III.ÚS 2631/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2631/17 ze dne 5. 12. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného Mgr. Hanou Brewczynskou, advokátkou, sídlem Kaprova 42/14, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. května 2017 č. j. 24 Co 160/2017-163, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a I. P., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdil, že mu Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozhodnutím i celým svým postupem, který danému rozhodnutí předcházel, odňal práva zaručená čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Okresní soud v Mladé Boleslavi usnesením ze dne 16. 3. 2017 č. j. 20 C 38/2017-124 (dále jen "okresní soud") v řízení o vypořádání společného jmění manželů (dále jen "SJM"), jež bylo zahájeno na základě žaloby vedlejší účastnice, rozhodl k návrhu stěžovatele (jako žalovaného) na vydání předběžného opatření mj. tak, že vedlejší účastnice je povinna umožnit stěžovateli řádné užívání nemovitých věcí spočívající zejména v umožnění vstupu do nemovitosti - na pozemek parc. č. st. X1, jehož součástí je budova č. p. X2 v obci a katastrálním území H. 3. K odvolání vedlejší účastnice krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že se zamítá stěžovatelův návrh na vydání předběžného opatření po zahájení řízení ve věci samé (sub 2). 4. Z odůvodnění tohoto usnesení plyne, že krajský soud zvažoval "v zásadě dvě hraniční možnosti", na straně jedné stěžovatelovo ústavně chráněné vlastnické právo, na straně druhé ústavně chráněné právo na ochranu obydlí vedlejší účastnice a nezletilých dětí, přičemž zatímní úprava poměrů by zde dle jeho názoru přicházela v úvahu, jestliže by bylo možno dospět k závěru, že v důsledku rychlého autoritativního zásahu soudu vznikne tzv. méně škod, a to ve smyslu zmenšení majetku, ve vztahových záležitostech, v zajištění uspokojení bytové potřeby, než kdyby do vzniklého konfliktu nebylo zasaženo. V posuzované věci jsou účastníci spoluvlastníky předmětných nemovitých věcí (v rámci SJM), jejich vlastnické právo je chráněno a stěžovatel byl možnosti nerušeného užívání těchto věcí zbaven. K této situaci však, jak dále uvedl krajský soud, stěžovatel sám přispěl, když si našel jiný vztah, opustil dosavadní rodinu a již ke konci roku 2014 se z domu odstěhoval. Tím totiž dal jednoznačně najevo, že jej nezbytně nepotřebuje užívat za účelem uspokojení své bytové potřeby. V důsledku postupu vedlejší účastnice stěžovatel není v takových existenčních problémech, aby bylo možno uzavřít, že jeho právo je třeba chránit silněji než právo vedlejší účastnice. V řízení ve věci samé není mezi účastníky sporu, že by nemovitosti měly připadnout do výlučného vlastnictví vedlejší účastnice, spor se vede o ocenění předmětu SJM a vypořádání společných dluhů a investic z odděleného majetku na majetek společný. Krajský soud vzal také v úvahu, že by vyhovění návrhu přineslo další rozšíření konfliktu mezi účastníky (a případně i jejich nezletilými dětmi), jakož i to, že soudní řízení o vypořádání SJM není omezeno žádnou dobou, a tak předběžné opatření může vyvolávat účinky po nikoliv zanedbatelnou dobu. Z těchto důvodů krajský soud upřednostnil právo vedlejší účastnice na ochranu jejího práva na nerušené obydlí. II. Stěžovatelova argumentace 5. Stěžovatel uvádí, že vedlejší účastnice v odvolání proti předběžnému opatření, uvedla, že jeho požadavek na nerušený vstup do domu považuje za zneužití práva, protože k návštěvám nemá žádný důležitý důvod a jeho příchod vážně psychicky poškozuje jejich nezletilé děti. K tomu ve vyjádření uvedl, že svůj návrh nepodává způsobem zneužívajícím právo, že má právo vstupu do nemovitosti a že zásah do tohoto jeho práva trvá, přičemž odmítl, že by se dopustil takového zavrženíhodného jednání vůči vedlejší účastnici či svým dětem, které by umožnění vstupu vylučovalo. 6. Jde-li o důvody ústavní stížnosti, stěžovatel vyšel z toho, že v souzené věci se střetlo právo vlastnit majetek s právem na nedotknutelnost obydlí, přičemž napadené soudní rozhodnutí nepřiměřeně a tvrdě zasahuje do jeho práva, a to zcela bez zákonných důvodů. Krajský soud shledal jeho jednání zavrženíhodným a za to ho fakticky sankcionoval omezením na jeho vlastnickém právu, což bylo cílem i vedlejší účastnice. Vyjádřil přesvědčení, že žádného takového jednání se nedopustil, krajský soud neprovedl žádné důkazy, že by se dopouštěl násilí na svých dětech či manželce, ačkoliv jen tato skutečnost by mohla daný zásah ospravedlnit. Předmětem zkoumání v tomto řízení není jeho manželská věrnost, ale míra zásahu (spočívajícího v odpírání vstupu do nemovitosti) a jeho odstranění. On je nadále vlastníkem věci, kdy jedno vlastnické právo je omezeno vlastnickým právem druhého účastníka, a nelze na základě "jakéhosi neodůvodněného soucitu" s vedlejší účastnicí toto jeho právo omezovat. Krajský soud se tedy dle stěžovatele měl striktně zabývat otázkou tohoto práva a zásahu do něj. 7. V návaznosti na to stěžovatel argumentoval tak, že hlavní zásadou manželského práva je úplná rovnoprávnost, právním důvodem užívání věci je jeho vlastnictví k celé věci a napadeným rozhodnutím dochází k nepřiměřenému a tvrdému zásahu do tohoto práva, protože bránění ve výkonu vlastnického práva stále trvá. Stěžovatel dále vyslovil názor, že nemůže být omezován pouze z toho důvodu, že se odstěhoval, a upozornil, že nevlastní žádnou jinou nemovitost, v současné době žije v nájmu, a má tedy právo svou bytovou potřebu zajistit v domě do doby rozhodnutí o vypořádání SJM. V komparaci výše uvedených práv nevyšla najevo žádná reálná obava, která by argumentačně odůvodňovala upřednostnění práva vedlejší účastnice na ochranu obydlí. Znemožněním výkonu vlastnického práva měl krajský soud porušit i princip rovnosti, resp. § 713 odst. 2 občanského zákoníku. 8. K porušení práva na soudní ochranu mělo dle stěžovatele dojít tím, že mu není umožněno do nemovitosti vstoupit a ohodnotit její současný stav za účelem vypracování znaleckého posudku ohledně ceny nemovitostí pro řízení o vypořádání SJM. Vedlejší účastnice dle stěžovatele postupuje účelově a v rozporu s dobrými mravy a takovýto výkon práv je s ohledem na čl. 12 odst. 3 Listiny nepřípustný. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný takový prostředek proti napadenému soudnímu rozhodnutí k dispozici neměl; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 11. Ústavní soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení mu předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 12. Jak patrno z napadeného rozhodnutí, krajský soud při rozhodování o tom, zda vyhovět návrhu stěžovatele, aby byla vedlejší účastnici uložena povinnost umožnit mu užívat uvedené nemovitosti