III.ÚS 2450/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2450/17 ze dne 16. 1. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Josefa Fialy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Křivana, zastoupeného JUDr. Ladislavem Kolačkovským, advokátem sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2017 č. j. 21 Cdo 1346/2017-235, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. listopadu 2016 č. j. 61 Co 384/2016-201, a proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 29. června 2016 sp. zn. 10 C 225/2015, za účasti Okresního soudu v Chebu, Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti de Wolf GROUP s.r.o., sídlem Americká 2452/14, Cheb, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení 1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví vymezených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv dle čl. 11 odst. 1 Listiny, čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). II. Posouzení splnění procesních předpokladů 2. Ústavní stížnost byla doručena Ústavnímu soudu včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem, předcházelo jí vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje, a tedy splňuje všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). III. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 3. Stěžovatel se u Okresního soudu v Chebu (dále jen "nalézací soud") domáhal určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru z důvodu dle § 55 odst. 1 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném ke dni předání okamžitého zrušení pracovního poměru (dále jen "zákoník práce"), k němuž došlo dne 9. 4. 2015. Toto okamžité zrušení pracovního poměru učinila vedlejší účastnice, zjednodušeně řečeno, proto, že stěžovatel jako její zaměstnanec na pozici produktového specialisty vykonával bez vědomí a souhlasu vedlejší účastnice činnost fakturanta pro společnost Rinnovare s.r.o., která prováděla předváděcí akce strojů, jejichž výhradním distributorem pro Českou republiku je vedlejší účastnice, přičemž v některých případech se na straně společnosti Rinnovare s.r.o. stěžovatel těchto předváděcích akcí účastnil, a dále proto, že se stěžovatel bez řádného doložení zákonného důvodu nedostavoval dle pokynů vedlejší účastnice do jejího sídla mimo jiné proto, aby jí situaci vysvětlil. 4. Svým shora specifikovaným rozsudkem nalézací soud žalobu stěžovatele zamítl. Šlo o opakované projednání žaloby poté, co byl původní rozsudek nalézacího soudu zrušen k odvolání stěžovatele. Svůj napadený rozsudek odůvodnil nalézací soud zejména tím, že vymezení důvodu pro okamžité zrušení pracovního poměru vedlejší účastnicí bylo dostatečné a že již samotné opakované nedoložení zákonných důvodů pro nedostavení se do sídla vedlejší účastnice k jejímu pokynu jakožto zaměstnavatele v krátké době po sobě by dle judikatury Nejvyššího soudu naplňovalo důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru. Mimo to nalézací soud uzavřel, že stěžovatel porušil zákaz konkurence dle § 304 odst. 1 zákoníku práce, jakož i dle pracovní smlouvy, kterou s vedlejší účastnicí uzavřel. Tento závěr nalézací soud podpořil tím, že pro posouzení porušení zákazu konkurence je irelevantní, zda se zaměstnanec v konkurenčním subjektu přímo podílí na činnostech, které mají přímou konkurenční povahu k činnostem zaměstnavatele, nýbrž že postačuje, že se jakýmkoliv způsobem podílí na činnosti takovéhoto konkurenčního subjektu. Dovodil přitom, že předměty činnosti vedlejší účastnice i společnosti Rinnovare s.r.o. se v určitém rozsahu kryjí a že pořádání předváděcích akcí k výrobkům, jejichž výhradním distributorem pro Českou republiku je vedlejší účastnice, má vůči druhé jmenované povahu konkurenční činnosti. 