v konkrétní věci stěžovatele, pročež nebyla posuzována míra ohrožení bezpečnosti. Nebyl tak dodržen požadavek přiměřenosti a odůvodnění napadených rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná. Stěžovatel nemá možnost "objektivizovat" informaci, zda skutečně představuje bezpečnostní hrozbu, anebo jde o libovůli správního orgánu. 9. V návrhu na zrušení ustanovení § 26 zákona o státním občanství spojeném s ústavní stížností stěžovatel zejména namítá porušení principu dělby moci, kterým se údajně Ústavní soud při posouzení ústavnosti napadeného ustanovení v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 39/17 nezabýval. Jakkoliv si je stěžovatel vědom i závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 5/16, jímž byl § 22 odst. 3 zákona o státním občanství shledán ústavně souladným, nelze podle něj opomenout, že jednotlivec má mít v rámci postulátů plynoucích z práva na soudní ochranu a principu právního státu též právo na odůvodnění rozhodnutí orgánu veřejné moci, aby se mohl seznámit se základem zásahu do jeho právní sféry - rozhodnutí musí být přezkoumatelná. Byť není na udělení státního občanství právní nárok, je na něj podle stěžovatele veřejné subjektivní právo, kterému musí odpovídat i postup prostý libovůle a diskriminace. Stěžovatel nespatřuje důvod k duplicitnímu omezení veřejných subjektivních práv žadatelů o státní občanství, ke kterému však vyloučení soudního přezkumu podle § 26 zákona o státním občanství směřuje, i když sleduje stejný cíl jako § 22 odst. 3 téhož zákona, a nemůže tak projít testem přiměřenosti. 10. Jelikož ani ustanovení § 26 a § 22 odst. 3 zákona o státním občanství neobsahují konkrétní definici žadatelů, jejichž žádosti jsou ze soudního přezkumu vyloučeny, přiklání se stěžovatel k názoru vyslovenému v odlišném stanovisku čtyř soudců k nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 39/17, že nikoli zákonodárce, nýbrž bezpečnostní