III.ÚS 2369/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2369/17 ze dne 24. 4. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. R., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Všehrdy, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, sídlem Sokolská 1788/60, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2017 č. j. 11 Tdo 268/2017-82, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. května 2016 č. j. 11 To 25/2016-2721 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. prosince 2015 č. j. 50 T 8/2015-2463, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle z čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel (pozn. v rozhodnutích obecných soudů se jménem "J.", v některých podáních sepisovaných jeho právním zástupcem se jménem "J.") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí (s nepřesným číslem jednacím usnesení Nejvyššího soudu), neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným v bodech I. a III. zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. c), odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), za který jej odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou, za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 27. 5. 2014 sp. zn. 3 T 244/2013 podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku, a k trestu propadnutí věci, a to věcí v rozsudku vyjmenovaných. 3. Proti citovanému rozsudku podali stěžovatel a státní zástupkyně odvolání. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rubrikovaným usnesením odvolání podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítl. 4. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy zjištěný skutkový stav je v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním, které neskýtá dostatečný podklad pro závěr o naplnění všech zákonných znaků kvalifikované skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. 6. Stěžovatel polemizuje se závěrem Nejvyššího soudu, podle kterého rozhodnutí soudů nižších stupňů nejsou zatížena extrémním rozporem mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Podle stěžovatele neobstojí argumentace soudů, že věděl o tom, že se trestná činnost odehrávala částečně na území Spolkové republiky Německo, neboť jej s rodinou U. spojovaly blízké přátelské vztahy, byl jim nejblíže z celé skupiny a dobře věděl, jakým způsobem nákup drog a jejich financování a následný vývoz fungují. Krajský soud přitom zatížil své závěry vnitřním rozporem, neboť na jiném místě rozsudku označil za nejbližšího spolupracovníka U. - P. R. Tato konstatování soudy učinily bez jakýchkoliv důkazů. Stěžovatel ve skutečnosti znal pouze E. U. a H. U., s nimiž komunikoval v českém jazyce, přičemž viděl, že na vzájemná setkání jezdívají vozidlem s českou registrační značkou. Neobstojí ani tvrzení soudů, že výtky stěžovatele ohledně pobytu manželů U. byly vyvráceny provedenými odposlechy. 7. Na podkladě této oponentury stěžovatel dovozuje, že soudy pochybily, přičítaly-li mu naplnění znaku "ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech" a z toho vyplývající důsledky z kvalifikované skutkové podstaty dle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Soudy podle stěžovatele nedostály požadavku traktovanému Ústavním soudem na dosažení nejvyššího možného stupně jistoty, resp. prokázání tohoto znaku mimo jakoukoli rozumnou pochybnost. 8. Stěžovatel se vymezuje rovněž proti závěru soudů, že uvedený kvalifikační znak další obvinění nenaplnili. Nejvyšší soud vadné úvahy soudů nižších stupňů bagatelizoval jejich označením za "nepříliš obratné vyjádření", ačkoli šlo o zcela jasné úvahy, které však kolidovaly se zákonem. Soudy tak přehlížely zásadu de similibus idem est iudicandum, neboť činily neodůvodněné rozdíly mezi jednotlivými obviněnými. Formální pojetí trestného činu podle tr. zákoníku zaměnily za absurdní formalismus odůvodňující zjevnou nespravedlnost. 9. Nejvyšší soud podle stěžovatele rovněž ignoroval námitku, podle které v případě tvrzeného zavinění v podobě nepřímého úmyslu musí být zahrnuto "vědomostí" nejenom porušení či ohrožení následku chráněného trestním zákoníkem, ale též další znaky příslušné kvalifikované skutkové podstaty. Tuto argumentaci přešel konstatováním, že soud shledal ve vztahu k této okolnosti zavinění úmyslné; tím zcela ignoroval kritiku stěžovatele ohledně neexistence nepřímého úmyslu a nedostatečnosti odůvodnění tvrzeného zavinění. Podle judikatury Ústavního soudu však sama lhostejnost ve vztahu k následku nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu. 10. Závěrem stěžovatel Nejvyššímu soudu vytýká, že nepřihlížel k doplnění dovolání, což odůvodnil neudržitelnou a formalistickou argumentací. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 13. Přes odkazovaná ustanovení Listiny a Úmluvy je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice se soudy převážně uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo uvedeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. 14. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na řádný proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny. 15. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s