5. Stěžovatel podal proti tomuto rozsudku nalézacího soudu odvolání. Krajský soud v Plzni (dále jen "odvolací soud") však svým shora specifikovaným rozsudkem napadený rozsudek nalézacího soudu potvrdil. V zásadě se ztotožnil s argumentací nalézacího soudu, mimo to rozvinul úvahu, že zaměstnanec na pozici produktového specialisty se základní mzdou 50.000,- Kč, což byl stěžovatelův případ, si musí být vědom povinností, jež má vůči svému zaměstnavateli, a že stěžovatel svým jednáním rovněž porušil vzájemnou důvěru, již má na mysli § 301d zákoníku práce a jež je nezbytným předpokladem pro řádnou realizaci pracovněprávního vztahu. 6. Stěžovatel s tímto procesním vývojem nebyl spokojen a proti shora specifikovanému rozsudku odvolacího soudu podal dovolání k Nejvyššímu soudu. Ten s odkazem na svou předchozí judikaturu k námitkám, které stěžovatel vznesl, jeho dovolání odmítl. IV. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel vytýká obecným soudům zejména nesprávné hmotněprávní posouzení předpokladů pro naplnění důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru dle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Namítá 1) dovození míry odpovědnosti z výše výdělku; 2) odmítnutí nahlížení důvodů pro okamžité zrušení pracovního poměru dle intenzity; 3) nezabývání se fakticitou činnosti zaměstnance u konkurenčního subjektu; 4) otevření prostoru pro judikaturní otázku, že čím závažnější je úkon zaměstnavatele, tím přísnější nároky by měly být kladeny na jeho odůvodnění. V podrobnostech lze stěžovatelovy námitky shrnout následujícím způsobem: 8. Ad 1) má stěžovatel za to, že obecné soudy vytvořily přímou úměru mezi výší mzdy a odpovědností zaměstnance, která však nevyplývá ze zákona, a navíc je diskriminační a porušující rovnost. Dle stěžovatelova názoru musí být zásadně odpovědnost všech zaměstnanců stejná, nestanoví-li zákon jinak. 9. Ad 2) stěžovatel pléduje pro posuzování důvodů pro okamžité zrušení pracovního poměru dle jejich intenzity. Domnívá se, že zavedením spáchání úmyslného trestného činu jakožto důvodu pro okamžité zrušení pracovního poměru do § 55 zákoníku práce chtěl dát zákonodárce najevo, že zaměstnavatel má zohledňovat intenzitu, s jakou se zaměstnanec provinil proti předpisům. V případě stěžovatele dle jeho názoru zaměstnavatel uvedl důvody, které lze jen stěží označit za hrubou nekázeň či za hrubé porušení pracovních povinností. 10. Ad 3) se dle stěžovatele otevírá dosud neřešená judikaturní otázka, zda lze za porušení zákazu konkurence považovat i situace, kdy zaměstnanec vykonává pro konkurenční subjekt činnosti, které nemají přímou konkurenční povahu vůči jeho zaměstnavateli. Podle stěžovatele by tato otázka měla být posouzena tak, že v takovém případě o porušení zákazu konkurence nejde. Dle stěžovatelova soudu pak obecné soudy při posuzování porušení zákazu konkurence stěžovatelem vycházely toliko z toho, že předmět podnikání vedlejší účastnice i společnosti Rinnovare s.r.o. jsou zčásti shodné, přičemž však prodej či distribuce čisticích strojů spadá pod volnou živnost, která je ovšem dle stěžovatele svým obsahem velmi široká. Stěžovatel předkládá příklad, v němž by určitá společnost měla neomezený předmět podnikání, a pak by touto logikou byla konkurenční vůči všem ostatním subjektům na trhu, což by znemožnilo jejím zaměstnancům z ní vystoupit, jakož i zájemcům o zaměstnání do ní vstoupit, neboť by vždy zákaz konkurence porušovali. 11. Ad 4) stěžovatel uvedl, že předložil ve svém dovolání Nejvyššímu soudu otázku, zda platí, že čím podstatnější úkon účastník pracovněprávního vztahu, zvlášť zaměstnavatel, činí, tím určitěji a srozumitelněji by se měl v takovém projevu vyjádřit. Nejvyšší soud mu na tuto otázku neodpověděl, přičemž dle stěžovatele jí patří kladná odpověď. K tomu dodal, že obecné soudy se v jeho případě spokojily s tím, že z okamžitého ukončení pracovního poměru mělo být zřejmé, co je jeho obsahem, aniž by však poskytly jakákoliv kritéria, podle nichž by se tato zřejmost měla posuzovat. V. Posouzení Ústavním soudem 12. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu státní moci, jako kterýkoliv její orgán. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou, jinak by totiž popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní s