III.ÚS 2562/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2562/25 ze dne 24. 9. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti LINER MONTAGE, spol. s r. o., sídlem Nákladní 281/41, Liberec, zastoupené Mgr. Davidem Hejzlarem, advokátem, sídlem 1. máje 97/25, Liberec, proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 10 Afs 66/2025-60 ze dne 2. července 2025 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 59 Af 32/2022-238 ze dne 19. března 2025, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, 2 a 4, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky. 2. Daňovou kontrolou daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2013 Finanční úřad pro Liberecký kraj (dále jen "správce daně") zjistil, že stěžovatelka zaúčtovala do výnosů za rok 2013 úroky z půjček uzavřených s jediným společníkem a jednatelem, resp. jeho manželkou v letech 2011 až 2013 ve výši 1,6 % p. a. v celkové výši 256 163 Kč. Vzhledem k tomu, že sjednaný úrok neodpovídal obvyklé ceně peněz, správce daně postupem podle § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů dopočetl výnos, který by stěžovatelka při obvyklé ceně dosáhla, a o zjištěný rozdíl snížil stěžovatelce daňovou ztrátu. 3. V návaznosti na to vyzval stěžovatelku k podání dodatečných daňových přiznání za zdaňovací období 2014 a 2015. Stěžovatelka je sice podala, ovšem základ daně a daň nezměnila, resp. nenavýšila. K výzvě správce daně na vysvětlenou uvedla, že mezi ní a spojenými osobami nevznikl vztah, který by mohl být klasifikován jako půjčka, a správci daně předložila smlouvu o obstarání nákupu a prodeje investičních nástrojů ze 7. dubna 2017, která měla nahradit smlouvy o půjčkách předložené stěžovatelkou v průběhu daňové kontroly za předchozí zdaňovací období. 4. Správce daně daňovou kontrolou za zdaňovací období roku 2014 a 2015 zahájenou 27. června 2018 zjistil, že stěžovatelka v roce 2014 a 2015 zaúčtovala výnosy z půjček spojeným osobám opět nižší než obvyklé (zjištěné znaleckým posudkem) a doměřil jí dodatečnými daňovými výměry za obě zdaňovací období daň a sdělil jí výši penále (za zdaňovací období roku 2014 daň vyšší o 893 190 Kč a penále 178 638 Kč, za zdaňovací období roku 2015 daň vyšší o 912 760 Kč a penále 182 552 Kč). 5. Proti dodatečným platebním výměrům podala stěžovatelka odvolání, která vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 19. října 2022 zamítl. Ztotožnil se se závěrem správce daně, že do výnosů za roky 2014 a 2015 byly zaúčtovány úroky ze stejných půjček jako ve zdaňovacím období 2013. Stále se jednalo o tytéž transakce, stěžovatelka pouze změnila tvrzení, za jakým účelem finanční prostředky poskytla. Tuto změnu tvrzení a předložení smlouvy vzhledem k okolnostem hodnotil vedlejší účastník jako neobvyklé, a tak nevěrohodné. Podle smlouvy o obstarání nákupu investic by bylo možné postupovat až po podepsání smlouvy, nikoli zpětně k datu uzavření původních smluv o půjčkách. 6. Rozhodnutí vedlejšího účastníka napadla stěžovatelka žalobou, ve které tvrdila, že oproti zdaňovacímu období roku 2013, ve kterém neprojevila dostatečnou aktivitu, byla situace v daňovém řízení ohledně zdaňovacích období roku 2014 a 2015 jiná, neboť tam předložila doklady týkající se provedených investic, zejména smlouvu ze 7. dubna 2017. V ní uvedla na pravou míru, že smluvní strany mezi sebou chybně uzavřely smlouvy o půjčce, přestože tento typ neodpovídal skutečnému obsahu jejich smluvního vztahu. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem č. j. 59 Af 32/2023-143 ze dne 11. července 2023 rozhodnutí vedlejšího účastníka zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Daňové orgány podle krajského soudu nevzaly dostatečně v potaz, že z dokazování provedeného ke kontrolovaným obdobím vyplynulo, že půjčky, alespoň v převážné části, nebyly bezúčelové. Nebylo tedy namístě vycházet ze závěrů znaleckého posudku Ing. Bernhardta, v době vypracování posudku totiž nebylo známo, že poskytnuté finanční prostředky manželé Nekovářovi nespotřebovali v domácnosti, ale investovali je na finančních trzích. 