III.ÚS 2759/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2759/21 ze dne 9. 11. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Hrtúse, zastoupeného Mgr. Pavlem Černohousem, advokátem, sídlem Lublaňská 398/18, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. července 2021 č. j. 1 As 176/2019-53 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. dubna 2019 č. j. 30 A 16/2018-59, spojené s návrhem na zrušení § 28 odst. 1 zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), ve znění pozdějších předpisů, a § 3b odst. 1 zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury a infrastruktury elektronických komunikací (liniový zákon), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a 1) Krajského úřadu Kraje Vysočina, sídlem Žižkova 1882/57, Jihlava, a 2) Ředitelství silnic a dálnic ČR, sídlem Na Pankráci 546/56, Praha 4, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 11 odst. 4 a v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Se svou ústavní stížností spojil stěžovatel návrh na zrušení § 28 odst. 1 zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o vyvlastnění"), a § 3b odst. 1 zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury a infrastruktury elektronických komunikací (liniový zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "liniový zákon"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Městský úřad Havlíčkův Brod (dále jen "městský úřad") rozhodl dne 5. 9. 2017 na základě zákona o vyvlastnění o odnětí vlastnického práva stěžovatele k pozemkům parc. č. X1 o výměře 339 m2 a parc. č. X2 o výměře 192 m2 v kat. území Termesivy pro stavbu "I/38 Havlíčkův Brod - jihovýchodní obchvat", dále rozhodl o nerozšíření vyvlastnění o pozemky parc. č. X3 o výměře 5 142 m2 a parc. č. X4 o výměře 5 747 m2 v kat. území Termesivy, určil lhůtu k zahájení uvedené veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury v délce 3 let od právní moci rozhodnutí o vyvlastnění, a stanovil náhradu za vyvlastněné pozemky ve výši 8 230 Kč. Proti citovanému rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které první vedlejší účastník zamítl. 3. Rozhodnutí prvního vedlejšího účastníka napadl stěžovatel žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud"). Krajský soud rozsudkem ze dne 25. 4. 2019 č. j. 30 A 16/2018-59 žalobu zamítl, část žaloby napadající správnost určení náhrady za vyvlastněné pozemky vyloučil k samostatnému řízení podle § 244 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") s tím, že přezkumu soudu ve správním soudnictví podléhá rozhodnutí (výrok) o vyvlastnění či o zřízení věcného břemene, nikoliv však rozhodnutí (výrok) o určení náhrady, jehož změny lze dosáhnout v řízení podle § 244 a násl. o. s. ř. Ke stěžovatelem namítaným vadám kontraktačního procesu krajský soud uvedl, že úsilí vyvinuté vyvlastnitelem k dosažení dohody bylo postačující pro splnění stěžovatelem namítané podmínky přípustnosti vyvlastnění, neboť navržená kupní cena vycházela z relevantních podkladů (na stejné ceně se shodli dva znalci), a za této situace neměly správní orgány sebemenší důvod pochybovat o její relevanci. 4. Proti rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Nejvyšší správní soud předně konstatoval, že námitky stěžovatele vztahující se k výši náhrady, za kterou mu byly pozemky odňaty, je nutno posoudit v řízení podle části V. o. s. ř., neboť se vztahují k výroku o náhradě za vyvlastnění. Jde-li o námitky mířící proti posudku, na jehož základě byla stanovena nabídková cena pro účely získání práv k pozemkům dohodou před zahájením vyvlastňovacího řízení, Nejvyšší správní soud poukázal na skutečnost, že stěžovatel nevyužil možnosti dodání vlastního znaleckého posudku, a správní orgán poté nechal vypracovat posudek pro účely stanovení náhrady za vyvlastňované pozemky znalcem Ing. Zemanem, přičemž cena obvyklá stanovená v tomto posudku se shodovala s cenou, kterou určil znalec Dr. Ing. et. Ing. Dohnal ve svých posudcích ze dne 9. 9. 2015 a 29. 1. 2016 pro účely předsmluvního jednání druhého vedlejšího účastníka se stěžovatelem. Za takové situace neměly správní orgány důvod k pochybnostem o správnosti uvedených posudků, a tedy i nabídkové ceny v rámci nabídky před vyvlastněním. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že se správní soudy řádně nevypořádaly s jeho námitkami týkajícími se v kontraktačním procesu nabídnuté ceně. Stěžovatel nesouhlasí s právní úpravou (§ 3b odst. 1 liniového zákona), podle které je v konečném důsledku pro vyvlastňovaného výhodnější přijmout nižší náhradu stanovenou na základě vadného posudku (s použitím koeficientu 8), než jít do sporu s vyvlastnitelem, který může jednání na základě jiného posudku odmítnout a požádat o vyvlastnění, přičemž vyvlastňovanému hrozí, že získá pouze jednotkovou cenu, případně jen polovinu jednotkové ceny. Současné nastavení "ztráty osminásobku ve vyvlastňovacím řízení" tak systémově "nahrává" obstarávání podhodnocených posudků, a § 3b odst. 1 liniového zákona se tak stává nástrojem nezákonnosti. Stěžovatel taktéž nesouhlasí s právní úpravou, podle které přezkum výroku o odnětí vlastnického práva spadá do správního soudnictví, a přezkum náhrady za vyvlastnění do práva civilního. Stěžovatel je přesvědčen, že i výrok o výši náhrady je svým charakterem převážně vrchnostenským rozhodnutím, spory o vyvlastnění by proto měly být řešeny jednou žalobou. V opačném případě mají vyvlastňovaní ztížený přístup k soudní ochraně, neboť nesou zvýšené náklady řízení, a také kvalita samotného soudního přezkumu je nízká, neboť správní a civilní soudy navzájem v téže věci vzájemně poukazují na své názory. Stěžovatel uzavírá, že podle čl. 11 odst. 4 Listiny je poskytnutí náhrady podmínkou vyvlastnění a nelze ji v důsledku separátního projednání "odsouvat až do doby odejmutí práva". III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Ústavní soud tedy napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud taktéž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná správními soudy byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95), nález ze dne 6. 11