III.ÚS 2419/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2419/20 ze dne 8. 9. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Š. Z., omezené ve svéprávnosti, zastoupené JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M., advokátem, sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7 - Bubeneč, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. června 2020 č. j. 13 Co 134/2020-249 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. září 2019 č. j. 18 P 28/2012-223, spojené s návrhem na zrušení § 2 písm. b), § 12 odst. 7 písm. e) a části § 35 odst. 5 a § 61 odst. 3 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, § 5 odst. 2 písm. b), části § 6, § 9 odst. 5 písm. e) a odst. 6 písm. f) zákona č. 62/2003 Sb., o volbách do Evropského parlamentu, ve znění pozdějších předpisů, § 4 odst. 2 písm. b), § 12 odst. 5 písm. e), § 12 odst. 6 písm. e) a části § 22 odst. 4 zákona č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí, ve znění pozdějších předpisů, § 4 odst. 2 písm. b) a § 11 odst. 5 písm. e) zákona č. 130/2000 Sb., o volbách do zastupitelstev krajů, ve znění pozdějších předpisů, § 673, části § 785 odst. 2, § 812, § 865 odst. 2, § 868 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, § 432 odst. 1 písm. b), § 433 odst. 1 písm. c), § 437 odst. 1 písm. d) a § 468a zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, části § 31 odst. 2 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů, části § 35 odst. 4, části § 38 odst. 3 a části § 38 odst. 5 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, ve znění pozdějších předpisů, části § 8 odst. 8 a části § 10 odst. 10 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Statutárního města Ústí nad Labem, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a citovaných ustanovení zákonů. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 23. 9. 2019 č. j. 18 P 28/2012- 223 rozhodl, že stěžovatelka se omezuje ve svéprávnosti na dobu 3 let od právní moci rozsudku tak, že: a) není schopna majetkoprávních jednání s výjimkou právního jednání v běžných záležitostech každodenního života; b) není schopna dispozic s majetkem a nakládání s finančními prostředky přesahujícími částku 5 000 Kč měsíčně; c) není schopna samostatně uzavírat smlouvy, které by ji zavazovaly k budoucímu finančnímu plnění a ze kterých by vyplývaly finanční závazky; d) není schopna samostatně nakládat s movitostmi, jejichž hodnota přesahuje částku 5 000 Kč a nemovitostmi; e) není schopna činit právní jednání související s bydlením, uzavíráním smluv o nájmu či podáváním výpovědi z nájmu a placením nájemného; f) není schopna činit právní jednání v oblasti pracovně-právní; g) není schopna činit právní jednání týkající se ochrany jejího zdravotního stavu, pokud jde o závažnější zásah do tělesné a duševní integrity; h) není schopna jednat se státními orgány a úřady ve věci žádosti o přiznání důchodu, dávek státní sociální podpory a hmotné nouze, příspěvku na péči, osobních dokladů a změn místa trvalého pobytu; i) není schopna uzavírat manželství, uznat či popřít otcovství, osvojit dítě, dát souhlas k osvojení a vykonávat práva a povinnosti vyplývající z rodičovské odpovědnosti; j) není schopna pořizovat pro případ smrti, včetně prohlášení o vydědění a jejich odvolání (I. výrok). Okresní soud současně zastavil řízení o navrácení svéprávnosti (II. výrok) a o určení osoby podpůrce (III. výrok), dále rozhodl o tom, že opatrovníkem stěžovatelky zůstává Statutární město Ústí nad Labem (IV. výrok), a o odměně znalce, procesního opatrovníka stěžovatelky a nákladech řízení České republiky (V. - VII. výrok). Výrokem VIII. rozhodl, že tímto se mění rozsudek okresního soudu ze dne 24. 3. 2016 č. j. 18 P 28/2012-130, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (IX. výrok). 3. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 11. 6. 2020 č. j. 13 Co 134/2020-249 odmítnuto s odůvodněním, že se stěžovatelka i její procesní opatrovník po vyhlášení rozsudku okresního soudu po poučení o právu vzdát se práva na podání opravného prostředku tohoto práva vzdali, a stěžovatelka ani její opatrovník tak nejsou osobami oprávněnými k podání opravného prostředku. 4. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). 5. Dle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. 6. Dle § 75 odst. 1 věta před středníkem zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 téhož zákona). 7. Jak sama stěžovatelka v ústavní stížnosti připouští, takovým opravným prostředkem je také žaloba pro zmatečnost. Tento procesní institut koncipovaný jako mimořádný opravný prostředek má sloužit k možnému zrušení pravomocného rozhodnutí soudu, které trpí vadami, jež představují porušení základních principů soudního řízení, případně je takovými vadami postiženo řízení, které vydání takového rozhodnutí předcházelo. Žalobou pro zmatečnost lze ve smyslu § 229 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání. 8. Vzhledem k tomu, že napadeným usnesením bylo odvolání stěžovatelky proti rozsudku okresního soudu odmítnuto, je žaloba pro zmatečnost, jejíž přípustnost je dána ustanovením § 229 odst. 4 o. s. ř., posledním opravným prostředkem, který zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje, a prostřednictvím kterého mohla uplatnit své námitky proti napadenému usnesení. 9. Ústavní soud dotazem u okresního i krajského soudu ověřil, že stěžovatelka možnosti domáhat se ochrany svých práv prostřednictvím uplatnění žaloby pro zmatečnost nevyužila, a proto Ústavnímu soudu nezbylo, než posoudit podanou ústavní stížnost při zachování principu subsidiarity ústavní stížnosti jako nepřípustnou. 10. Smysl a účel zásady subsidiarity totiž reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Princip subsidiarity ústavní stížnosti vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy České republiky ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána, a zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná. 11. Na závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti nemůže změnit nic ani konstatování stěžovatelky, že "bezprostředně v návaznosti na podání této ústavní stížnosti z procesní opatrnosti" podá proti napadenému usnesení krajského soudu žalobu pro zmatečnost. Jak bylo shora uvedeno, stěžovatelka dosud (více než 14 dní po podání ústavní stížnosti) žalobu pro zmatečnost nepodala, i kdyby tak však učinila, na závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti by to nemělo vli