III.ÚS 2401/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2401/24 ze dne 14. 5. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Frank Bold Society, z. s., sídlem Údolní 567/33, Brno, zastoupeného Mgr. Pavlem Černým, advokátem, sídlem Údolní 567/33, Brno, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. června 2024 č. j. 10 As 318/2023-53, rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. srpna 2023 č. j. 10 As 20/2023-115, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 31. října 2023 č. j. 60 A 5/2022-356, rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 25. listopadu 2021 č. j. MZP/2021/550/1135 a rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 23. července 2021 č. j. KUOK 78464/2021, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, Ministerstva životního prostředí a Krajského úřadu Olomouckého kraje, jako účastníků řízení, a 1. Elektrárny Chvaletice, a. s., sídlem K Elektrárně 227, Chvaletice, zastoupené JUDr. Petrem Zákouckým, LL.M., advokátem, sídlem V Celnici 1034/6, Praha 1 - Nové Město, 2. Greenpeace Česká republika, z. s., sídlem Prvního pluku 143/12, Praha 8 - Karlín, 3. obce Veltruby, sídlem Sportovní 239, Veltruby, 4. Pardubického kraje, sídlem Komenského náměstí 125, Pardubice, 5. Zelená pro Pardubicko, z. s., sídlem Bartoňova 831, Pardubice, a 6. Hnutí DUHA - Friends of the Earth Czech Republic, sídlem Údolní 567/33, Brno, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 1, čl. 35 odst. 1, čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Ústavy. Z ústavní stížnosti a řízení jako celku je patrné, že stěžovatel napadá také v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího správního soudu, od jehož doručení počítá lhůtu k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud proto v souladu se svou judikaturou (např. usnesení ze dne 28. 2. 2024 sp. zn. IV. ÚS 204/24, ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004 č. 57567/00), podrobil ústavnímu přezkumu i usnesení Nejvyššího správního soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vad jeho podání. 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, přiložených listin a spisu Nejvyššího správního soudu, Krajský úřad Olomouckého kraje (dále jen "krajský úřad") rozhodl dne 23. 7. 2021 podle § 19a odst. 2 a 6 zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování a o změně některých zákonů (zákon o integrované prevenci), o změně integrovaného povolení pro "Spalovací zařízení o jmenovitém tepelném příkonu větším než 50 MW" provozovatelky Elektrárna Chvaletice, a. s. Rozhodnutím byla Elektrárně Chvaletice, a. s., podle § 14 odst. 5 písm. b) zákona o integrované prevenci udělena výjimka z emisních limitů pro rtuť a oxidy dusíku stanovených prováděcím rozhodnutím Komise (EU) 2017/1442 ze dne 31. 7. 2017, kterým se stanoví závěry o nejlepších dostupných technikách (BAT) podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/75/EU pro velká spalovací zařízení. Výjimka byla udělena pro všechny čtyři bloky (B1 až B4) zařízení pro období od 17. 8. 2021 do 17. 8. 2027 (na dobu šesti let), přičemž emisní limit pro rtuť byl pro toto období stanoven na 23 µg/m3 a pro oxidy dusíku ve výši 190 mg/m3. 3. Ministerstvo životního prostředí (dále jen "MŽP") rozhodnutím ze dne 25. 11. 2021 částečně změnilo a částečně potvrdilo rozhodnutí krajského úřadu, přičemž emisní limity podle výjimky a doba trvání výjimky zůstaly zachovány. Stěžovatel a 6. vedlejší účastník podali proti rozhodnutí MŽP žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě - pobočce v Olomouci (dále jen "krajský soud"), který rozsudkem ze dne 4. 3. 2022 rozhodnutí MŽP zrušil. Krajský soud shledal, že MŽP nedostatečně zjistilo skutkový stav věci pro udělení emisní výjimky nejméně pro třetí až šestý rok trvání výjimky. MŽP a Elektrárna Chvaletice, a. s., podala kasační stížnost, které Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 23. 5. 2022 vyhověl a vrátil věc krajskému soudu k řízení. Neztotožnil se s jeho výtkou, že správní orgány nesprávně, resp. nedostatečně, zjistily skutkový stav věci pro celé období trvání emisní výjimky. Konstatoval, že krajský soud učinil své závěry, aniž přihlédl ke skutečnosti, že skutkový stav věci se bude v průběhu trvání emisní výjimky nevyhnutelně měnit (a to v souladu se smyslem a cílem této výjimky) Dalšími otázkami rozhodnými pro udělení emisní výjimky se správní soudy v té době nezabývaly. 4. Krajský soud opětovně zrušil rozhodnutí MŽP rozsudkem ze dne 21. 12. 2022 (dále jen "druhý rozsudek krajského soudu"). I proti tomuto rozsudku podali MŽP a Elektrárna Chvaletice, a. s., kasační stížnost. V návaznosti na ni Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 29. 8. 2023 (dále jen "druhý rozsudek Nejvyššího správního soudu") zrušil rozhodnutí krajského soudu. Nejvyšší správní soud po podrobném meritorním přezkumu druhého rozsudku krajského soudu shledal, že v případě Elektrárny Chvaletice, a. s., byly splněny všechny podmínky vymezené v § 14 odst. 5 zákona o integrované prevenci pro udělení emisní výjimky. MŽP své rozhodnutí přezkoumatelně odůvodnilo a pro zajištění plnění mírnějších emisních limitů stanovilo provozovatelce přiměřené povinnosti. Krajský soud rozsudkem ze dne 31. 10. 2023 (dále jen "třetí rozsudek krajského soudu"), vázán názorem Nejvyššího správního soudu, žalobu zamítl. 5. Stěžovatel a 6. vedlejší účastník podali proti třetímu rozsudku krajského soudu třetí kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustnou, neboť krajský soud se v napadeném rozsudku řídil závazným názorem Nejvyššího správního soudu a rozsudky správních soudů obsahují dostatečné vypořádání námitky stěžovatelů. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti, stejně jako v průběhu celého řízení před správními soudy, podává především argumentaci proti tomu, že MŽP v napadeném rozhodnutí nerespektoval zákonné podmínky pro udělení emisní výjimky. MŽP Elektrárnu Chvaletice, a. s., k dodržení plánu výroby či emisních stropů nezavázal a umožnil jí tak vypustit mnohem vyšší množství absolutních emisí, než s jakým se při udílení výjimky počítalo. Absolutní emise jsou přitom tím nejdůležitějším kritériem z hlediska dopadů výjimky na životní prostředí, protože stanovují, jaké konkrétní množství znečišťující látky bude vypuštěno. 7. Stěžovatel tvrdí, že krajský soud pochybil tím, že se ve třetím rozsudku nezabýval částí žalobní námitky o nutnosti právní závaznosti navrhovaného plánu výroby. Rozhodnutí MŽP tak umožňuje Elektrárně Chvaletice, a. s., aby se odchýlila od podstatných předpokladů uvedených ve své žádosti o udělení emisní výjimky. Podle stěžovatele může aplikace rozhodnutí o výjimce vést k závažnému poškození životního prostředí a k nezachování vysoké úrovně ochrany životního prostředí. Nejvyšší správní soud toto pochybení nenapravil, přičemž ani v jeho druhém rozsudku není námitka vypořádána. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná proti usnesení Nejvyššího správního soudu (viz část IV. usnesení). 9. V části, v níž ústavní stížnost směřovala proti rozhodnutí krajského soudu, ji Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh opožděný (viz část IV. usnesení). Námitkami směřujícími proti rozhodnutí krajského soudu se z tohoto důvodu Ústavní soud podrobněji nezabýval. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva. Ve smyslu § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní