III.ÚS 2609/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2609/19 ze dne 31. 3. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele města Šumperk, sídlem nám. Míru 364/1, Šumperk, zastoupeného doc. JUDr. Ing. Radkem Jurčíkem, Ph.D., advokátem, sídlem Obilní trh 312/6, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. května 2019 č. j. 6 As 47/2019-37 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. února 2019 č. j. 30 Af 91/2015-107, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, sídlem třída Kpt. Jaroše 1926/7, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a žádá o náhradu nákladů řízení. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen "Úřad") ze dne 10. 11. 2014 č. j. ÚOHS-S607/2014/VZ-23896/2014/553/MKn byl stěžovatel uznán vinným, že se v postavení zadavatele dopustil správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění účinném v okamžiku zahájení zadávacího řízení (dále jen "zákon o veřejných zakázkách"), za což mu byla Úřadem uložena pokuta ve výši 30 000 Kč. Delikt stěžovatele měl spočívat v tom, že při zadávání veřejné zakázky "Cyklostezka Šumperk - Dolní Studénky" v otevřeném řízení nedodržel postup stanovený v § 40 odst. 3 ve spojení s § 6 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách, konkrétně došlo k tomu, že podle původního požadavku na prokázání technických kvalifikačních předpokladů podle § 56 odst. 3 písm. a) citovaného zákona byli uchazeči povinni doložit nejméně tři referenční stavby typu rekonstrukce komunikací s investičními náklady na jednotlivé stavby minimálně 8 milionů Kč bez daně z přidané hodnoty, na kterých se podíleli jako generální dodavatelé v letech 2008 - 2012. Dodatečnou informací č. 1 ze dne 15. 5. 2013 změnil stěžovatel zadání tak, že nově postačovalo, aby se uchazeči na výše specifikovaných referenčních stavbách podíleli pouze jako dodavatelé, přitom však stěžovatel neprodloužil lhůtu pro podání nabídek tak, aby od okamžiku změn zadávacích podmínek činila celou původní délku lhůty pro podání nabídky. Podle Úřadu tato změna mohla rozšířit okruh možných dodavatelů, přičemž uvedený postup mohl podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky. Na předmětnou veřejnou zakázku byla dne 1. 7. 2013 uzavřena smlouva o dílo s obchodní společností STRABAG a. s. Rozklad stěžovatele proti rozhodnutí Úřadu zamítl předseda Úřadu rozhodnutím ze dne 2. 10. 2015 č. j. ÚOHS-R414/2014/VZ-31197/2015/323/RBu. 3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozhodnutí předsedy Úřadu zrušil rozsudkem ze dne 22. 11. 2017 č. j. 30 Af 91/2015-62 pro nepřezkoumatelnost. V odůvodnění svého rozsudku krajský soud vytkl Úřadu, že se nezabýval otázkou, jak mohlo předmětné jednání stěžovatele podstatným způsobem ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, a nevysvětlil, proč v jiných srovnatelných případech sankční řízení nezahájil. Krajský soud dále uložil Úřadu, aby se v novém řízení důkladněji zabýval též otázkou překročení zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí o uložení pokuty, a aby napravil vadu řízení spočívající v tom, že neprovedl řádně důkaz rozpočtem stěžovatele za účelem posouzení, zda uložená pokuta nebude mít likvidační účinek. 4. Rozsudkem ze dne 12. 4. 2018 č. j. 6 As 413/2017-39 Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že jak v otázce ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky, tak v otázce legitimního očekávání, byla vydaná správní rozhodnutí odůvodněna dostatečně. 5. Krajský soud následně rozsudkem ze dne 7. 2. 2019 č. j. 30 Af 91/2015-107 žalobu jako nedůvodnou zamítl s odůvodněním, že Úřad přesvědčivě dovodil, že zde potenciálně mohl existovat dodavatel, který se předmětného zadávacího řízení nemohl či nestihl zúčastnit s ohledem na neprodloužení původně stanovené lhůty, přičemž již tato možnost sama o sobě postačuje k závěru o možném ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky. 6. Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 31. 5. 2019 č. j. 6 As 47/2019-37 zamítl. Nejvyšší správní soud se v odůvodnění napadeného rozsudku ztotožnil se shora uvedenými závěry krajského soudu, a dodal, že jestliže původní zadávací podmínky požadovaly reference na činnost, kterou měli dodavatelé veřejné zakázky provádět v pozici generálního dodavatele, pak dodatečná informace tento požadavek "změkčila", jestliže stanovila, že postačují reference na dodávky v pozici (jakéhokoliv, třebas i dílčího) dodavatele, resp. subdodavatele specifikovaných staveb. V souladu se smyslem a účelem § 40 odst. 3 věty druhé zákona o veřejných zakázkách tudíž měl stěžovatel umožnit těm dodavatelům, kteří původnímu požadavku vyhovět nemohli, ale po úpravě pro ně byl splnitelný, aby připravili své nabídky ve stejném časovém horizontu, jaký dopřál dodavatelům, kteří splňovali již původní verzi zadávacích podmínek. V opačném případě nelze vyloučit, že stěžovatel svým nezákonným postupem znemožnil účast v soutěži potenciálnímu dodavateli, který novou verzi zadávacích podmínek již splňoval, nestihl však připravit nabídku (nebo se o to vzhledem ke zbývajícímu času ani nepokusil), a který by přitom mohl podat lepší nabídku než kterýkoliv z účastníků soutěže. II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje své přesvědčení, že v každé lidské činnosti se vyskytuje určitá míra chybovosti a formální nedokonalosti, nicméně ne každá taková skutečnost je sankcionována. Rovněž evropské přezkumné směrnice kladou důraz spíše na nahrazení škody dodavateli, který byl poškozen, a na nápravu postupu zadavatele, v daném případě však použití pojmu "generální dodavatel" v podkladech zadání nemělo žádný vliv na soutěž a podmínky pro výběr dodavatele na účast dodavatelů. Stěžovatel má za to, že závěry správních soudů vykazují znaky přílišného formalismu ohledně pojmu "generální dodavatel", a ani správní orgány neuvedly, jak mohlo porušení zákona mít vliv na výběr nejvhodnější nabídky v dané věci, a jejich rozhodnutí jsou tedy nepřezkoumatelná. Vzhledem k odlišným názorům správních soudů na danou problematiku stěžovatel navrhuje, aby před vydáním rozhodnutí Ústavní soud předložil Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr EU") předběžné otázky stěžovatelem formulované v ústavní stížnosti, neboť přezkumné řízení v zákoně o veřejných zakázkách má odpovídat směrnici Rady č. 89/665/EHS ze dne 21. 12. 1989 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přezkumného řízení při zadávání veřejných zakázek na dodávky a stavební práce. Stěžovatel dále uvádí, že došlo k porušení zásady předvídatelnosti rozhodnutí, neboť v jiných případech řešených Úřadem docházelo formou dodatečných informací k mnohem větším změnám podmínek zadání ze strany zadavatelů, Úřad měl tyto informace k dispozici a ani v jednom případě nezahájil z tohoto důvodu správní řízení. Úřad dále porušil stěžovatelova procesní práva tím, že jej nevyrozuměl o provádění dokazování mimo ústní jednání v řízení o rozkladu, a nezabýval se okolnostmi vylučujícími protiprávnost správního deliktu (skutečnostmi zakládajícími krajní nouzi) a okolnostmi majícími vliv na výši pokuty, která sice není nijak vysoká, konstatování o porušení zákona správními orgány však povede ke krácení získané dotace, a tudíž i ke značné finanční újmě stěžovatele. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není ted