III.ÚS 2315/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2315/10 ze dne 11. 11. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 11. listopadu 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem v Praze 8 - Karlíně, Šaldova 34/466, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2010 sp. zn. 7 To 260/2010 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 4. 2010 sp. zn. 1 PP 79/2010, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Ústavní stížností ze dne 9. 8. 2010, doplněnou podáním ze dne 19. 8. 2010, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že porušují ustanovení čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4 a čl. 8 odst. 1 a odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a také čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, čímž mělo dojít k dotčení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. že porušují jeho právo na osobní svobodu dle ustanovení čl. 8 odst. 1 a odst. 2 věty první Listiny. Současně stěžovatel učinil návrh na přednostní projednání věci ve smyslu § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") byla zamítnuta podle § 88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (dále jen "tr. z.") za použití § 331 odst. 1 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") stěžovatelova žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 31. 3. 2008 sp. zn. 6 T 118/2006 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2008 sp. zn. 10 To 265/2008. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel stížností, kterou však Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. výše uvedeným usnesením zamítl. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazuje na to, že se obvodní soud v odůvodnění svého usnesení nezabýval tím, co uvedl na veřejném zasedání dne 27. 4. 2010, tj. že mu (stěžovateli) byl uložen nepřiměřeně nízký trest, a že pokud by jeho žádosti vyhověl, tento trest by ještě zkrátil. Tento výrok - coby údajně skutečný důvod rozhodnutí - představuje dle stěžovatele hrubý zásah do nezávislosti soudů, a to proto, že obvodní soud posuzoval něco, k čemu nebyl vůbec oprávněn, navíc ani neznal všechny okolnosti případu, neboť jak plyne z protokolu o veřejném zasedání konaném dne 27. 4. 2010, jako důkaz byl ze shora zmíněných rozsudků čten jen výrok o vině a trestu. Tím obvodní soud překročil meze, které zákon stanovuje pro posuzování žádosti o podmíněné propuštění. Uvedené pochybení, jak stěžovatel dále tvrdí, namítal ve své stížnosti, avšak městský soud došel k nesprávnému právnímu závěru, který má být "v extrémním rozporu s tím, co bylo dosud zjištěno". Pochybení tohoto soudu má spočívat v tom, že se odmítl zabývat výše uvedenou námitkou s tím, že je irelevantní, protože stížnostní soud přezkoumává výrok a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (§ 147 odst. 1 tr. ř.), a nikoliv obsah ústního odůvodnění, které po vydání napadeného následovalo. Dle stěžovatele je však ústní odůvodnění "spojitou nádobou" s celým výrokem soudu, neboť vyjadřuje, jakými úvahami se obvodní soud při rozhodování řídil. Tyto úvahy jsou posléze přeneseny do výroku rozhodnutí, a proto ústní odůvodnění není irelevantní. Na ustanovení § 147 tr. ř., které nelze vykládat restriktivně, se má proto vztahovat i ústní odůvodnění napadeného usnesení obvodního soudu. Předmětný výrok obvodního soudu byl učiněn, aniž by o tom byl veden jakýkoliv záznam, což mělo za následek vadu řízení, jak prý také konstatoval městský soud. V další části ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že § 88 odst. 1 písm. a) tr. z. vyjadřuje požadavek pozitivní prognózy budoucího chování pachatele. Tato prognóza má být založena na všestranném a aktuálním zhodnocení osoby odsouzeného, dosavadního působení ve výkonu trestu, možností jeho nápravy; důležité rovněž je, v jakém prostředí bude odsouzený žít a pracovat po propuštění z výkonu trestu (zda má rodinné