III.ÚS 2732/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2732/08 ze dne 15. 1. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží 42, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2008 č. j. 53 Co 54/2008-110 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 10. 2007 č. j. 11 C 17/2007-78, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: V ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků obecných soudů, neboť jimi mělo být porušeno její právo na spravedlivý proces a soudní ochranu, jakož i právo vlastnit majetek a požívat jeho ochrany. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 3. 10. 2007 č. j. 11 C 17/2007-78 zavázal stěžovatelku (žalovanou) zaplatit vedlejšímu účastníku (žalobci) JMB družstvo, se sídlem Moravské Budějovice, Janáčkova 1331, částku 4 613,40 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, vzniklého plněním z neplatné kupní smlouvy. Soud prvního stupně vycházel z toho, že žalobci podle hospodářských smluv svědčilo právo trvalého užívání ku konkrétnímu pozemku a na základě tehdy účinného § 879c obč. zák. v předepsané jednoroční lhůtě požádal u Okresního úřadu v Třebíči o změnu práva trvalého užívání na právo vlastnické, k jehož vzniku mělo ex lege dojít dnem 1. 7. 2001; jelikož zmíněné ustanovení bylo zákonem č. 229/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění zákona č. 492/2000 Sb., a některé další zákony, s účinností ku dni 30. 6. 2001 zrušeno, a žalobce na jeho základě vlastnické právo k předmětnému pozemku nenabyl, převedla stěžovatelka vlastnictví na žalobce následně uzavřenou kupní smlouvou. Posléze však byla rozhodná část zákona č. 229/2001 Sb. s účinností ku dni 31. 12. 2004 zrušena nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/02, čímž se podle soudu obnovil právní stav založený dřívějším ustanovením § 879c obč. zák. a žalobce se stal vlastníkem předmětných nemovitostí zpětně ke dni 1. 7. 2001; v důsledku toho - dovodil soud - se účastníky uzavřená kupní smlouva stala neplatnou a stěžovatelce tím vznikla povinnost z důvodu bezdůvodného obohacení vydat to, co na jejím základě přijala. Odvolací soud rozsudkem ze dne 5. 6. 2008 č. j. 53 Co 54/2008-110 toto rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatelka má za to, že se jí nedostalo spravedlivého procesu, neboť oba soudy se nevypořádaly vůbec nebo nedostatečně s námitkami, které proti v řízení uplatněnému nároku vznesla. Doplněním občanského zákoníku o inkriminované ustanovení § 879c, představující odchylnou právní úpravu transformace vztahů trvalého užívání pouze pro část těchto vztahů oproti úpravě obecné obsažené v ustanovení § 59 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (dále jen "zákon o majetku ČR"), byla totiž - podle jejího názoru - založena nerovnost mezi jednotlivými trvalými uživateli. S poukazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/01 a sp. zn. Pl. ÚS 5/94 stěžovatelka především dovozuje, že ustanovení § 879c obč. zák. derogačním nálezem Ústavního soudu "oživeno" být nemohlo; ani takto rehabilitované ustanovení by však nemohlo mít žádné právní účinky, poněvadž v době jeho případného "oživení" již žádné vztahy trvalého užívání neexistovaly. Pro posouzení platnosti smlouvy je rozhodující stav v době jejího uzavření a na její platnost nemohou mít dodatečně nastalé okolnosti vliv; jiný výklad by znamenal porušení principu právní jistoty a zákazu "retroaktivity legislativního procesu". Nadto stejné právní vztahy jako ustanovení § 879c obč. zák. upravuje zákon o majetku ČR, přičemž se jedná o normu pozdější, která je k občanskému zákoníku v poměru speciality. Také jí vznesenou námitku promlčení obecné soudy posoudily nesprávně; lhůta pro vydání bezdůvodného obohacení dle mínění stěžovatelky počala svůj běh okamžikem vyhlášení nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/02 ve Sbírce zákonů, tj. dnem 5. 