III.ÚS 2438/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2438/23 ze dne 11. 6. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Josefa Hausdorfa, zastoupeného Mgr. Miroslavem Němcem, advokátem, se sídlem Borská 588/13, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2023, č. j. 33 Cdo 499/2023-143, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Generali Česká pojišťovna, a. s., se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, zastoupené JUDr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem, se sídlem Jáchymova 26/2, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Stěžovatel podal u finančního arbitra návrh na zahájení řízení proti vedlejší účastnici. Návrhem se domáhal určení neplatnosti pojistné smlouvy o investičním životním pojištění, kterou s vedlejší účastnicí uzavřel, a vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v uhrazeném pojistném ve výši 87 600 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel považoval smlouvu za neplatnou proto, že neobsahovala dostatečně určité ujednání o výši pojistného plnění a výnosů z investovaných prostředků. 2. Návrhu na určení neplatnosti smlouvy finanční arbitr vyhověl. Návrhu na vydání bezdůvodného obohacení však vyhověl jen zčásti - vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovateli 41 000 Kč s příslušenstvím a ve zbytku jeho návrh zamítl (viz nález finančního arbitra ze dne 27. 2. 2019, č. j. FA/SR/656/2017-13, ve spojení s rozhodnutím o námitkách ze dne 1. 4. 2019, č. j. FA/SR/656/2017-29). 3. Stěžovatel následně podal žalobu podle části páté občanského soudního řádu, kterou se domáhal toho, aby soud nahradil nález finančního arbitra tak, že je vedlejší účastnice povinna zaplatit stěžovateli částku 87 600 Kč s příslušenstvím (po změně žaloby 75 909 Kč s příslušenstvím). Touto žalobou stěžovatel usiloval o vydání té části bezdůvodného obohacení, ohledně níž finanční arbitr jeho návrh z důvodu promlčení zamítl. Tato část nároku totiž vznikla dříve než tři roky před zahájením řízení před finančním arbitrem a vedlejší účastnice v tomto řízení úspěšně namítla její promlčení. 4. Stěžovatel před obecnými soudy se svou argumentací neuspěl. Obvodní soud jeho žalobu zamítl, městský soud toto rozhodnutí ve věci samé potvrdil a Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání zamítl. Podstatou sporu mezi účastníky řízení bylo to, zda soudy při posuzování akceptace námitky promlčení ústavně souladným způsobem aplikovaly unijní právo. Zatímco podle stěžovatele unijní ochrana spotřebitele brání použití tříleté promlčecí lhůty na vrácení plnění podle smlouvy obsahující zneužívající ujednání, podle vedlejší účastnice a Nejvyššího soudu sporná část smlouvy žádné takové ujednání neobsahuje a akceptaci námitky promlčení nic nebránilo. II. Stěžovatelem namítaná porušení základních práv a svobod 5. Stěžovatel považuje rozhodnutí Nejvyššího soudu za protiústavní, a proto proti němu podává ústavní stížnost. Nejvyšší soud podle něj porušil jeho právo na soudní ochranu (čl. 36 až 40 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 81 až 96 Ústavy České republiky). Tohoto pochybení se podle stěžovatele dopustil tím, že: (1) nevyložil vnitrostátní předpisy eurokonformním způsobem (viz část III.1 usnesení), (2) nerozhodl nestranně a nezávisle (viz část III.2 usnesení), (3) rozhodl o dovolání i přesto, že ho vzal stěžovatel zpět (viz část III.3 usnesení), (4) jej nevyrozuměl o vyhlášení rozsudku jeho vyvěšením (viz část III.4 usnesení), (5) porušil zásadu efektivity unijního práva a unijních záruk ochrany spotřebitele (viz část III.5 usnesení) a (6) nezohlednil rozpor námitky promlčení s dobrými mravy (viz část III.6 usnesení). 6. Argumentace stěžovatele i vedlejší účastnice je popsána v rámci vypořádání jednotlivých námitek v následující části tohoto usnesení. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. V řízení o ústavní stížnosti vystupuje Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Napadené rozhodnutí proto může zrušit jen tehdy, pokud je zatíženo natolik závažnou vadu, že jí bylo porušeno stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo či svoboda [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. 8. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí s ohledem na stěžovatelovy námitky a dospěl k závěru, že k ničemu takovému v této věci nedošlo. 