zázemí, zaměstnání, bydlení apod.). V této souvislosti stěžovatel poukazuje na hodnocení Vazební věznice Praha - Pankrác, resp. na to, že výkon trestu řádně nastoupil a po dobu jeho výkonu také řádně plnil své povinnosti, což má ve smyslu § 88 odst. 1 tr. z. svědčit o jeho nápravě, přičemž s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2001 sp. zn. III. ÚS 611/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 21, č. 51) tvrdí, že uvedl dostatek argumentů pro to, aby soudy mohly rozhodnout v jeho prospěch. Městskému soudu stěžovatel vytýká, že sice uvedl, že existují i další hlediska, z nichž lze usuzovat polepšení, než jaká uvádí výše citované ustanovení, tato hlediska však nekonkretizoval a na jejich základě věc neposuzoval. To má představovat zneužití zásady uvážení při rozhodování, protože není jisté, zda tento soud rozhoduje ve všech případech stejně, kromě toho tato nespecifikovaná hlediska byla důvodem zamítnutí jeho stížnosti, čímž se stává jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Dále stěžovatel poukazuje na to, že svým jednáním, pro které byl odsouzen, nezpůsobil žádnou škodu (Okresní soud v Kladně měl návrh na náhradu škody přesahující 41 mil. Kč usnesením zamítnout a Krajský soud v Praze se měl s tímto rozhodnutím ztotožnit); pokud městský soud tvrdí opak, pak je jeho závěr v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními. V souvislosti s tím stěžovatel poukazuje na konstatování obecných soudů, že se staví k trestné činnosti nekriticky a vinu si nepřipouští, jestliže tvrdí, že nenastala žádná škoda. Stěžovatel - dle svých slov - opakovaně uvedl, že odsuzující rozsudek zcela přijal. Skutečnost, že se s odsuzujícím rozsudkem neztotožňuje, protože nevznikla žádná škoda, ale neznamená, že se staví k trestné činnosti nekriticky, a proto závěr obecných soudů, že k nápravě nedošlo, je zcela nesprávný. Další rozpor spatřuje stěžovatel ve zjištění městského soudu, že neprokázal polepšení. Důvodem toho mělo být hodnocení věznice, a to, že na standardním oddělení pobýval jen krátce, a tudíž nebyl výchozí program zacházení dosud vyhodnocen. Stěžovatel je názoru, že pokud byl kvůli zdravotnímu stavu v nástupním oddělení, má být hodnocen jako jiný zdravotně způsobilý vězeň, přičemž poukazuje na zákaz diskriminace s tím, že nemocní vězni nemohou dosahovat takových výkonů jako vězni zdraví. Své povinnosti řádně plnil od samého začátku výkonu trestu, invalidita mu nedovolila více se zapojovat do úklidových prací na oddělení a získat tak kázeňskou pochvalu. Proto je třeba vzít v úvahu, že nepříznivý zdravotní stav má mít vliv na skutečnosti, které soud musí přezkoumávat. Závěrem stěžovatel vyslovuje nesouhlas s tezí městského soudu, že proces nápravy může začít teprve tehdy, pokud odsouzený svou vinu vnitřně přijme. Jde o předpoklad stojící mimo zákonné meze, kdy neexistují kritéria pro hodnověrné posouzení této skutečnosti. Vnitřní přijetí viny může být pouhou adaptací na vězeňské prostředí či snahou oklamat druhé. Pokud jím soud argumentuje, měl by stanovit příslušná kritéria. Nestane-li se tak, otevírá se tím nekontrolovatelný prostor pro úvahy, které vždy mohou vést k zamítnutí příslušné žádosti. Přiznání viny nemůže znamenat splnění účelu trestu a stejně tak její popírání nemůže být důkazem nepolepšitelnosti nebo důkazem, z něhož lze dovozovat sklony k trestné činnosti. Pro státní zástupkyni Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 toto bylo jediným důvodem, aby navrhla zamítnutí předmětné žádosti, dané kritérium pak Městské stání zastupitelství v Praze v přípise ze dne 26. 7. 2010 zhodnotilo jako správné. Ve zmíněném doplnění stěžovatel navrhl důkaz nahrávkou pořadu České televize, v němž má předseda senátu Okresního soudu v Kladně, který rozhodl o stěžovatelově vině a trestu, připouštět určité pochybnosti o správnosti příslušného rozsudku. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuj