III.ÚS 2739/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2739/17 ze dne 19. 12. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele V. M., zastoupeného JUDr. Ing. Miroslavem Silovským, advokátem, sídlem Karlova 211/5, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2017 č. j. 4 Tdo 555/2017-26, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. prosince 2016 č. j. 8 To 420/2016-668 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 13. září 2016 č. j. 1 T 91/2015-641, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-sever, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Plzni a Obvodního státního zastupitelství Plzeň-sever, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Okresní soud Plzeň-sever (dále jen "okresní soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), kterého se dopustil jednáním popsaným ve skutkové větě daného rozsudku. Za toto jednání stěžovatele odsoudil podle § 353 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 82 odst. 1 tr. zákoníku výkon uloženého trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. 3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rubrikovaným rozsudkem tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a za podmínek § 259 odst. 3 a 4 tr. řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným ze spáchání přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a za uvedené jednání ho odsoudil podle § 353 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. 4. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy vycházely z procesních úkonů, jichž se účastnila osoba, která neměla být připuštěna jako zmocněnec poškozených, neměla mít právo cokoliv navrhovat či jinak zasahovat do věci a která měla být naopak již v prvopočátku vyslechnuta jako svědek, přičemž on sám měl mít možnost již v přípravném řízení na tuto skutečnost relevantně reagovat. Orgány činné v trestním řízení mu tudíž upřely právo se ke všem prováděným důkazům vyjádřit a řádně připravit svou obhajobu v předmětné věci. 6. Zmiňovanou osobou je Mgr. Jaroslav Hruška, který trestní řízení svým oznámením inicioval (což souvisí s osobními spory mezi stěžovatelem a další konkretizovanou osobou, v jejímž zájmu Mgr. Jaroslav Hruška jednal), přičemž se současně angažoval coby zmocněnec poškozených, a tedy mohl zasahovat do přípravného řízení. Mgr. Jaroslav Hruška je zároveň známým jednoho z vyšetřovatelů Policie České republiky, což dále podporuje úsudek o podjatosti policejního orgánu. 7. Mgr. Jaroslav Hruška nesplňoval kritéria tzv. informátora podle § 73 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a měl být veden jako svědek ve smyslu § 97 tr. řádu, nikoli však jako svědek utajený podle § 55 odst. 2 tr. řádu, neboť žádné skutečnosti nenasvědčovaly tomu, že by svědkovi nebo osobě jemu blízké v souvislosti s podáním svědectví zřejmě hrozila újma na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí porušení jejich základních práv. Skutečná úloha dotyčného vyšla najevo až při třetím jednání hlavního líčení, do té doby neměl stěžovatel možnost se jeho podnětu jako osoby spolupracující s Policií České republiky jakkoliv bránit, klást mu otázky, atd. 8. Stěžovatel dovozuje, že soudy nepřihlédly ke všem okolnostem případu, tedy k situaci, za jaké měla být údajná výhrůžka učiněna, k povaze výhrůžky a především k porovnání vlastností pachatele a rovněž poškozených. Uvádí, že poškozenými byli dva dospělí muži na motorkách, jejichž zábavou je ježdění po lese, čímž se zcela nepochybně opakovaně dopouštějí přestupků. Sami poškození sdělili, že věc vůbec hlásit na Policii České republiky nehodlali, pouze se o tomto zmínili svým známým v místní klubovně. Soudy též nedocenily výpověď svědkyně Švihovcové, která v době vyšetřování již nebyla partnerkou stěžovatele, a tudíž neměla důvod jakkoli mu stranit. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (tzv. podústavního) práva. 11. Přes odkazovaná ustanovení Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice se soudy převážně uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. 12. Se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti jde tedy o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny. 13. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. 14. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, ne