7. Proti rozsudku krajského soudu podal vedlejší účastník kasační stížnost. Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 10 Afs 221/2023-59 ze dne 13. listopadu 2024 rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nesouhlasil se závěrem krajského soudu, že šlo o účelové půjčky. Účel poskytnutí finančních prostředků nebyl ve smlouvách o půjčkách uveden. Z toho, že manželé následně tyto peníze sami nespotřebovali, ale využili je k investicím, nelze dovodit nic o účelu půjčky. Odkázal na svou judikaturu, podle které nelze faktickým použitím půjčené částky dodatečně zhojit, že účel půjčky sjednán nebyl. 8. Krajský soud poté napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Závěry správce daně a vedlejšího účastníka, že šlo o stále stejné finanční prostředky z půjček uzavřených v letech 2011 až 2013, k nimž přibyly finanční prostředky poskytnuté Liboru Nekovářovi v roce 2014 na základě dalších dvou smluv o půjčce, považoval za logické. Ztotožnil se se závěrem vedlejšího účastníka, že jak tvrzení stěžovatelky, že nešlo o půjčky, ale o poskytnutí finančních prostředků na nákup investic, tak uzavření smlouvy o obstarání nákupu investic a navazující oprava v účetnictví stěžovatelky v roce 2017 jsou účelové a v rozporu se způsobem, jakým o poskytnutí finančních prostředků a úrocích z půjček stěžovatelka účtovala v předchozích letech. Dovodil, že v řízení prokázané skutečnosti svědčí o tom, že smlouvou o obstarání nákupu investic se stěžovatelka pouze zpětně snažila vyhnout daňovým dopadům stanovení obvyklých úroků z uzavřených smluv o půjčkách. 9. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným usnesením odmítl pro nepřípustnost podle § 104 odst. 3 písm. a) soudního řádu správního, neboť námitky stěžovatelky směřovaly proti závaznému právnímu názoru Nejvyššího správního soudu. 10. V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu, že kasační stížnost je nepřípustná a není proto možné se jejími námitkami zabývat. Tvrdí, že v kasační stížnosti uplatnila námitky odlišné od námitek, které v kasační stížnosti předložil vedlejší účastník, stěžovatelkou nyní uplatněné námitky tedy nebyly Nejvyšším správním soudem posuzovány. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že závěr krajského soudu, vázaného právním názorem Nejvyššího správního soudu, že transakce (půjčky) nebyly vedeny žádným účelem, je v rozporu s právním závěrem 5. senátu Nejvyššího správního soudu vyjádřeným v obdobné věci stěžovatelky (ve vztahu k zdaňovacímu období roku 2013) v rozsudku sp. zn. 5 Afs 310/2019 ze dne 22. ledna 2021. Bylo tedy povinností 10. senátu Nejvyššího správního soudu věc předložit rozšířenému senátu postupem podle § 17 odst. 1 soudního řádu správního. Závěrem stěžovatelka namítá, že správní orgány a správní soudy porušily zásadu materiální pravdy (§ 8 odst. 3 daňového řádu), neboť se odmítly zabývat důkazy a tvrzeními směřujícími k reálnému obsahu a účelu transakce. Stěžovatelka je přesvědčena, že závěry zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu nelze použít na její specifickou věc, kdy Libor Nekovář byl a stále je jediným společníkem i jednatelem stěžovatelky. Za situace, kdy dlužník i věřitel jsou toutéž osobou, jsou závěry Nejvyššího správního soudu o absenci vyjádření účelu poskytnutí finančních prostředků ve smlouvě přepjatým formalismem. 11. Ústavní stížnost je přípustná a jsou splněny i ostatní procesní předpoklady pro řízení před Ústavním soudem. K včasnosti stížnosti proti rozsudku krajského soudu viz dále body 17 a 18. 12. Ústavní stížnost směřuje jednak proti právnímu názoru krajského soudu učiněného ve věci samé (respektujícího závazný právní názor Nejvyššího správního soudu) a jednak proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o odmítnutí kasační stížnosti z procesních důvodů. 13. Ústavní soud předesílá, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až 92 Ústavy). Nepřísluší mu ani přehodnocovat skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy zasahuje jen tehdy, byla-li aplikace práva v konkrétním případě neústavní. Ústavní soud ve věci stěžovatelky žádné z takovýc