III.ÚS 254/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 254/26 ze dne 29. 4. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky M. H., zastoupené JUDr. Irenou Pakovou, advokátkou, sídlem Francouzská 171/28, Praha 2, proti výrokům II. a III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2025 č. j. 29 Co 259/2025-140, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a J. H., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tvrzením, že porušil její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 24. 4. 2025 č. j. 10 C 132/2024-107, zamítl žalobu o přiměřené zadostiučinění ve výši 1 000 000 Kč (výrok I.) a vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 106 100 Kč (výrok II.). Vedlejší účastník se podanou žalobou domáhal po stěžovatelce zaplacení uvedené částky jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do jeho osobnostních práv, konkrétně do rodičovských práv k jejich nezletilé dceři. Soud na základě provedených důkazů uzavřel, že nezletilá byla od března 2013 v péči stěžovatelky, přičemž její vztah k vedlejšímu účastníkovi (otci) byl až do dubna 2018 pozitivní; od té doby se však nezletilá nechtěla s vedlejším účastníkem stýkat a zaujala vůči němu výrazně negativní postoj. Stěžovatelka nezletilou následně přestala vedlejšímu účastníkovi předávat a styk s ní proběhl pouze několikrát v rámci asistovaných kontaktů a několika zkrácených styků o nedělích v květnu a červnu 2020. V průběhu řízení v opatrovnické věci bylo opakovaně konstatováno, že mezi rodiči docházelo k vyostřeným konfliktům a oba nezletilou používali jako nástroj v jejich vzájemných sporech. Docházelo i k manipulaci nezletilé stěžovatelkou vůči vedlejšímu účastníkovi (takovou tendenci měli oba rodiče, stěžovatelka měla pouze větší příležitost). Soud však jako zásadní pro posouzení nároku vedlejšího účastníka shledal to, že momentální nastavení vztahu nezletilé dcery k němu není primárně následkem jednání stěžovatelky, ale následkem jejího vlastního rozhodnutí, opřeného o relevantní důvody; nelze nadto pominout, že v současné době má vedlejší účastník rodičovská práva omezena soudním rozhodnutím. Uzavřel proto, že vedlejšímu účastníkovi nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu nevznikl, neboť ve vztahu k většině uplatněných nároků nebyl rozhodující příčinou dotčení jeho osobnostních práv zásah stěžovatelky; nadto je nárok vedlejšího účastníka částečně promlčen (v rozsahu újmy vzniklé před datem 23. 5. 2021). O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). 3. Městský soud napadeným rozsudkem potvrdil výrok I. rozsudku obvodního soudu ve věci samé (výrok I.), ve výroku o nákladech řízení však rozsudek obvodního soudu změnil tak, že stěžovatelce právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok II.) a nepřiznal jí ani právo na náhradu nákladů řízení odvolacího (výrok III.). Městský soud se ztotožnil s obvodním soudem, že nezákonný zásah byl v kontextu celé věci méně významným a neodůvodňuje přiznání peněžitého zadostiučinění; jako přiměřená by se v tomto případě zřejmě jevila morální satisfakce, tu však vedlejší účastník nepožadoval. Dospěl však k odlišnému závěru v otázce náhrady nákladů řízení. Poukázal na výsledky dokazování ukazující na neutěšené vztahy mezi účastníky dopadající zásadním a negativním způsobem především na jejich společnou nezletilou dceru. Oba rodiče dlouhodobě rozvíjejí vzájemné konflikty a ani v zájmu nezletilé se nepokoušejí o jejich konstruktivní řešení. Zdůraznil, že stěžovatelka sama svá rodičovská práva vykonává nezákonným způsobem - byť tato skutečnost nemohla vést k úspěchu žaloby, což je podle soudu třeba zohlednit jako důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu § 150 o. s. ř. V řízení plně úspěšné stěžovatelce proto nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti rozhodnutí městského soudu o nákladech