III.ÚS 2245/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2245/10 ze dne 16. 9. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 16. září 2010 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. H., zastoupeného JUDr. Michaelou Šubrtovou, advokátkou v Praze 1, Dlouhá 16, proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2010 č. j. Spr 1441/2010, spojené s návrhem na zrušení § 5 odst. 1 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění Ústavní stížností ze dne 1. 8. 2010 stěžovatel napadl shora uvedené rozhodnutí, kterým nebylo vyhověno jeho žádosti o zápis do seznamu znalců Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") pro obor ekonomika, odvětví ceny a odhady se zvláštní specializací oceňování motorových vozidel, strojů a zařízení, a to s odůvodněním, že v oboru, ve kterém o znalectví žádal, je počet znalců naplněn. Přitom se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud toto rozhodnutí zrušil a aby uložil městskému soudu povinnost jmenovat stěžovatele soudním znalcem v uvedeném oboru. Současně navrhl, aby Ústavní soud zrušil ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že se v dané oblasti pohybuje a má povědomí o tom, kdo a kdy byl soudním znalcem jmenován a jaký byl v posledních letech vývoj v počtech soudních znalců, a namítá, že vůči jeho osobě dochází k diskriminaci a nepřípustnému zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv garantovaných čl. 21 odst. 4 a čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu uvedl, že i když městský soud nepovažuje akt "nejmenování" za rozhodnutí, podal správní žalobu k městskému soudu, a že je přesvědčen, že podání této žaloby neznemožňuje podání ústavní stížnosti. Současně dodal, že jej k tomuto kroku vedou "opatrnostní" důvody (tedy pro případ, že by nebylo možno dosáhnout nápravy v rámci správního soudnictví). Současně vyjadřuje názor, že neexistence opravného prostředku je v demokratickém státě nepřípustná. Ustanovení § 5 odst. 1 zákona o znalcích a tlumočnících, umožňující výběr osoby bez jakéhokoliv bližšího stanovení pravidel, jakými by bylo např. složení zkoušky, praxe, včetně nároku na jmenování při splnění předem stanovených podmínek, otvírá prostor pro zvůli rozhodujícímu subjektu. Tento subjekt pak v jeho případě bez jakéhokoliv zákonného zmocnění omezil jeho práva, když nad rámec zákona stanovil kriteria, která jsou "nepřekročitelná". Uvedené ustanovení proto neodpovídá požadavkům předvídatelnosti, určitosti a srozumitelnosti, které jsou předpokladem pro vyloučení libovůle při naplňování státní moci. Dle stěžovatele je přitom opodstatněné omezování počtu např. soudců, ovšem u svobodných povolání, jako je i výkon znalecké činnosti, toto obstát nemůže. Stěžovatel rovněž poukazuje na to, že v daném oboru jsou zapsáni pouze dva znalci, jakož i na současnou situaci, kdy soudy musí znalce "přemlouvat" a kvůli neochotě jim udělovat pokuty, a také na svou kvalifikaci i erudici pro výkon dané činnosti. Zdůrazňuje také propojenost své ústavní stížnosti s návrhem na zrušení uvedeného ustanovení. V další části svého podání stěžovatel zdůvodňuje, proč má předmětné rozhodnutí za nezákonné a proč má být napadené zákonné ustanovení protiústavní, přičemž zčásti opakuje své argumenty, jak byly uvedeny výše. Jde-li o první bod, stěžovatel navíc doplňuje, že zákonodárce neuvádí nic ve vztahu k maximálnímu počtu znalců; důvodem má být to, že si byl jistě vědom, že výkon znalecké činnosti spočívá rovněž, resp. převážně ve vypracování posudků pro soukromoprávní subjekty. Vzhledem ke kontrole ze strany soudů prý není namístě obava, že by nárůst počtu znalců mohl mít vliv na nesprávnost rozhodnutí soudů z důvodu