III.ÚS 2453/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2453/11 ze dne 29. 2. 2012 N 41/64 SbNU 471 Dokazování (znaleckými posudky) při ukládání zabezpečovací detence   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy - ze dne 29. února 2012 sp. zn. III. ÚS 2453/11 ve věci ústavní stížnosti M. K. proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 2011 sp. zn. 74 T 177/2010 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 5. 2011 sp. zn. 3 To 274/2011, jimiž byla stěžovateli mimo jiné uložena zabezpečovací detence, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě jako účastníků řízení. Výrok Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění I. Ústavní stížností vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Porušeno mělo být právo na osobní svobodu stěžovatele podle článku 8 odst. 2 Listiny a článku 5 odst. 1 Úmluvy. Rovněž mělo být rozhodnutím obecných soudů porušeno ustanovení článku 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, konkrétněji zásada "v pochybnostech ve prospěch" (in dubio pro reo). Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel v záhlaví označeným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 2011 uznán vinným jednak trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "tr. zákon") jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., jednak trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zákona. Za to byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 roků se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 100 odst. 2 písm. b), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, byla stěžovateli uložena zabezpečovací detence. Citovaný rozsudek soudu prvního stupně byl Krajským soudem v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem ze dne 27. 5. 2011 z podnětu odvolání stěžovatele v celém rozsahu zrušen a stěžovatel byl odvolacím soudem za použití ustanovení § 259 odst. 3 písm. a) tr. řádu nově uznán vinným trestným činem znásilnění dle § 241 odst. 1 tr. zákona, za což mu byl uložen podle § 241 odst. 1 tr. zákona za použití § 35 odst. 2 tr. zákona souhrnný trest odnětí svobody ve výměře šesti roků a šesti měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona byl stěžovatel pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Krajským soudem byla citovaným rozsudkem stěžovateli opět uložena zabezpečovací detence s odkazem na § 100 odst. 2 písm. a) a odst. 3 tr. zákoníku. Trestného činu znásilnění dle § 241 odst. 1 tr. zákona se měl stěžovatel dle skutkových zjištění obecných soudů dopustit (zkráceně řečeno) tím, že dne 23. 11. 2008 v ranních hodinách v Ostravě-Michálkovicích u zastávky trolejbusu nejprve přistoupil k poškozené Věře T. (jedná se o pseudonym), zezadu ji uchopil levou rukou za ústa, pravou rukou jí přiložil na krk ostrý předmět a poškozenou vyzval, ať je zticha, poté poškozenou přiměl odejít do uličky mezi domy. Tam mezi stěžovatelem a poškozenou došlo k zápasu, při němž se stěžovateli podařilo poškozenou nejprve přitlačit k laťkovému plotu a posléze povalit na zem, opět ji přiložit ostrý předmět na pravou tvář a pod touto hrozbou na poškozené vykonat soulož. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel především vyjádřil svůj nesouhlas se skutkovým zjištěním obecných soudů a tvrdí, že poškozenou Věru T. neznásilnil. Stěžovatel podrobně zopakoval svou skutkovou argumentaci z trestního řízení. Především označil výpověď poškozené za nevěrohodnou; existují prý rozpory mezi výpovědí poškozené z přípravného řízení a v hlavním líčení, tyto výpovědi jsou dle stěžovatele rozporuplné, zejména pokud jde o popis samotné soulože, ale i co do popisu pachatele a časových údajů. Dle názoru stěžovatele nebylo provedeným dokazováním dostatečně objasněno, kdy poškozená odešla uvedeného dne z restauračního zařízení. Stěžovatel zdůraznil, že ve věci nebyla provedena rekognice a poškozená tudíž stěžovatele jako pachatele nikdy přímo neoznačila. Stěžovatel nepovažuje za dostatečný usvědčující důkaz ani výsledek kriminalistické genetické expertizy. Stěžovatel měl po propuštění z výkonu předchozího trestu odnětí svobody řadu náhodných sexuálních partnerek a nebylo prokázáno, zda poškozená nebyla jednou z nich, tzn. zda poškozená neměla se stěžovatelem pohlavní styk dobrovolně. Dle názoru stěžovatele neexistují proti němu přímé usvědčující důkazy, a měl být proto s ohledem na zásadu "in dubio pro reo" obžaloby zproštěn. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále tvrdil, že obecné soudy dospěly k závěru o nezbytnosti uložení zabezpečovací detence na základě nedostatečných podkladů. Uvedené ochranné opatření mu bylo uloženo na základě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, vypracovaného znalcem PhDr. MUDr. R. G., CSc., přičemž posudek dle názoru stěžovatele vykazuje zásadní vady. Stěžovatel tvrdí, že znalec vycházel toliko z krátkého vlastního pohovoru se stěžovatelem a ze starších posudků, které však byly na stěžovatele vypracovány před přibližně dvaceti lety. Stěžovatel cituje jednotlivé výroky znalce u hlavního líčení, z nichž dle názoru stěžovatele vyplývá malá pečlivost a libovůle znalce při zpracování znaleckého posudku. Stěžovatel zejména upozorňuje na to, že nebyl vyšetřen exaktními metodami, např. penilní pletysmografií. Dle názoru stěžovatele znalec "upozadil samotné vyšetření a nepřiměřeně akcentoval vyšetření minulá". Stěžovatel má dále za to, že vyšetření duševního stavu pro účely případného rozhodnutí o nutnosti uložení zabezpečovací detence je s ohledem na závažnost zásahu tohoto institutu do osobní svobody vyšetřované osoby nutné klasifikovat ve smyslu § 105 odst. 4 trestního řádu jako objasnění skutečnosti zvláště důležité, a proto je zapotřebí přibrat vždy znalce dva. Dle názoru stěžovatele nebyla jeho trestní věc projednána způsobem odpovídajícím zákonu a ústavnímu pořádku, čímž došlo k zásahu do jeho shora uvedených základních práv. II. Ústavní soud si dle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků řízení k projednávanému návrhu; obecné soudy jako účastníci řízení možnosti vyjádřit se k návrhu nevyužily, resp. odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud dále vyžádal spis Okresního soudu v Ostravě vedený pod sp. zn. 74 T 177/2010. III. Podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Souhlas s upuštěním od jednání byl účastníky a vedlejšími účastníky poskytnut (zčásti konkludentně) a od ústního jednání bylo upuštěno. IV. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a na základě spisového materiálu dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud je podle ustanovení článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud vždy připomíná, že mu v rovině tzv. jednoduchého práva nepřísluší zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a tzv. zásadu sebeomezení při užívání svých kasačních pravomocí. V projednávané věci lze námitky stěžovatele rozdělit přibližně do dvou odlišných okruhů. První z nich je ryzí důkazní polemikou vyjadřující nesouhlas stěžovatele s tím, jak byl obecnými soudy zjištěn skutkový stav a vyjádřen závěr o vině stěžovatele trestným činem znásilnění. Druhý okruh námitek se týká uložení ochranného opatření zabezpečovací detence. Jde-li o dokazování před obecnými soudy, je důvod ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu dán zejména tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu, popř. nebylo-li v řízení postupo