řízení. Nesouhlasí s tím, jak městský soud své závěry odůvodnil, resp. namítá, že napadené rozhodnutí je v tomto rozsahu nepřezkoumatelné a vychází z chybných a právně irelevantních premis. Zdůrazňuje, že je to naopak vedlejší účastník, kdo vyvolává a iniciuje desítky soudních sporů (převážně šikanózní povahy), jejichž účelem je pouze msta jí a jejich nezletilé dceři. Nelze se přitom divit jednání stěžovatelky, které vyústilo v nerealizaci styku nezletilé s vedlejším účastníkem; šlo o důsledek "děsivého, roky trvajícího a v řízení zdokumentovaného doslova teroristického jednání vedlejšího účastníka vůči stěžovatelce a její rodině". Tímto jednáním nelze spravedlivě odůvodňovat aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. a nepřiznat ji náhradu nákladů soudního řízení. Nelze jí klást k tíži, že vedlejší účastník před podáním žaloby nezkonzultoval svoje naděje na úspěch v soudním řízení s advokátem a vyvolal další zbytečný, zjevně bezúspěšný spor. Jediným důsledkem byla šikana stěžovatelky, navíc zdůrazněná pro ni likvidačním požadavkem na zaplacení milionového odškodnění; nepřiznání náhrady nákladů řízení přesahující 100 000 Kč proto zasahuje i do práva na ochranu vlastnictví stěžovatelky. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 5. Ústavní soud shledal v této věci naplnění procesních předpokladů ústavní stížnosti, a proto dále přistoupil k posouzení její opodstatněnosti. 6. Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. 7. Ústavní stížnost stěžovatelky směřuje výlučně proti rozhodnutí městského soudu o nákladech řízení, za použití § 150 o. s. ř. 8. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji pouze omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ústavní soud není "nejvyšším nákladovým soudem" (srov. nález ze dne 8. 4. 2025 sp. zn. I. ÚS 2552/24); jeho úkolem rozhodně není podrobná kontrola závěrů každého nákladového rozhodnutí [např. nález ze dne 26. 4. 2022 sp. zn. IV. ÚS 3318/21 (N 54/111 SbNU 346)]. Ústavní soud rovněž opakovaně zdůrazňuje, že stěžovatel musí poukázat na mimořádné okolnosti, které činí jeho případ ústavněprávně dostatečně významným. Jen tehdy je namístě, aby Ústavní soud vystoupil na ochranu základních práv při rozhodování o nákladech řízení a jejich náhradě; jinak se zdrží bližšího přezkumu [stanovisko pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (97/2025 Sb.)]. 9. Závěry o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení přitom platí i pro rozhodování podle § 150 o. s. ř.; aplikace citovaného ustanovení je totiž svou podstatou výjimečná, neboť pouze zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Je přitom zásadně věcí civilního soudu, aby uvážil, zda dané ustanovení, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, aplikuje či nikoliv a Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení (srov. nálezy ze dne 21. 5. 2025 sp. zn. III. ÚS 3495/24, ze dne 16. 6. 2022 sp. zn. I. ÚS 72/22 či ze dne 5. 11. 2019 sp. zn. I. ÚS 1317/19). 10. Z judikatury Ústavního soudu rovněž plyne, že zvažuje-li obecný soud použití moderačního oprávnění podle § 150 o. s. ř., je jeho povinností vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se k tomuto postupu vyjádřili; v opačném případě poruší právo těchto účastníků na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (nález ze dne 16. 6. 2022 sp. zn. I. ÚS 72/22). Tento požadavek se stává ještě naléhavějším právě v průběhu odvolacího řízení, neboť v opačném případě již účastník řízení zpravidla nemá žádnou procesní cestu k uplatnění svých námitek (nález ze dne 25. 1. 2022 sp. zn. IV. ÚS 3199/21). Po přijetí takového překvapivého rozhodnutí odvolacím soudem již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit, na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu, kdy lze námitky vznést alespoň ex post v odvolání (nález ze dne 29. 7. 2025 sp. zn. III. ÚS 3396/2