malé kvality posudků nebo proto, že by se soudům znalci podbízeli, a tím by se otevřel prostor pro korupční chování. Primárně je snahou znalce mít možnost být účastníkem soutěže a kvalitou své práce si na trhu budovat pozici. Vzhledem k tomu důvody nejmenování znalcem nemají oporu v zákoně a nelze je dovozovat ani jeho výkladem, neboť není důvod předem omezovat počet znalců. Ústavně zaručené právo na přístup k veřejným funkcím v sobě zahrnuje dle stěžovatele mimo jiné zajištění rovných a předvídatelných podmínek pro všechny při vzniku funkce. Stran protiústavnosti výše uvedeného ustanovení stěžovatel uvádí, že umožňuje osobě, která výběr provádí, rozhodnout o jednom ze základních práv žadatele, a to bez nutnosti své rozhodnutí zdůvodnit. Pokud se zde hovoří o výběru bez jakéhokoliv bližšího určení, umožňuje se tím, aby státní moc byla vykonávána na základě subjektivního pocitu a názoru příslušné osoby, tedy bez jakékoli garance objektivního (nezaujatého) postoje k žadateli. Tím může být určité osobě celoživotně odpíráno její subjektivní právo na přístup k výkonu funkce soudního znalce, a tak být absolutně popřen zákaz diskriminace a způsobeno porušení subjektivního práva na rovné podmínky stran přístupu k voleným a jiným funkcím. Bez jakýchkoliv pravidel, ryze subjektivně, je posuzováno, jaký počet znalců je dostačující, a i kdyby bylo kriterium počtu rozhodující, musela by být přesně stanovena pravidla pro takové určení. Omezováním počtů znalců dochází k diskriminaci potenciálních znalců proti jiným svobodným povoláním, jakož i ke zvýhodňování jmenovaných znalců, kteří jsou de facto neomezeně hájeni. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Ústavní stížnost směřuje proti nevyhovění žádosti stěžovatele o jmenování znalcem v oboru ekonomika, a tudíž i jeho následnému nezapsání do seznamu znalců. Ústavní soud se uvedenou problematikou opakovaně zabýval, naposledy pak podrobně v usnesení ze dne 27. 10. 2005 sp. zn. II. ÚS 153/04 (dostupné na internetové adrese http://nalus.usoud.cz), kterým odmítl ústavní stížnost jiného stěžovatele pro zjevnou neopodstatněnost. Vzhledem k tomu, že nyní souzená ústavní stížnost obsahuje v podstatě stejnou argumentaci jako ústavní stížnost posuzovaná II. senátem Ústavního soudu, lze na závěry, k nimž tento senát dospěl, stěžovatele plně odkázat. Ústavní soud zde poukázal na příslušnou právní úpravu s tím, že jmenování znalců do funkce probíhá na základě výběru z okruhu osob, které splňují zákonné podmínky pro jmenování, a počet jmenovaných znalců se řídí skutečnou potřebou znalecké činnosti z jednotlivých oborů, a že (proto) na jmenování do funkce znalce není právní nárok, přičemž jmenování konkrétních osob do znalecké funkce závisí na uvážení krajského soudu. Tomu, kdo požádá o jmenování znalcem, nevzniká, a to ani při splnění všech zákonných podmínek, právní nárok na to, aby znalcem jmenován skutečně byl. Výslovně pak Ústavní soud konstatoval, že "jmenování do funkce znalce nelze považovat za právo každého občana" a že "postup při jmenování a odvolávání znalců podle zákona č. 36/1967 Sb. není správním řízením a nevztahuje se na něj [...] správní řád"; v této souvislosti zmínil svá předchozí usnesení ze dne 26. 6. 2003 sp. zn. I. ÚS 178/2003 či ze dne 25. 3. 2003 sp. zn. III. ÚS 629/02 (dostupná jak uvedeno výše). Ústavní soud rovněž zmínil a ztotožnil se s právním výkladem podaným k této problematice Nejvyšším správním soudem (dále jen "NSS") v rozhodnutí ze dne 4. 2. 2004 č. 188/2004 (Sbírka rozhodnutí NSS, sv. 5, s. 391), kde se ve věci, týkající se soudního přezkumu rozhodnutí ministra spravedlnosti o odvolání znalce z funkce podle § 20 písm. a) zákona o znalcích a