1. Námitka č. 1: Absence eurokonformního výkladu 9. Stěžovatel tvrdí, že sporná ujednání jsou z pohledu unijního spotřebitelského práva nepřiměřená. Závěr Nejvyššího soudu, podle něhož tato ujednání představují hlavní předmět smlouvy [podle čl. 4 odst. 2 směrnice o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách ("směrnice")], odporuje judikatuře Soudního dvora Evropské unie (viz rozsudek sp. zn. C-485/19) i zákonu o pojistné smlouvě. I kdyby přitom tato ujednání představovala hlavní předmět smlouvy (jehož se posouzení nepřiměřenosti podle směrnice netýká), podléhají "testu přiměřenosti", jelikož nejsou sepsána jasným a srozumitelným jazykem (viz čl. 4 odst. 2 směrnice). Stěžovatel totiž nebyl před uzavřením smlouvy seznámen s výší rizikového pojistného a počátečních i správních nákladů. Ohledně požadavků na jasnost a srozumitelnost ujednání je rozhodnutí vnitřně rozporné a linie jeho odůvodnění není přesvědčivá ani konzistentní. Nejvyšší soud se vyhnul posouzení, zda jsou napadená ujednání zneužívající. 10. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření uvádí, že Nejvyšší soud případ důkladně právně zhodnotil a unijní právo vzal v potaz. Skutečnost, že se neztotožnil s právním hodnocením stěžovatele a rozhodl, že smlouva neobsahuje nepřiměřené ujednání, nemůže být protiústavní. Obdobným případem se zabýval i Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 1984/22). Nejvyšší soud přitom rozhodl nejen v souladu s tímto usnesením, ale i v souladu se svými dřívějšími rozsudky. 11. Stěžovatel ve své replice zopakoval, že sporná ujednání mají doplňkový charakter a nemohou tvořit "hlavní předmět smlouvy" a že i kdyby tomu tak bylo, měl Nejvyšší soud zohlednit, že tato ujednání nebyla sepsána jasným a srozumitelným jazykem. 12. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel upozornil na rozsudek Soudního dvora ve věci C-269/19, z něhož podle něj vyplývá, že pokud smlouva nemůže po odstranění zneužívajících ujednání existovat a její zrušení by mělo zvlášť nepříznivé důsledky pro spotřebitele, musí soud při zohlednění přijmout opatření k jeho ochraně před zvlášť nepříznivými důsledky, které by její zrušení mohlo způsobit. Tento princip je však v rozhodovací praxi obecných soudů opomíjen. 13. Vedlejší účastnice na doplnění ústavní stížnosti reagovala tak, že je stěžovatelem uvedený rozsudek nepřiléhavý. Tento rozsudek i stěžovatelova argumentace totiž vychází z předpokladu, že smlouva obsahuje zneužívající ujednání, což však soudy nepotvrdily. Stěžovatel ignoruje, že Ústavní soud není další instancí pro přezkum rozhodnutí obecných soudů. Podle rozhodnutí Ústavního soudu je navíc třeba rozlišovat mezi ochranou spotřebitele v rámci vztahu vzniklého na základě poskytnutí spotřebitelského úvěru a v rámci sjednání životního pojištění (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 1984/22). Stěžovatel přesto předkládá Ústavnímu soudu nerelevantní a nepřiléhavá rozhodnutí týkající se spotřebitelských úvěrů. 14. Stěžovatel reagoval sdělením, podle něhož vedlejší účastnice posouvá diskuzi jiným směrem, a proto na její vyjádření nebude reagovat. 15. Vedlejší účastnice doplnila své vyjádření ohledně této námitky a upozornila Ústavní soud na to, že řízení o obdobných ústavních stížnostech je před ním vedeno více, přičemž jejich právní argumentace je velmi podobná až totožná. Ústavní soud se přitom k otázce eurokonformního výkladu v obdobné věci vyjádřil již v usnesení sp. zn. IV. ÚS 2429/23 a dospěl k závěru, že výklad soudů byl ústavně konformní. 16. Stěžovatel na doplnění vyjádření vedlejší účastnice již nereagoval. 17. Ústavní soud shrnuje, že podstatou této námitky je otázka, zda sporná ujednání smlouvy uzavřené mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí podléhají posuzování přiměřenosti - konkrétně zda spadají pod rozsah "hlavního předmětu smlouvy" a zda jsou "sepsány jasným a srozumitelným jazykem" (viz čl. 4 odst. 2 směrnice). 18. Posouzení této otázky je především záležitostí hodnocení konkrétního obsahu smlouvy a výkladu unijního práva. Tyto úkoly přitom v našem právním systému nenáleží Ústavnímu soudu, ale především obecným soudům. 19. Ty přitom tuto otázkou opakovaně řešily. Námitky ohledně povahy a formy sporných ujednání totiž stěžovatel uplatnil už před městským i Nejvyšším soudem. Oba soudy se těmito námitkami zabývaly a oba dospěly k závěru, že nejsou důvodné. Ke stejnému závěru dospěl v tomto řízení i Ústavní soud. 20. Ústavní soud nepovažuje za účelné znovu reagovat na každou z dílčích námitek, které stěžovatel v této čás