III.ÚS 2648/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2648/25 ze dne 5. 2. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti obchodní společnosti SBS DŘEVOSTAVBY, s. r. o., sídlem Francouzská 55, Praha 10 - Vinohrady, zastoupené JUDr. Milanem Kocourkem, advokátem, sídlem Václavské náměstí 802/56, Palác Fénix, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2025 č. j. 30 Cdo 1124/2025-243, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2025 č. j. 30 Co 519/2024-215 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. října 2024 č. j. 50 C 33/2023-174, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem uložil vedlejší účastnici uhradit stěžovatelce z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou soudního řízení [§ 13 odst. 1 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších přepisů, (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.")] částku 52 500 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do částky 40 975 Kč s příslušenstvím stěžovatelčinu žalobu zamítl (výrok II) a vedlejší účastnici uložil nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 39 749 Kč (výrok III). 3. Proti tomuto rozsudku podaly obě účastnice odvolání, načež Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví označeným rozsudkem odvolání stěžovatelky proti výroku I rozsudku obvodního soudu odmítl (výrok I), ve výroku I a II ho potvrdil (výroky II a III), ve výroku III ho změnil jen tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 28 642 Kč (výrok IV), a rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce na náhradu nákladů odvolacího řízení 4 114 Kč (výrok V). 4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen "o. s. ř."), odmítl z důvodu, že není podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. II. Stěžovatelčina argumentace 5. Stěžovatelka vytýká Nejvyššímu soudu, že její dovolání odmítl z "ryze formálních důvodů", čímž jí odepřel spravedlnost. V této souvislosti argumentuje, že podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. lze dovolání odmítnout za splnění dvou podmínek, jednak musí jít o řízení, jehož předmětem je peněžité plnění nepřevyšující částku 50 000 Kč, jednak předmětem takového řízení musí být tato částka i v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok. Městský soud rozhodoval znovu o celém žalobním nároku ve výši 93 475 Kč s příslušenstvím, nikoliv jen o částce 40 975 Kč s příslušenstvím, a tudíž druhá podmínka splněna nebyla. 6. Městský soud měl podle stěžovatelky pochybit tím, že u kritéria složitosti věci bez patřičného odůvodnění, resp. nikoliv z relevantních důvodů snížil tzv. základní částku o 30 %. Důvodem toho byl pouze počet instancí, avšak podle současné soudní praxe nelze klást k tíži poškozeného, jestliže využívá svého procesního práva podávat opravné prostředky, apod. Upozorňuje na to, že šlo o kompenzační řízení, že poměr trvání všech opravných prostředků vůči jeho celkové délce činil 26,9 %, jakož i na průtahy řízení o opravných prostředcích v řízení před odvolacím a dovolacím soudem, a také na to, že sama zabránila dalším průtahům, což je jí třeba přičíst k dobru. Nesprávně bylo posouzeno i kritérium průtahů způsobených soudem, neboť 30% zvýšení neodpovídá skutečnému rozsahu, který má být téměř 60 %. 7. Obvodní soud se podle stěžovatelky důsledně nezabýval všemi zákonnými kritérii, na jejichž základě dochází k úpravě tzv. základní částky. U kritéria složitosti věci 10% snížení neodůvodnil přesvědčivě, neboť hodnotil pouze "instančnost" řízení, tedy neposuzoval jeho složitost po skutkové a právní stránce. Za nepřiměřeně dlouhé označil řízení v důsledku pochybení soudu prvního stupně při doručování rozhodnutí Nejvyššího soudu; k tomuto doručení došlo až na základě zásahu jejího právního zástupce, jinak by spor pokračoval dodnes, a tudíž navýšení o 10 %, k němuž obvodní soud přistoupil, se stěžovatelce jeví jako nepřiměřené. Namítá, že vůbec nevzal v úvahu, že průtahy dosáhly více než 950 dnů, tj. 70 % doby celého řízení. 8. Nesprávné má podle stěžovatelky být i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, neboť městský soud při stanovení odměny advokáta postupoval podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu (ve znění účinném do 31. 12. 2024), ač měl vyjít z tarifní hodnoty 93 475 Kč, a tudíž podle § 7 a § 8 odst. 1 advokátního tarifu měla odměna advokáta za jeden úkon právní služby činit 4 860 Kč. Městský soud do náhrady dále nezahrnul náklady za převzetí zastoupení pro podání dovolání a další poradu s klientem. Pochybil i v tom, že stěžovatelce nepřiznal paušální náhradu podle vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, za období, kdy již byla v řízení zastoupena, tj. po datu 28. 6. 2023, a kdy se její právní zástupce podrobil léčení. Samotné stěžovatelce měl být přiznán nárok na úhradu jednoho úkonu podle uvedené vyhlášky, který učinila před tímto datem (sepis žaloby); přiznání částky 300 Kč nemá oporu v zákoně. Městský soud měl pochybit i v tom, že samotné stěžovatelce nepřiznal náhradu cestovních výdajů s tím, že má sídlo v Praze, a skutečnost, že má jednatel bydliště v Ch., nepovažoval za relevantní. Stěžovatelka má také za to, že "škoda způsobená [jí] na nákladech řízení [která má činit nejméně 41 050,82 Kč] konzumuje převážnou většinu přiznaného zadostiučinění", a v této souvislosti dovolává se nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 2025 sp. zn. II. ÚS 3395/23. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas (a to - s ohledem na nesprávné poučení městského soudu o přípustnosti dovolání - i ve vztahu k rozhodnutím soudů nižších stupňů) oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. 10. Domáhá-li se však stěžovatelka zrušení také výroku I rozsudku městského soudu a výroku I rozsudku obvodního soudu, ústavní stížnost je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, protože nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje, když prvně uvedené rozhodnutí šlo napadnout žalobou pro zmatečnost (§ 229 odst. 4 o. s. ř.). Nejsou zde ani žádné důvody pro výjimku podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu,