III.ÚS 2672/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2672/22 ze dne 31. 10. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. H., zastoupeného Mgr. Luďkem Voigtem, LL.M., MBA, advokátem se sídlem Vítězné náměstí 577/2, Praha 6, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 7. 2022, č. j. 16 Co 163/2022-73, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2022, č. j. 121 Nc 2409/2022-17, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným usnesením Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva, jakož i základní práva jeho nezletilého syna zaručená čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3 odst. 1, odst. 2 Úmluvy o právech dítěte. 2. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jsou účastníkům řízení známy. Postačí proto uvést, že předmět řízení souvisí s návrhem kolizního opatrovníka na nařízení předběžného opatření podle ustanovení § 452 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z. ř. s.") a ustanovení § 924 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl o návrhu kolizního opatrovníka tak, že nařídil předběžné opatření, kterým nezletilého K. H. předal do péče Krizového centra pro děti a dospívající, zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, a současně zakázal stěžovateli přímý i nepřímý kontakt s nezletilým po dobu dvou měsíců od nástupu do zařízení, přičemž následně nařídil nezletilému navykací režim asistovaných styků se stěžovatelem v intervalu 1 x 14 dnů po dobu jedné hodiny. Trvání předběžného opatření městský soud určil na dobu tří měsíců od jeho vykonatelnosti. 4. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud"), který ústavní stížností rovněž napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu potvrdil, neboť je po přezkoumání shledal věcně správným. 5. Stěžovatel s uvedenými závěry obecných soudů nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž ovšem uvádí obdobné argumenty, které uplatnil již v průběhu předchozího řízení. Opětovně tudíž vyjadřuje údiv nad tím, že "v rámci řádně provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že nezletilému je třeba poskytnou ochranu formou péče otce, o několik měsíců později, aniž by si soud jakkoliv ověřil tvrzení navrhovatele minimálně pohovorem s nezletilým, pak péči otce považuje naopak za narušující a rozhoduje zcela opačným způsobem a nezletilého vytrhává z jeho prostředí a umisťuje do krizového centra." Stěžovatel je dále toho názoru, že kolizní opatrovník, orgán sociálně právní ochrany dětí, nemůže vystupovat jako zástupce nezletilého a současně podávat návrh na nařízení předběžného opatření. 6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. 7. Ústavní soud považuje předně za nezbytné podotknout, že k soudním rozhodnutím v rodinně právních věcech přistupuje velmi rezervovaně. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak v kombinaci s omezeným přezkumem předběžného opatření jako rozhodnutí zatímní povahy (srov. dále) velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda v případě napadeného rozhodnutí nejde o extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak zasáhlo do práva účastníka řízení na soudní ochranu. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně dovodil, že rozhodování o návrhu na vydání (nařízení) předběžného opatření, a tedy i hodnocení toho, zda jsou v daném případě splněny podmínky pro jeho vydání, změnu či zrušení, je především věcí obecných soudů. 8. Ústavní soud dále připomíná své obecné závěry týkající se způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení, které jsou použitelné i nyní, tj. v rámci přezkumu řízení o návrhu na zrušení předběžného opatření. Ústavní soud se v této rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil tak, že rozhodnutí o předběžných opatřeních věcně přezkoumává pouze výjimečně, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků nezasahují konečným způsobem a není jimi ani prejudikován konečný výsledek sporu. Proto je podrobuje ústavněprávnímu přezkumu jen v rámci tzv. omezeného testu ústavnosti. Při takovém testu zkoumá, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole [čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny]. 9. Důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu je také flagrantní porušení zásad spravedlivého procesu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1121/20 ze dne 11. 8. 2020; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz). Předběžná opatření tedy zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany řízení, neboť při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků s konečnou platností, nýbrž jedná se o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta. 10. Ústavní soud dále připomíná obecnou premisu řízení ve věcech rodinně právních, v rámci kterých vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, nýbrž na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)]. 11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí prizmatem shora předestřených kritérií, přičemž dospěl k závěru, že obecné soudy při svém rozhodování vzaly do úvahy uvedené ústavní požadavky a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi posuzovaného případu. Právní závěry, v nichž - jak již bylo uvedeno - shledaly předpoklady pro vyhovění návrhu kolizního opatrovníka, s nimi dle názoru Ústavního soudu korespondují. Je totiž zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti pouze polemizuje se závěry, ke kterým dospěly obecné soudy. Okolnost, že stěžovatel učiněné skutkové a právní závěry obecných soudů odmítá akceptovat, však sama o sobě nezakládá - a ani zakládat nemůže - porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Z obsahu a z charakteru uplatněných námitek je totiž patrné, že stěžovatel jimi brojí především právě proti samotnému, pro něj nepříznivému výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, přičemž ústavní stížnost pro něj zjevně představuje další z procesních prostředků, jak tento nepříznivý výsledek zvrá