III.ÚS 2688/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2688/09 ze dne 22. 10. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 22. října 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti V. S., právně zastoupeného JUDr. Miloslavem Petrželou, advokátem, se sídlem v Brně, Kobližná 19, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2008 sp. zn. 1 T 14/2007, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 12. 2008 sp. zn. 4 To 62/2008-1961 a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 7. 2009 sp. zn. 8 Tdo 553/2009, za účasti Krajského soudu v Brně, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení a za účasti Krajského státního zastupitelství v Brně, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností, splňující všechny náležitosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo být dotčeno jeho základní právo na spravedlivý proces garantované článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel (v trestní věci "obviněný") rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2008, sp. zn. 1 T 14/2007, uznán vinným pomocí k trestnému činu zpronevěry podle § 10 odst. 1 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen "tr. zák.") k § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. a odsouzen podle § 248 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na tři roky. Podle § 60a odst. 1, odst. 2 tr. zák., § 58 odst. 1 tr. zák. byl výkon uloženého trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let a zároveň byl nad stěžovatelem vysloven dohled. Podle § 60a odst. 3 tr. zák. byla obviněnému uložena povinnost, aby podle svých sil ve zkušební době nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech a zákazu podnikání s předmětem podnikání autodoprava na dobu pěti let. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, z jehož podnětu byl rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 12. 2008 sp. zn. 4 To 62/2008 rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. řádu v celém rozsahu zrušen. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že stěžovatel byl uznán vinným pomocí k trestnému činu zpronevěry podle § 10 písm. c) tr. zák. k § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. a odsouzen podle § 248 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dvě léta a šest měsíců. Podle § 60a odst. 1, odst. 2 tr. zák., § 58 odst. 1 tr. zák. byl výkon uloženého trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu tří let a zároveň byl nad stěžovatelem vysloven dohled. Podle § 60a odst. 3 tr. zák. mu byla uložena povinnost, aby podle svých sil ve zkušební době nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárních orgánů a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech a zákazu podnikání s předmětem podnikání autodoprava na dobu pěti let. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody. Proti pravomocnému rozsudku soudu druhého stupně podal stěžovatel ještě dovolání, které opíral o důvod uvedený v ust. § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Dle skutkových zjištění obecných soudů se stěžovatel pomoci k trestnému činu zpronevěry dopustil (zkráceně řečeno) tím, že již pravomocně odsouzenému J. Z. nejprve umožnil, aby se stal jednatelem obchodní společnosti Šikado - Trans, s. r. o., a tím i uživatelem celkem čtyř nákladních automobilů (tahačů s návěsy), které měla uvedená společnost v pronájmu na základě leasingové smlouvy. Tyto automobily stěžovatel J. Z. předal k vyvezení do Polska, ač věděl a byl srozuměn s tím, že tak dojde k odejmutí předmětů leasingu jejich původnímu určení a vyloučení realizace práv jejich vlastníků, jejichž škoda byla vyčíslena částkou přesahující 3,3 milionu Kč. II. Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti poukázal na to, že jak nalézací soud, tak i odvolací soud rozhodovaly v jeho trestní věci opakovaně, přičemž v pořadí druhá rozhodnutí soudů obou stupňů byla k dovolání stěžovatele zrušena usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6. 2007 sp. zn. 7 Tdo 555/2007. Stěžovatel zdůraznil, že byl původně trestně stíhán jako hlavní pachatel trestného činu zpronevěry, přičemž Nejvyšší soud v citovaném usnesení označil takovou právní kvalifikaci za nesprávnou a vyslovil závazné právní názory, které však soudy obou stupňů ve svých pozdějších rozhodnutích prý nerespektovaly. Tyto soudy shledaly stěžovatele vinným pomocí k trestnému činu zpronevěry, aniž jakkoli doplnily dokazování, a to navzdory tomu, že sám Nejvyšší soud v uvedeném kasačním usnesení vyjádřil pochybnost, zda trestné jednání stěžovatele ve formě pomoci bylo dostatečně prokázáno. Nejvyšší soud se dle stěžovatele ve svém v pořadí druhém rozhodnutí uvedenou skutkovou otázkou odmítl zabývat a pouze (dle názoru stěžovatele nedostatečně) odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí soudu prvého a druhého stupně. Stěžovatel dále zdůraznil, že odsouzený J. Z., jemuž měl dle výše označených rozhodnutí stěžovatel umožnit spáchání trestného činu zpronevěry, byl sám rovněž pravomocně odsouzen jako pomocník k tomuto trestnému činu. Stěžovatel byl tedy v rozporu se zásadou tzv. akcesority účastenství odsouzen za pomoc k trestnému činu postrádajícímu hlavního pachatele, tedy osobu, jež by naplnila skutkové znaky příslušné skutkové podstaty. Stěžovatel je rovněž přesvědčen, že postupem soudů nižších instancí byla porušena zásada obžalovací ve smyslu § 2 odst. 8 a § 220 tr. řádu. Dle názoru stěžovatele k tomu došlo úpravami tzv. skutkové věty výroku o vině, a navazujícím zcela novým vyhodnocením jednání stěžovatele jako formy účastenství v užším smyslu. Vzhledem k těmto úpravám nemohla být dle mínění stěžovatele zachována totožnost skutku, neboť účastník sám nenaplňuje znaky objektivní stránky trestného činu a následek činnosti účastníka není následkem ve smyslu obligatorního znaku skutkové podstaty trestného činu. Na závěr své argumentace stěžovatel ještě poukázal na značnou délku trestního stíhání, kterou obecné soudy dle jeho názoru v napadených rozhodnutích náležitě nezohlednily a nerespektovaly tak článek 6 odst. 1 Úmluvy ani příslušnou judikaturu Ústavního soudu. III. Ústavní soud si dle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení k ústavní stížnosti. Tato vyjádření byla velmi stručná, případně jen rekapitulovala námitky stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí. Proto považoval Ústavní soud za nadbytečné zasílat tato vyjádření stěžovateli k replice. IV. Ústavní soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na niž by bylo možné se obracet s návrhem na přezkoumání interpretace a aplikace zákonných ustanovení, provedené obecnými soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku.To se však v projednávané věci nestalo. Stěžovatel svůj návrh opírá o totožné námitky, na které v odůvodnění napadených rozhodnutí obsáhle reagovaly obecné soudy, na jejichž právní úvahy lze v podrobnostech odkázat. Za nepřiléhavou je především nutno označit tu část argumentace stěžovatele, jež obecným soudům obou stupňů vytýká neprovedení dalších důkazů v návaznosti na kasační usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 555/2007. Stěžovatel zde významově zaměňuje rozsah provedeného dokazování se skutkovými zjištěními na jeho základě učiněnými (tzn. s hodnocením provedených důkazů) a s následnou právní kvalifikací takto zjištěného skutkového stavu. Podstatou citovaného kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu byl ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nesouhlas s názorem původně zastávaným soudy obou stupňů, jež jednání stěžovatele