III.ÚS 2266/24 – Ústavní soud

III.ÚS 2266/24 ze dne 11. 9. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj), soudce Josefa Baxy a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové, o ústavní stížnosti stěžovatele R. V., zastoupeného Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem, sídlem Laubova 1729/8, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2024, č. j. 6 Tdo 192/2024-861, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2023, č. j. 11 To 220/2023-799, a proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ, ze dne 14. 2. 2023, č. j. 40 T 82/2022-749, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství Praha-západ, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a napadené rozhodnutí 1. Napadeným rozsudkem uznal Okresní soud Praha-západ ("okresní soud") stěžovatele vinným ze spáchání pokračujícího přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, a uložil mu trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu tří let za současného vyslovení dohledu nad stěžovatelem. Okresní soud stěžovateli dále uložil peněžitý trest ve výši 30 000 Kč. Tímtéž rozsudkem rozhodl o vině a trestu obviněné právnické osoby IC Holding s.r.o. 2. O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Praze ("krajský soud") napadeným usnesením tak, že je jako nedůvodné zamítl. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl dle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, jako zjevně neopodstatněné. II. Argumentace stěžovatele 3. Stěžovatel se v ústavní stížnosti zaměřil na zpochybnění závěru, že v rozporu s uloženými tresty, resp. ve snaze je obejít, vykonával na základě udělené generální plné moci pro dvě blíže specifikované obchodní společnosti veškeré činnosti, které nyní obecné soudy vyhodnotily jako výkon funkce statutárního orgánu. K trestu zákazu činnosti spočívajícímu právě v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu nebo prokuristy obchodní společnosti nebo družstva s předmětem činnosti provádění staveb, jejich změn a odstraňování a výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona a dále v zákazu výkonu podnikání se stejnými předměty činnosti na dobu sedmi let, byl přitom stěžovatel odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 11 T 74/2012. K trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce obchodní společnosti, jakož i ve výkonu činnosti prokuristy obchodního závodu, popřípadě pobočky, na dobu pěti let, byl pak odsouzen následujícím rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 4 T 142/2016. 4. Stěžovatel uvádí, že za žádnou ze společností nevystupoval v postavení jejich statutárního orgánu, ve vztahu k třetím osobám se jako statutární orgán neprezentoval, nevykonával žádné činnosti náležící výlučně statutárnímu orgánu obchodní korporace, tedy vždy vystupoval pouze na základě udělené plné moci a jako zaměstnanec stavební firmy. Podotýká, že z žádného rozhodnutí není zřejmé, která z činností je vyhrazena výlučně statutárnímu orgánu. Upozorňuje, že mu není kladeno za vinu porušení zákazu být statutárním orgánem, tedy nechat se do tohoto orgánu jmenovat, či zvolit, ale že uložený zákaz obcházel prostřednictvím udělené generální plné moci. Přitom zastupovat jakýkoliv subjekt na základě plné moci mu zakázáno nebylo. 5. Dle stěžovatele proto existují důvodné pochybnosti o naplnění všech znaků přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, tedy porušení konkrétního zákazu uloženého konkrétním soudním rozhodnutím. V této souvislosti upozorňuje i na nesprávnou formulaci uloženého zákazu činnosti. Byl mu uložen mimo jiné zákaz výkonu funkce statutárního zástupce obchodní společnosti, avšak tato činnost není zákonu známa. Bylo tak na stěžovateli, aby si vyložil, co mu je zakázáno a doufat, že tento výklad bude správný. Obsah zákazu by však měl vyplývat z jeho textu, nesmí záviset na vlastní interpretaci odsouzeného a na následném hodnocení soudem. Pak je totiž na libovůli soudu, co bude považovat za činnost statutárního zástupce, neboť nikde není stanoveno, že statutární zástupce je synonymum pro statutární orgán. 6. Stěžovatel dále namítá nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí zejména pro absenci řádného odůvodnění tak, jak vyžaduje judikatura Ústavního soudu. Výhrady má rovněž k rozsahu a provádění dokazování i hodnocení důkazů. 7. Ze všech výše uvedených důvodů se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího, krajského i okresního soudu, a to pro porušení jeho základních práv zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 9. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že samotné trestní stíhání, stejně jako z něho vzešlý trest, představují vážný zásah např. do osobnostních práv či osobní svobody jednotlivce a vyvolávají závažné důsledky pro jeho osobní i profesní život. Takový zásah musí být proto velmi dobře podložen. Veřejný zájem na zjištění viny a na uložení trestu působícího jako individuální i generální prevence proto legitimizuje omezení osobní svobody jen při řádné aplikaci hmotného i procesního trestního práva. Z materiálně právního hlediska musí takové zakázané jednání představovat dostatečně závažnou hrozbu pro společnost jako celek a jeho jednotlivé znaky musejí být jednoznačně stanoveny zákonem. Z hlediska procesně právního musí být jednoznačně zjištěno a prokázáno, že se takové jednání objektivně stalo, že představuje skutečně závažnou hrozbu pro společnost jako celek a že odsouzená osoba je skutečně tou, která toto jednání spáchala nebo se na jeho páchání podílela. Tyto skutečnosti se přitom zjišťují a osvědčují skrze důkazní prostředky v trestním řízení (srov. nález ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. I. ÚS 1095/15). Ústavní soud v nyní posuzované věci shledal, že všechny výše uvedené podmínky byly naplněny, a že proto napadená soudní rozhodnutí z ústavněprávního hlediska plně obstojí. 10. Stejně jako v řízení před Nejvyšším soudem i nyní v ústavní stížnosti stěžovatel opětovně polemizuje s hodnocením důkazů, se skutkovými a právními závěry učiněnými soudy nižších stupňů a zpochybňuje obsah a rozsah mu dříve uložených zákazů činnosti. K tomu Ústavní soud uvádí, že podle čl. 90 Ústavy rozhoduje o otázce viny a trestu pouze soud, kterým není Ústavní soud stojící mimo soustavu obecných soudů, jehož úkolem je "pouze" ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Pokud tedy stěžovatel rozporuje skutkové závěry obecných soudů, respektive odlišně hodnotí provedené důkazy, je namístě uvést, že takového přezkumu se nelze v řízení o ústavní stížnosti úspěšně domáhat (s výjimkou extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými závěry a z nich vyvozenými právními důsledky). Je to totiž pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci pravidel stanovených trestním řádem (§ 2 odst. 5, 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, resp. přehodnocovat. Porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny je tak možno namítat pouze v případě zmíněných excesů při hodnocení důkazů, což ovšem není případ nyní posuzované věci. 11. Ústavní soud tedy konstatuje, že napadená rozhodnutí netrpí žádnými vadami důkazního řízení, obecné soudy provedly důkazy potřebné pro objasnění skutkového stavu věci a popsaly úvahy, kterými se při hodnocení důkazů řídily. Nejvyšší soud znovu velice podrobně zopakoval skutková zjištění týkající se činnosti stěžovatele, zejména že zastupoval obě obchodní společnosti na základě generálních plných mocí ve všech věcech, a to sám a bez závislosti na jiné osobě a bez jakýchkoli omezení po formální i praktické stránce. Šlo o komplexní činnost, která byla pro fungování spole