III.ÚS 2455/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2455/10 ze dne 13. 1. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 13. ledna 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jiřího Doležala, soudního exekutora, Exekutorský úřad Plzeň-jih, se sídlem Plzeň, Jablonského 7, zastoupeného JUDr. Vladimírou Feistauerovou, advokátkou v Mladé Boleslavi, Čechova 1267, proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 6. 2010 č. j. 11 Kse 29/2009-117, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Ústavní stížností ze dne 17. 8. 2010 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označeného rozhodnutí s tím, že jím byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušen měl být rovněž čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Jak patrno z ústavní stížnosti a její přílohy, stěžovatel byl napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu (dále též jen "kárný soud") uznán vinným kárným proviněním podle § 116 odst. 2 písm. a) exekučního řádu (dále též jen "e. ř."), za což mu byla uložena pokuta ve výši 10 000 Kč. Předmětného kárného provinění se měl dle kárného soudu stěžovatel dopustit (stručně řečeno) tím, že v konkrétním exekučním řízení postupoval v rozporu s ustanovením § 109 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání [pozn.: míněno patrně ustanovení § 14 odst. 1 písm. e), případně nikoliv zákon o konkursu a vyrovnání, ale insolvenční zákon]. V ústavní stížnosti stěžovatel s poukazem na ustanovení § 17 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění pozdějších předpisů, uvedl, že jednání kárného soudu bylo nařízeno na den 2. 6. 2010 a že opakovaně a včas žádal o odročení jednání z důvodu, že již v lednu 2010 měl na stejný den nařízena rozvrhová jednání, což také řádně doložil. Kárný senát tedy neměl žádný důvod, proč jeho žádosti o odročení nevyhovět. V návaznosti na to se stěžovatel vyslovuje k otázce aplikovatelnosti čl. 6 odst. 3 Úmluvy na svou věc, přičemž tvrdí, že měl zájem se zúčastnit projednání kárné žaloby. Vzhledem k tomu, že kárný soud jeho žádosti nevyhověl, došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, resp. čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť mu byla odňata možnost skutkově a právně argumentovat, tedy "reálně a efektivně jednat před soudem ve své věci". Dále má stěžovatel za to, že bylo porušeno jeho právo na rovné zacházení, a to "z důvodu dodržování" ustanovení čl. XI bodu 1 zákona č. 286/2009 Sb., dle kterého se kárná řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti uvedeného zákona dokončí podle dosavadních právních předpisů. Nerovnost stěžovatel spatřuje v tom, že "nemá nárok" na účast přísedících z řad exekutorů v kárném senátě, a to na rozdíl od soudního exekutora, v jehož případě byla podána kárná žaloba o 20 dní později. Upozorňuje na jiná ustanovení citovaného zákona, dle nichž se postupuje v již zahájených řízeních podle nové právní úpravy. Stěžovatel konečně namítá, že kárný soud nerespektoval ustanovení § 116 odst. 2 e. ř. Ve výroku napadeného rozhodnutí totiž neuvedl, že stěžovatel porušil povinnost stanovenou právním předpisem závažně či opětovně. Navíc k naplnění zákonných znaků kárného provinění dle stěžovatele nestačí objektivně závadný výkon a zavinění ve formě úmyslu či nedbalosti, protože se prý subjektivní stránka nevyčerpává samotným zaviněním. Názor kárného soudu, že soudní exekutor nemá možnost činit veškeré úkony osobně, avšak za činnost svých zaměstnanců že odpovídá, považuje stěžovatel za exces. Ustanovení § 13 odst. 1 e. ř. může zakládat odpovědnost soudního exekutora majetkovou i disciplinární, pokud je vadný postup pracovníků exekutorského úřadu následkem nedostatečné řídící činnosti soudního exekutora. Není však "dostatečným podkladem k trestní odpovědnosti exekutora, neboť odpovědnost za kárné provinění předpokládá splnění podmínek stanovených v zákoně a tyto podmínky se ve vztahu ke každé osobě, jejíž odpovědnost přichází v úvahu, posuzují individuálně". Ústavní soud si vyžádal vyjádření Nejvyššího správního soudu k ústavní stížnosti. V jeho úvodu tento soud poukázal na relevantní skutečnosti týkající se průběhu kárného řízení. Konkrétně kárný soud zmínil, že dne 2. 