III.ÚS 2399/23 – Ústavní soud

III.ÚS 2399/23 ze dne 1. 2. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudců Josefa Baxy (soudce zpravodaj) a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Luboše Svatoně, zastoupeného JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou, sídlem Lublaňská 673/24, Praha 2 ? Vinohrady, proti II. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. června 2023 č. j. 23 Co 147/2023-203, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Andrey Jany, zastoupené JUDr. Danou Kořínkovou, Ph.D., LL.M., advokátkou, sídlem Sokolovská 47/73, Praha 8 - Karlín, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Ústavní stížnost se odmítá. II. Náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem se vedlejší účastnici řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen ,,Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení II. výroku v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu se podává, že soudy v řízení o vypořádání společného jmění manželů uložily stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici 1 356 039,23 Kč. Stěžovatel tuto částku vedlejší účastnici uhradil. Nejvyšší soud ale následně oba rozsudky zrušil. Vedlejší účastnice tak získala majetkový prospěch plněním z právního důvodu, který odpadl, a bezdůvodně se obohatila. Stěžovatel podal k Obvodnímu soudu pro Prahu 6 (dále jen ,,obvodní soud") žalobu o vydání bezdůvodného obohacení a ten rozsudkem ze dne 7. 9. 2022 č. j. 13 C 153/2021-96 žalobě vyhověl (výrok I.). O nákladech řízení rozhodl obvodní soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen ,,o. s. ř.") a stěžovateli přiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). 3. Městský soud v Praze (dále jen ,,městský soud") změnil I. výrok rozsudku obvodního soudu tak, že zamítl žalobu na zaplacení úroků z prodlení z žalované částky a ve zbývající části výrok I. potvrdil (výrok I.). Stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznal z důvodů hodných zvláštního zřetele (výrok II.). Ty shledal zejména v osobních poměrech vedlejší účastnice, která trvale pečuje o zdravotně handicapovaného syna. Soud přihlédl i k okolnostem sporu. Stěžovatel výlučně po řadu let užívá nejhodnotnější část ze zaniklého společného jmění manželů, několik let užíval v podstatě veškerý majetek ze zaniklého společného jmění manželů. Nepřiznání poměrné náhrady nákladů se podle soudu výrazně nepříznivým způsobem nedotkne majetkových poměrů stěžovatele. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěrem městského soudu o existenci důvodů hodných zvláštního zřetele. Uvádí, že se městský soud nezabýval jeho osobními, majetkovými a sociálními poměry, neprováděl k jejich prokázání žádné dokazování a závěr, že se nepřiznání náhrady nákladů nedotkne poměrů stěžovatele, proto nemá oporu v soudním spisu. Stěžovatel navíc nebyl o možnosti vyjádřit se a navrhnout důkazy k soudem zamýšlené aplikaci § 150 o. s. ř. poučen. Městský soud se nedostatečně zabýval i poměry vedlejší účastnice. Důvody hodné zvláštního zřetele spatřoval v péči o handicapovaného syna, nezkoumal ale celkové majetkové a finanční poměry vedlejší účastnice. Stěžovatel nesouhlasí ani se soudem provedeným zhodnocením okolností sporu. III. Shrnutí řízení před Ústavním soudem 5. Soudce zpravodaj si pro účely řízení o ústavní stížnosti vyžádal spis vedený u obvodního soudu pod sp. zn. 13 C 153/2021 a vyzval účastníka a vedlejší účastnici řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti. 6. Městský soud v podrobnostech odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Při jednání i v písemném vyhotovení rozsudku podrobně uvedl důvody pro mimořádné použití § 150 o. s. ř. 7. Vedlejší účastnice uvádí, že stěžovatel plnil pouze to, co plnit měl, učinil tak však předčasně. Stěžovatel si byl po celou dobu řízení o vydání bezdůvodného obohacení vědom toho, že bude muset na základě rozhodnutí o vypořádání společného jmění manželů vedlejší účastnici tuto částku (i více) zaplatit. Jeho žaloba byla tedy bezdůvodná a zjevně šikanózní. O nákladech řízení rozhodl městský soud spravedlivě. Bez dalších podrobností uvádí, že argumentace stěžovatele je silně zavádějící, ignorující konkrétní okolnosti projednávané věci, důkazy a rozsudky, z nichž závěry o důvodech hodných zvláštního zřetele jednoznačně vyplývají. Vedlejší účastnice odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu týkající se výkladu § 150 o. s. ř. Na věc je třeba nahlížet optikou celého soudního procesu směřujícího ke konečnému vypořádání společného jmění manželů. V této souvislosti upozorňuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2022 sp. zn. IV. ÚS 404/2022 a ze dne 12. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 572/19, které se týkají rozhodování o náhradě nákladů řízení o vypořádání společného jmění manželů. Vedlejší účastnice navrhuje, aby Ústavní soud uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení před Ústavním soudem. 8. Stěžovatel ve své replice zpochybňuje úvahy vedlejší účastnice. Uvádí, že sama vedlejší účastnice v řízení o vypořádání společného jmění manželů požadovala náhradu nákladů odvolacího řízení a Krajský soud v Praze jí právo na náhradu nákladů přiznal. Ohrazuje se také proti tvrzením vedlejší účastnice o šikanózní povaze žaloby o vydání bezdůvodného obohacení. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní stížnost má náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání. Je přípustná (stěžovatel neměl k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a byla podána oprávněným navrhovatelem a včas. Stěžovatel je zastoupen advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu). V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihují-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo jsou v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv. 11. Doktrína minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci se ještě markantněji promítá do rozhodování o nákladech řízení, neboť otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení ze dne 3. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 106/11, usnesení ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05 a další). Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou civilních soudů. Ústavní soud tak dal opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Otázka náhrady nákladů řízení by proto mohla nabýt ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vybočení ze zákonných procesních pravidel. 12. To platí i pro rozhodování soudu podle § 150 o. s. ř. Je zásadně věcí civilního soudu, aby uvážil, zda dané ustanovení, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, aplikuje či nikoli (usnesení ze dne 31. 1. 2002 sp. zn. IV. ÚS 37/02) a Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení (usnesení ze dne 19. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 389/05). 13. Úvaha soudu o tom, zda v dané věci jde o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. naplněny, však musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna, neboť jinak by šlo o soudní postup, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle (srov. např. nález ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/200