III.ÚS 2469/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2469/07 ze dne 17. 10. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 17. října 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, o ústavní stížnosti Ing. S. V. a J. V., obou zastoupených JUDr. Boleslavem Pospíšilem, advokátem se sídlem v Brně, Malinovského nám. č. 4, proti postupu Ministerstva životního prostředí ČR, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Stěžovatelé svou ústavní stížností, směřující proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, napadají postup Ministerstva životního prostředí České republiky (dále jen "MŽP") při posuzování záměru "Přeložky silnice I/13 Děčín-D8" podle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, který v obsáhlém zdůvodnění stížnosti popisují. S postupem ministerstva dávají najevo svůj nesouhlas, neboť jsou přesvědčeni o tom, že nová, 5. varianta vedení přeložky, označovaná jako varianta VB, (vypracovaná po vydání závěru MŽP k zjišťovacímu řízení podle § 7 cit. zák.), která se od původních variant v případě Děčína zásadně odlišuje, neboť předpokládá využití drážního tělesa - regionální železniční trati č. 132 v úseku Děčín hl. n. - Knínice -vedeného přímo přes centrum města Děčín, neměla být, pro odlišnost vedení koridoru, zařazena do procesu posuzování EIA ve stadiu zpracování Dokumentace EIA. Podle stěžovatelů měla být předmětem nového oznámení, a to pro zjevnou odlišnost mezi původními koridory přeložky silnice I/13 v oznámení označenými jako V1 až V4, resp. měla být alespoň zařazena jako nově navržená varianta do závěru zjišťovacího řízení. Upozorňují na závazky České republiky plynoucí pro ni z Úmluvy o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí ("Aarhuská úmluva") i na význam institutu oznámení s tím, že právě tento institut, zakotvený v ust. § 6 cit. zák., plní významnou informační funkci. Výklad zákona a postup MŽP ve vztahu k otázce varianty VB je podle stěžovatelů zjevně nesprávný, neboť jím dochází ke zkrácení práv dotčené občanské veřejnosti a právnických osob o velmi zásadní stadium - institut oznámení- na nějž navazuje zjišťovací řízení. Stěžovatelé tvrdí, že vynecháním oznámení resp. absence jeho doplnění o zásadně významnou variantu vedení koridoru by byly dotčeny zájmy stovek fyzických a právnických osob, z nichž některé právě s ohledem na stávající schválený územní plán v dotčené oblasti realizovaly či realizují výstavbu rodinných a jiných objektů. Tím, že MŽP nevyzvalo oznamovatele k doplnění záměru o variantu VB využívající drážní těleso a tím, že ani taková nová varianta nebyla navržena ve fázi zjišťovacího řízení, resp. nebyla oznámena v závěru zjišťovacího řízení, které bylo MŽP ukončeno, došlo podle stěžovatelů k porušení jejich základního práva zaručovaného čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 a čl. 35 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve vazbě na čl. 6 Úmluvy o přístupu k informacím (dále jen "Úmluva"), účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí, publikované pod č. 124/2004 Sb. Stěžovatelé jsou přesvědčeni o tom, že bez zásahu Ústavního soudu proti uvedenému postupu by za situace, kdy podle jejich názoru s ohledem na znění ust. § 23 odst. 13 zák. č. 100/2001 Sb. nelze nápravu sjednat v rámci správního soudnictví, by jim nebyla zaručena ochrana uvedených ústavních práv. Postupem MŽP by byli zkráceni o významné stadium oznámení záměru a za stavu, kdy v krátké - 30 denní lhůtě nejsou schopni si zajistit odborné posouzení nyní prosazované varianty přeložky silnice v ose kolejí železniční tratě č. 132, v jejíž těsné blízkosti bydlí v rodinném domě, by realizací této přeložky byli dotčeni na svých vlastnických právech z důvodu nezbytného záboru části jejich pozemků v pásmu zvažovaného silničního koridoru i na dalších právech ve vazbě na prudké zhoršení životního prostředí v dané lokalitě. V podstatě z uvedených důvodů, v ústavní stížnosti blíže rozvedených, domáhají se proto vydání nálezu, jímž by Ústavní soud vyslovil, že MŽP svým postupem spočívajícím v tom, že varianta VB záměru " Přeložka silnic I./13 Děčín-D8" nebyla oznámena podle zák. č. 100/2001 Sb., nebyla ani ministerstvem navržena ke zpracování při řešení záměru v závěru zjišťovacího řízení, nýbrž byla zařazena teprve po ukončení zjišťovacího řízení EIA až do zpracované dokumentace EIA, porušilo shora označené články Ústavy ČR, Listiny a Úmluvy s tím, aby Ústavní soud MŽP uložil povinnost nahradit jim náklady řízení. Zároveň navrhli vydání předběžného opatření, jímž by jmenovanému ministerstvu bylo zakázáno pokračovat v porušování uvedených základních práv stěžovatelů tím, aby varianta VB uvedeného záměru do doby, než bude v souladu s ust. § 6 zák. č. 100/2001 Sb. ohlášena a bude předmětem zjišťovacího řízení, nebyla předmětem zpracování posudku ve smyslu ust. § 9 cit. zák. Poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, posoudil Ústavní soud tuto jako nepřípustnou. Dle § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). Zmíněnými procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se potom ve smyslu § 72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou) vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. V ustanovení § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb. má tak svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. V posuzovaném případě pak, i když se na samotné řízení podle zákona č. 100/2001 Sb. ve smyslu jeho ust. § 23 odst. 12 nevztahuje správní řád, nelze přehlížet, že přijetím zákona č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního, došlo k rozšíření prostředků obrany práv občanů proti aktům i nečinnosti orgánů státní správy. Za situace, kdy stěžovatelé, jak z obsahu jejich ústavní stížnosti patrno, tvrdí v podstatě nezákonný zásah správního orgánu, v jehož důsledku hrozí dotčení jejich práv, nelze pomíjet ust. § 82 a násl. zák. č. 150/2002 Sb., upravující řízení o ochraně před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, kteréhožto prostředku ochrany práv stěžovatelé zatím nevyužili, alespoň to z obsahu jejich stížnosti není patrno. V souladu se zmíněným principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci Ústavnímu soudu za tohoto procesního stavu nepřísluší se ústavní stížností meritorně zabývat a třeba tak učinit závěr, že v posuzovaném případě zatím nebyly vyčerpány všechny prostředky k ochraně práv stěžovatelů. Pokud pak stěžovatelé svým tvrzením o podstatném přesahu stížnosti jejich vlastních zájmů mířili k použití ust. § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, k tomu Ústavní soud uvádí, že důvody k postupu podle uvedeného ustanovení v daném případě neshledal. V tomto směru odkazuje na svou judikaturu, podle níž k využití tohoto ustanovení dochází pouze ve výjimečných případech, přičemž přihlížel i k tomu, že výklad jednoduchého práva spadá prioritně do kompetence obecných soudů a úkolem Ústavního soudu je jeho korekce toliko v případě jeho ústavní diformity. Z uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost stěžovatelů podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustná odmítnuta. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 17. října 2007 Pavel Holländer soudce zpravodaj