III.ÚS 2534/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2534/24 ze dne 22. 4. 2025 Opomenuté důkazy a příčinná souvislost při nesprávném úředním postupu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele V. L., zastoupeného Mgr. Alicjou Adamusovou Rzymanovou, advokátkou, sídlem Kirovova 1430/11, Karviná - Mizerov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2024, č. j. 28 Cdo 3767/2023-181, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2023, č. j. 53 Co 157/2023-153, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2023, č. j. 53 Co 157/2023-158, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 2. 2023, č. j. 14 C 117/2021-120, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a napadená rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Klíčovou otázkou ve věci je, zda způsob, jak se obecné soudy vypořádaly s důkazními návrhy stěžovatele, odpovídá požadavkům práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. 3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se jako žalobce domáhal zaplacení částky ve výši 495.213 Kč s příslušenstvím po vedlejší účastnici (žalované), neboť v důsledku nesprávného úředního postupu vedlejší účastnice (zasláním odsuzujícího trestního rozsudku znějícího na jméno V. L., nar. XXXX, tj. na jmenovce stěžovatele, syna z prvního stěžovatelova manželství, stěžovateli, který s uvedeným trestním řízením neměl nic společného ani o něm nevěděl) měl stěžovatel utrpět nervový otřes a následně cévní mozkovou příhodu, neboť se domníval, že je to on, kdo byl trestním soudem odsouzen. Částku uvedenou ve své žalobě stěžovatel vyčíslil na základě znaleckého posudku, kdy znalec stanovil bolestné ve výši 59.008 Kč a ztížení společenského uplatnění ve výši 436.205 Kč, na samotný znalecký posudek stěžovatel vynaložil náklady ve výši 3.500 Kč a 13.000 Kč. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že neexistuje příčinná souvislost, tzv. kauzální nexus mezi nesprávným úředním postupem a cévní mozkovou příhodou stěžovatele, a proto žalobu zamítl (výrok I.) a uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku ve výši 1.200 Kč (výrok II.). 4. Stěžovatel napadl rozsudek obvodního soudu odvoláním, o němž Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozhodl tak, že rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.), neboť se s odůvodněním rozsudku obvodního soudu ztotožnil, a dále rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). 5. Stěžovatel napadl rozsudek městského soudu dovoláním, jež bylo Nejvyšším soudem jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a Nejvyšší soud žádnému z účastníků řízení nepřiznal náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II.). II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel namítá, že obvodní soud nehodnotil pečlivě důkazy, když mechanicky a nekriticky vycházel pouze z odborného vyjádření doc. MUDr. E. Hrnčíře, CSc., MBA, předloženého vedlejší účastnicí, ačkoliv měl k dispozici znalecké posudky předložené stěžovatelem, které však zcela ignoroval. Obvodní soud taktéž zamítl další důkazní prostředky výslechem svědků, které navrhl stěžovatel, takže zde podle něho existují opomenuté důkazy. Navzdory námitkám odvolací soud tyto vady nenapravil ani se jimi řádně nezabýval. 7. Stěžovatel odbornému vyjádření předloženému vedlejší účastnicí zejména vytýká, že lékař, který jej zpracoval, stěžovatele ani nevyšetřil. Nadto zpochybnil použití Metodiky Nejvyššího soudu k vyčíslení nemajetkové újmy. K použití této Metodiky stěžovatel předkládá, dle svých slov, přelomové rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1361/2021, které se věnuje výpočtu odškodnění ztížení společenského uplatnění. Neztotožňuje se s názorem uvedeným v odborném vyjádření, v němž je uvedeno, že částka reflektující ztížení společenského uplatnění je "nadhodnocená". 8. Stěžovatel se dále neztotožňuje se závěrem obecných soudů, že v posuzované věci neexistuje příčinná souvislost, tedy tzv. kauzální nexus mezi nesprávným úředním postupem vedlejší účastnice a mozkovou příhodou stěžovatele. Opět odkazuje na závěry znaleckého posudku, který sám předložil. Také namítá, že údajná neexistence příčinné souvislosti nebyla soudy přesvědčivě vysvětlena, a uvádí, že byl již nervózní, když si pro dopis na poštu šel. Po příjezdu z pošty domů jej otevřel a ihned se zaměřil na text "rozsudek jménem republiky" a "je vinen". Stěžovatel se nebyl schopen v textu zaměřit na detaily, z nichž by odhalil, že rozsudek se týká jeho syna, neboť je právním laikem. Text ani nedočetl, neboť začal mít rozdvojené vidění, závrať a nebyl tak schopen zdravé úvahy. Jeho manželka následně zajistila transport do nemocnice. 9. K napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel uvádí, že se domnívá, že jeho dovolání přípustné bylo, neboť řádně vymezil dovolací důvod a přípustnost dovolání. Nejvyšší soud tak měl procesní prostor pro věcné posouzení dovolání stěžovatele, ale neučinil tak, ačkoliv stěžovatel vznesl i námitku tzv. opomenutých důkazů. III. Vyjádření účastníků řízení, vedlejší účastnice řízení a replika stěžovatele 10. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení a vedlejší účastnice řízení. 11. Obvodní soud ve svém vyjádření plně odkázal na obsah svého napadeného rozhodnutí. 12. Městský soud ve svém vyjádření odkázal na své napadené rozhodnutí, zejména pak na body 14. a 15., v nichž je řešena otázka příčinné souvislosti. Účastník považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a navrhuje její odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost. 13. Nejvyšší soud předně poukázal na skutečnost, že není povolán přezkoumávat způsob vedení dokazování a hodnocení důkazů, což je z převážné části předmětem ústavní stížnosti. Účastník dále shrnul, že v posuzované věci nebyla dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem, kdy odkázal na napadená rozhodnutí nižších soudů. Účastník dále uvedl, že přezkum napadených rozhodnutí provedl v intencích vymezených procesními předpisy. Závěrem svého vyjádření účastník navrhuje odmítnutí ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost. 14. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření uznává existenci nesprávného úředního postupu a souhlasí se závěry uvedenými v napadených soudních rozhodnutích, z nichž je patrné, že mezi škodou a nesprávným úředním postupem chybí tzv. kauzální nexus. Vedlejší účastnice se tedy ztotožňuje s obsahem napadených rozhodnutí, ústavní stížnost považuje za nedůvodnou a navrhuje její zamítnutí. 15. Ústavní soud zaslal vyjádření účastníků řízení i vyjádření vedlejší účastnice k replice stěžovateli. Stěžovatel nesouhlasí s tvrzením Nejvyššího soudu, že přezkum provedl v rámci možností zakotvených v procesních předpisech, neboť je toho názoru, že stěžovateli nebylo umožněno prokázat skutečnosti, které považoval za zásadní pro posouzení věci (absence výslechu navržených svědků a ignorace předloženého znaleckého posudku). Stěžovatel v tomto kontextu poukazuje na existenci tzv. opomenutých důkazů, které zakládají protiústavnost napadených rozhodnutí. Věc nebyla podle stěžovatele řádně projednána a posouzena, na jeho argumenty podpořené znaleckým posudkem nebylo řádně reagováno. Z jím předloženého znaleckého posudku vyplývá, že vznik iktu byl podmíněn nesprávným úředním postupem státu, kdy stěžovateli byl doručen odsuzující rozsudek určený pro jeho syna. Stěžovatel tedy i nadále setrvává na své dosavadní argumentaci a požaduje zrušení napadených rozhodnutí. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 16. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť využil všech procesních prostředků k ochraně svých práv. V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti 17. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické či právnické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezku