III.ÚS 2475/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2475/19 ze dne 17. 3. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele V. S., zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. dubna 2019 sp. zn. 9 To 27/2019 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. března 2019 č. j. 10 T 12/2016-4777, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená zejména v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených se podává, že stěžovatel je trestně stíhán pro podezření ze spáchání zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"). V průběhu přípravného řízení byl usnesením státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství") ze dne 12. 9. 2016 sp. zn. 1 KZV 48/2016 zajištěn nemovitý majetek stěžovatele pro nárok poškozené obchodní společnosti Slavia pojišťovna a. s. (dále jen "poškozená"), a to bytová jednotka specifikovaná ve výroku usnesení. 3. Dne 20. 2. 2019 došla Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud") žádost stěžovatele o zrušení zajištění uvedené nemovitosti, o níž rozhodl městský soud napadeným usnesením, kterým ji podle § 48 odst. 4 a contrario zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítl. 4. Stížnost stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") dalším napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel poukazuje na to, že do současné doby nebylo o trestní věci pravomocně rozhodnuto, neboť odsuzující rozsudek městského soudu byl usnesením vrchního soudu ze dne 25. 8. 2017 sp. zn. 9 To 47/2017 zrušen a bylo nařízeno nové projednání věci s ohledem na nepřesvědčivost a předčasnost rozhodnutí. Má za to, že zajištění nemovitosti trvá již téměř tři roky a nelze očekávat, že bude v dohledné době vydáno meritorní rozhodnutí. Stěžejní otázku plynutí času však soudy nevzaly dostatečně v úvahu. Odkazuje přitom na nález Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429), v němž je vysloveno, že dochází-li k zásahu do vlastnického práva po nepřiměřeně dlouhou dobu, jde o neproporcionální zásah. Dále cituje z nálezu ze dne 20. 10. 2015 sp. zn. II. ÚS 3662/14 (N 187/79 SbNU 121), přičemž je přesvědčen, že v jeho případě ústavně konformní podmínky zajištění netrvají. Orgány činné v trestním řízení odůvodňují splnění podmínek zajištění nemovitosti tím, že se jim nepodařilo dohledat peněžní prostředky, které měly být výnosem z údajné trestné činnosti, ta však prozatím stěžovateli prokázána nebyla. Má za to, že soudy při vydání napadených rozhodnutí nerespektovaly judikaturu Ústavního soudu a chybně vyhodnotily přiměřenost zajištění nemovitosti. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud v prvé řadě připomíná závěry své ustálené judikatury, dle níž možnost jeho zásahu do neskončeného řízení v rámci trestního procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti takto koriguje pouze největší excesy, jež jsou výrazem libovůle orgánů činných v trestním řízení. Nepřísluší mu proto, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů či dokonce orgánů činných v trestním řízení ve stejném rozsahu, jako v nyní posuzovaném případě činil vrchní soud v řízení o stěžovatelem podané stížnosti proti rozhodnutí městského soudu. Je tak primárně na soudech, a nikoliv na Ústavním soudu, aby při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení důkladně vážily a posoudily, zda použití některého ze zákonem předvídaných zajišťovacích institutů je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak. 8. Zdrženlivost Ústavní soud zachovává i vůči rozhodování orgánů činných v trestním řízení o dočasném zajištění majetku obviněného pro účely uspokojení nároku poškozeného na náhradu škody, nemajetkové újmy či bezdůvodného obohacení podle § 47 tr. řádu. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do zákonem vymezené pravomoci orgánů činných v trestním řízení, nedošlo-li jejich postupem k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ve své judikaturní praxi nicméně formuloval určité požadavky, jimž by měly orgány činné v trestním řízení při svém rozhodování o použití majetkových zajišťovacích institutů dostát. Jejich rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydána příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny), nemohou být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) a musí být přezkoumatelným způsobem odůvodněna [srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429)]. Krom toho je vyžadováno, aby zajištění bylo přiměřené cíli sledovanému právní úpravou (trestním řádem), kterým je nejen náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, ale i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat a reparovat škodu způsobenou trestnou činností (srov. uvedený nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2485/13). 9. Maje na zřeteli výše naznačená ústavněprávní kritéria, Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená usnesení a dospěl k závěru, že obě tato rozhodnutí, posuzovaná jako celek, z ústavněprávního hlediska i z hlediska konfrontace s judikaturou, na niž v ústavní stížnosti odkazuje stěžovatel, obstojí. 10. Z napadených rozhodnutí se podává, že proti stěžovateli je nadále vedeno trestní řízení, které se nyní nachází ve stádiu řízení před soudem, přičemž z dosud provedeného dokazování vyplývá důvodné podezření, že zločin zpronevěry stěžovatel spáchal způsobem popsaným v obžalobě, a že jím způsobil poškozené obchodní společnosti škodu ve výši nejméně 40 001 120,90 Kč. Ústavní soud není oprávněn se v této fázi zabývat argumenty směřujícími do věci samé, neboť by fakticky nerespektoval zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, vycházející z předpokladu, že se dostává "na řadu" až poté, co byly marně využity všechny ostatní procesní prostředky k ochraně práva stěžovatele. Nadto Ústavní soud zdůrazňuje, že v tomto řízení není přezkoumáváno usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele ani obžaloba, nýbrž rozhodnutí o trvání zajištění nároku poškozených, což samozřejmě limituje i rámec přezkumu, který v této věci může provádět. 11. Ústavní soud zohlednil, že stěžovatel uplatnil obdobné námitky již ve stížnosti proti usnesení městského soudu, přičemž vrchní soud se jimi zabýval a náležitě se s nimi vypořádal. Ústavní soud považuje odůvodnění jeho rozhodnutí za ústavně souladné i srozumitelné a nemá důvod v něm učiněné závěry jakkoliv zpochybňovat. Ani ve výkladu použitých právních norem neshledal žádný náznak svévole. 12. Vrchní soud řešil stěžejní otázky, tj. přiměřenost zajištění i následky plynutí času. S ohledem na to, že se nepodařilo dohledat výnosy z trestné činnosti a trvá důvodná obava, že uspokojení nároku poškozené na náhradu škody bude mařeno nebo ztěžováno, vrchní soud nepovažoval za splněné podmínky pro zrušení zajištění podle § 48 odst. 1 písm. a) tr. řádu, neboť důvod, pro který bylo zajištění realizováno, nepochybně nepominul. Vrchní soud se neztotožnil ani s nám