4. 2010 bylo stěžovateli doručeno vyrozumění o konání ústního jednání dne 5. 5. 2010, dne 30. 4. 2010 byla doručena stěžovatelova žádost o odročení z důvodu pracovní neschopnosti, následně bylo ústní jednání odročeno na 2. 6. 2010, příslušné vyrozumění pak bylo stěžovateli doručeno dne 10. 5. 2010. Dne 28. 5. 2010 byla kárnému soudu doručena stěžovatelova žádost o odročení ústního jednání z důvodu, že má na příslušný den nařízena rozvrhová jednání, kdy stěžovatel současně sdělil, že tato jednání má nařízena až do října 2010. Vzhledem k tomu, že v daném řízení rozhoduje o odročení jednání senát, nikoliv pouze jeho předseda, a vzhledem k tomu, že jeho jednotliví členové nemají pracoviště na jednom místě a jejich okamžité svolání není realizovatelné, nebylo možno o žádosti o odročení řádně rozhodnout dříve než v den nařízeného ústního jednání. Členové senátu byli o uvedené žádosti informováni, většina vyjádřila pochybnosti o splnění zákonných podmínek pro odročení (a to - ve stručnosti - z důvodu, že tvrzenou překážku mohl stěžovatel sám odstranit), nakonec však o odročení ústního jednání hlasováno nebylo. Předsedkyně kárného senátu totiž stěžovatele upozornila na možnost nevyhovění jeho návrhu, aby ten mohl zvážit svůj další postup, na což stěžovatel reagoval opětovnou žádostí o odročení. Před zahájením ústního jednání dne 2. 6. 2010 bylo zjištěno, že se dostavila zástupkyně stěžovatele "v substituci", což kárný senát připustil s ohledem na nepovinné zastoupení kárně obviněného v kárném řízení a pouze přiměřené použití trestního řádu. Tato zástupkyně k dotazu předsedkyně kárného senátu uvedla, že stěžovatel souhlasí s konáním ústního jednání v nepřítomnosti, z čehož bylo vyvozeno, že stěžovatel svoji žádost o odročení přehodnotil. Jde-li o stěžovatelovu námitku nerovného zacházení, kárný soud uvedl, že postupoval dle platné právní úpravy, kterou neshledal v daném případě v rozporu s ústavním pořádkem, neboť přítomnost zástupce své profese v kárném senátu není nezbytnou součástí práva na spravedlivý proces. V souvislosti s posledně uvedenou námitkou (tj. nesprávného věcného posouzení) kárný soud upozornil, že stěžovatel nekonkretizoval, do jakého ústavního práva bylo úvahou tohoto soudu zasaženo, a současně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, kde se podrobně otázce zavinění a odpovědnosti stěžovatele měl věnovat. K tomu dodal, že se k problematice odpovědnosti soudních exekutorů za pochybení jejich zaměstnanců v minulosti shodně vyslovily i kárné senáty Exekutorské komory. Z výše uvedených důvodů kárný soud navrhl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout, případně zamítnout. Ústavní soud zaslal toto vyjádření stěžovateli k případné replice, stěžovatel tohoto svého práva nevyužil. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě namítal, že mu nebyla umožněna účast na ústním jednání. Stěžovatel v ústavní stížnosti však zamlčuje některé podstatné skutečnosti o průběhu kárného řízení, které plynou z výše citovaného vyjádření kárného soudu. Přitom pravdivost příslušných tvrzení uvedeného účastníka řízení stěžovatel nijak nezpochybňuj