5. 2004, a nikoli až nabytím jeho účinnosti dne 31. 12. 2004; v době zaplacení kupní ceny (1. 7. 2004) již žalobce o existenci nálezu tudíž věděl. Konečně stěžovatelka dovozuje, že prostřednictvím zákona č. 59/2000 Sb., o veřejné podpoře, "se aplikovalo právo ES", v důsledku čehož případné "oživení ustanovení §§ 879c, 879d a 879e občanského zákoníku" představuje "zakázanou veřejnou podporu". Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího článku 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka. Ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadené rozhodnutí je konformní se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil a jimiž je rozhodnutí obecných soudů fakticky aprobováno. To je významné potud, že tak je tomu v posuzované věci. Obsahově téměř shodné věci již byly opakovaně posuzovány Ústavním soudem, a to na základě řady jiných návrhů stěžovatelky. Např. usneseními ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 755/06 , ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. IV. ÚS 210/08, ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 2852/07, ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 3033/07, ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 3151/07, ze dne 10. 9. 2008, sp. zn. II. ÚS 528/08, ze dne 19. 9. 2008, sp. zn. I. ÚS 1422/08, ze dne 16. 9. 2008, sp. zn. III. ÚS 1911/08, ze dne 13. 11. 2008, sp. zn. III. ÚS 1423/08, byly ústavní stížnosti odmítnuty pro zjevnou neopodstatněnost. Ústavní soud v odůvodnění svého usnesení sp. zn. II. ÚS 755/06 konstatoval: "... v nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 2/02 bral Ústavní soud v úvahu možnost vzniku právní nejistoty, nejenom v právech subjektů, na něž se vztahoval režim ustanovení § 879c až § 879e občanského zákoníku, ale i v právech třetích osob. Pro vyřešení této otázky preferoval Ústavní soud cestu legislativní, k čemuž vytvořil zákonodárci dostatečný prostor odložením účinnosti citovaného nálezu. Vzhledem k tomu, že zákonodárce takovou možnost nevyužil, tedy nereagoval přijetím "přiměřené právní úpravy", zůstala tato otázka k vyřešení cestou judiciální. Tak se tomu stalo, při respektování závěrů nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 2/02 směřujících k ochraně vlastnického práva, i v nyní projednávané věci." Dále Ústavní soud uvedl, že "Z citované části předmětného nálezu lze vyvodit, že zrušením části zákona č. 229/2001 Sb. došlo k "rehabilitaci" ustanovení § 879c až § 879e občanského zákoníku, které je tak součástí platného právního řádu, jakož i názor Ústavního soudu, že se uvedenou derogací obnovil stav založený těmito ustanoveními. Tím současně Ústavní soud implicite konstatoval nabytí vlastnického práva ex lege u subjektů, na které se vztahoval režim ustanovení § 879c až §879e občanského zákoníku, neboť v opačném případě by nebylo možné hovořit o "obnovení stavu založeného ustanoveními § 879c, § 879d a § 879e občanského zákoníku." Tohoto výkladu, vyjádřeného nálezem sp. zn. Pl. ÚS 2/02 a v dalších rozhodnutích Ústavního soudu přijatých na základě ústavních stížností podaných stěžovatelkou se obecné soudy přidržely - a to zcela evidentně - i v řízení předcházejícím podání této ústavní stížnosti, jestliže dospěly k závěru, že žalobce vskutku (již) na základě ustanovení § 879c občanského zákoníku vlastnické právo nabyl. Námitky stěžovatelky jsou pak povětšinou opakovanou polemikou s již dříve vyslovenými právními názory Ústavního soudu, a je tudíž nadbytečné se jimi znovu zabývat. Ústavní soud nemá žádného důvodu (ani možnost) se od svých dřívějších závěrů odchýlit, a tato okolnost musí být stěžovatelce zřejmá, zejména, byly-li zde klíčové názory vyloženy (opakovaně) ve věcech, v nichž byla rovněž účastníkem. Tím je výše předznačený záv