III.ÚS 2492/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2492/23 ze dne 31. 10. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele P. B., zastoupeného Mgr. Libuší Hrůšovou, advokátkou se sídlem Veverkova 2707/1, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2023 č. j. 7 Td 34/2023-533, a s ní spojenému návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na zákonného soudce podle článku 38 odst. 1 Listiny a článku 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. Současně s tím stěžovatel žádá o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného usnesení Ústavní soud zjistil, že státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě podal dne 21. 4. 2023 u Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") na stěžovatele, jako obviněného, obžalobu pro pokračující přečin zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 193 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), přečin výroby a jiného nakládání s dětskou pornografii podle § 192 odst. 1, přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) a dále pro zločin sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 1, alinea 1, odst. 5 písm. a), přečin svádění k pohlavnímu styku podle § 202 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) a přečin šíření pornografie podle § 191 odst. 2 písm. a) téhož zákona. 3. Z napadeného usnesení vyplývá, že uvedených trestných činů se měl stěžovatel (zkráceně řečeno) dopustit tím, že vůči dvěma nezletilým poškozeným (ve věku 13 let) z místa svého bydliště a dalších míst, za užití mobilního telefonu, navázal a následně vedl nevhodnou komunikaci se sexuálním podtextem, přičemž poškozené přiměl k vyhotovení a následnému zaslání jejich intimních fotografií, případně videí, zachycujících jejich nahé tělo, včetně detailních záběrů jejich pohlavních znaků, za účelem svého sexuálního uspokojení a tyto fotografie a videa uložil do paměti svého mobilního telefonu, přičemž mu bylo známo, že poškozené jsou osoby mladší 15 let. Navíc poškozené nezletilé Anně B. (jedná se o pseudonym) zaslal fotografii zachycující jeho obnažený penis, dále ji nejprve za fotografie nabídl peníze a následně vyhrožoval, že pokud po dobu jednoho týdně nebude dělat, co on chce a nebude mu posílat další své intimní fotografie, tak její dříve získané intimní fotografie rozešle, a tímto ji donutil k vyhotovení dalších intimních fotografií a videí včetně detailních záběrů při masturbaci. 4. Krajský soud podal Nejvyššímu soudu návrh na postup podle § 25 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "trestní řád"), a to na odnětí trestní věci obviněného stěžovatele a její přikázání Krajskému soudu v Plzni. Krajský soud připustil, že je ve smyslu § 18 odst. 1 trestního řádu a § 22 trestního řádu věcně i místně příslušný k projednání věci, avšak zdůraznil, že v P. je bydliště obviněného, jakož i sídlo jeho obhájkyně. Krajský soud dodal, že s ohledem na aktuální postoj obviněného lze očekávat delší průběh hlavního líčení, a proto, především z hlediska ekonomiky řízení, považuje za vhodné, aby věc projednal Krajský soud v Plzni. 5. Nejvyšší soud rozhodl napadeným usnesením ze dne 26. 7. 2023 č. j. 7 Td 34/2023-533 tak, že se podle § 25 trestního řádu věc krajskému soudu neodnímá. Ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud konstatoval, že krajský soud je ve věci místně příslušný dle § 18 odst. 1 trestního řádu. Obžaloba tak byla podána u místně příslušného soudu, a tento soud se tudíž stal ve smyslu § 22 trestního řádu příslušným konat řízení v předmětné trestní věci. Nejvyšší soud dále uvedl, že neshledal důležité důvody pro odnětí věci podle § 25 trestního řádu. V prvé řadě konstatoval, že neshledal důvod, proč by se obviněný navzdory velké vzdálenosti svého bydliště nemohl účastnit soudního řízení u soudu v Ostravě. Odnětí věci podle Nejvyššího soudu nelze zdůvodnit tím, že to k soudu bude mít daleko obhájce stěžovatele, ani tím, že jen jeden ze svědků navržených ke slyšení u hlavního líčení je z obvodu příslušného soudu. Nejvyšší soud uzavřel, že odnětím trestní věci krajskému soudu a jejím přikázáním jinému soudu nebude výrazně lépe zabezpečeno řádné objasnění věci, ani rychlost a hospodárnost řízení. II. Argumentace stěžovatele 6. Ústavní stížností stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud vydal rozhodnutí, které nepřiměřených způsobem zasahuje do jeho práva na spravedlivý proces, práva na zákonného soudce a práva na řádnou obhajobu, když je povinen účastnit se trestního řízení, které by nadále mělo být vedeno mimo místo jeho bydliště, a to v místě vzdáleném cca 400 km od jeho místa pobytu a místa, kde měl dle obžaloby domnělé jednání spáchat. 7. Stěžovatel se domnívá, že krajský soud není místně příslušný k projednání jeho věci. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že Nejvyšší soud rozhodl v rozporu se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 4/14, v němž bylo konstatováno, že se místní příslušnost soudu pro rozhodování o úkonech přípravného řízení určuje podle stejných pravidel, podle nichž se určuje místní příslušnost soudu pro hlavní líčení, tj. podle pravidel, která obsahuje ustanovení § 18 trestního řádu. Podle tohoto ustanovení je místně příslušný soud, v jehož obvodu se čin stal, nebo soud, v jehož obvodu obviněný bydlí, zdržuje se či pracuje, nebo soud, v jehož obvodu čin vyšel najevo. Jak stěžovatel zdůrazňuje, tato pravidla jsou vzájemně subsidiární, a mají tedy mezi sebou jasnou posloupnost. Tu podle názoru stěžovatele orgány činné v trestním řízení nedodržely, neboť určily místní příslušnost soudu v místě, kde čin vyšel najevo, ačkoliv toto kritérium je v uvedené hierarchii nejníže. Nevypořádání se s námitkou obhajoby ohledně místní nepříslušnosti považuje stěžovatel za porušení svého práva na spravedlivý proces. Stěžovatel se domnívá, že celé trestní řízení mělo být prováděno v místě jeho bydliště a místně příslušným měl být Krajský soud v Plzni. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Vlastní posouzení věci Ústavním soudem 9. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti a nikoliv zákonnosti (článek 83 Ústavy). Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy není zásadně povolán k přezkumu aplikace podústavního práva, přičemž tak může činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody. 10. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu nutno vykládat restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. I. ÚS 2532/12, nebo usnesení ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 674/05). Tento zmíněný "odstup" a zdrženlivost Ústavního soudu ve vztahu k meritornímu přezkumu přípravného řízení trestního je logickou konsekvencí a průmětem zásady subsidiarity ústavní stížnosti, která je v těchto případech prostředkem ultima ratio (usnesení ze dne 1. 6. 2021 sp. zn. III. ÚS 1212/21). 11. V nyní projednávané věci stěžovatel