III.ÚS 2760/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2760/23 ze dne 9. 5. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaj) a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti I.H.FARM, s. r. o., sídlem Opletalova 1323/15, Praha, zastoupené JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Přístavní 321/14, Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2023 č. j. 22 Cdo 1672/2022-336 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. prosince 2021 č. j. 10 Co 19/2021-296, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva životního prostředí, sídlem Vršovická 65, Praha 10, jako vedlejší účastnice řízení, spojené s návrhem na zrušení § 61 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Podle stěžovatelky vydaná rozhodnutí porušují její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Ústavní stížnost stěžovatelka spojila s návrhem na zrušení § 61 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, které je podle stěžovatelky v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 31. 8. 2020 č. j. 16 C 528/2014-246 nahradil projev vůle stěžovatelky uzavřít s vedlejší účastnicí kupní smlouvu. Předmětem kupní smlouvy jsou ve výroku specifikované pozemky v k. ú. Jezeří, které podle okresního soudu tvoří součást Národní přírodní rezervace Jezerka. K těmto pozemkům tak podle § 61 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, náleží předkupní právo státu, které bylo kupní smlouvou mezi obchodní společností Lesy Jezeří, k. s., jako prodávající a stěžovatelkou jako kupující porušeno. Okresní soud vyšel ze zjištění, že výnosem Ministerstva kultury České socialistické republiky ze dne 20. 1. 1969 č. j. 13.359/68-II/2 (dále jen "Výnos"), o zřízení státní přírodní rezervace "Jezerka" v k. ú. Jezeří, vznikla na tehdejší parcele č. 182/1 s vymezením podle lesního hospodářského plánu k 1. 1. 1959 a parcele č. 236 přírodní rezervace. Ze znaleckého posudku ve spojení s geometrickým plánem okresní soud došel ke zjištění, že z parcely č. 182/1 se oddělily sporné pozemky, resp. nově vznikly, a tudíž se na těchto pozemcích přírodní rezervace nachází. 3. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, o kterém Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl napadeným rozsudkem tak, že rozsudek okresního soudu potvrdil. Krajský soud vyšel ze skutkových závěrů okresního soudu a za správné považoval i jejich právní hodnocení. Krajský soud zdůraznil, že jakkoliv textová část Výnosu má dílčí nedostatky spočívající například v nesprávném datu, k němuž se vztahuje lesní hospodářský plán, nečiní jej natolik neurčitým, aby při vynaložení obvykle dostupných postupů (např. i znaleckého posudku) nebylo z jeho obsahu možno stanovit územní vymezení rezervace. Stejně tak se krajský soud ztotožnil s okresním soudem stanovenou kupní cenou. Ta byla stanovena podle kupní smlouvy, kterou stěžovatelka nabyla vlastnické právo k pozemkům. Za situace, kdy vedlejší účastnice na své vlastnické právo před uzavřením kupní smlouvy upozornila a pozemky jí přesto nabídnuty nebyly, považuje tuto cenu za správnou a spravedlivou. 4. Stěžovatelkou podané dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením jako nepřípustné odmítl. Národní přírodní rezervace Jezerka vznikla na základě Výnosu, který byl řádně vyhlášen ve Sbírce zákonů ČSR. Zákonné předkupní právo, které k pozemkům na území národní přírodní rezervace podle § 61 zákona o ochraně přírody a krajiny vzniká, zakládá nabídkovou povinnost, a není tak vyvlastněním či jiným odebráním vlastnického práva. Nejvyšší soud dále s odkazem na judikaturu Ústavního soudu dovodil, že zmíněné ustanovení není protiústavní. Podle Nejvyššího soudu se krajský soud ani při řešení otázky určení kupní ceny neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe. V souladu s § 603 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, vzniká v případě porušení předkupního práva na základě výzvy novému nabyvateli povinnost nabídnout oprávněnému věc ke koupi za stejných podmínek, za kterých ji sám nabyl. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rozebírá jednotlivé podklady, ze kterých obecné soudy dovodily, že pozemky se nachází na území národní přírodní rezervace. Podle stěžovatelky tento závěr nebyl v řízení postaven najisto. Výnos vymezil národní přírodní rezervaci s odkazem na lesní hospodářský plán k 1. 1. 1959. Znalecký posudek, jehož vypracování okresní soud zadal ke zjištění hranice rezervace, vychází z porostní mapy lesního hospodářského plánu v obvodu lesního závodu Janov k 1. 1. 1960, přičemž v řízení nebylo nijak doloženo, že by tato mapa byla shodná s mapou zachycující stav k 1. 1. 1959. 6. Stěžovatelka je dále přesvědčena, že § 61 zákona o ochraně přírody a krajiny, kterým je stanoveno předkupní právo, je neústavní. Jedná se o omezení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny, a proto je možné jej zřídit pouze ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Veřejný zájem na ochraně přírody a krajiny vyplývající z § 58 zákona o ochraně přírody a krajiny neznamená, že je veřejný zájem i na vlastnickém právu státu k chráněným pozemkům. Stěžovatelka tak nesouhlasí s nálezem ze dne 25. 9. 2018 sp. zn. Pl. ÚS 18/17 (N 156/90 SbNU 525), na který poukázaly i obecné soudy. Ústavní soud by měl závěry v tomto nálezu přehodnotit. 7. Stěžovatelka nepovažuje za správný ani závěr obecných soudů ohledně určení kupní ceny. Po více než deseti letech od uzavření kupní smlouvy, kterou nabyla vlastnické právo k pozemkům, nelze považovat s ohledem k navýšení hodnoty pozemků za spravedlivou cenu, kterou tato smlouva obsahovala. Jakkoliv stěžovatelka souhlasí s tím, že v případě uplatnění předkupního práva se oprávněný může domáhat po nabyvateli nabídky za stejných podmínek, za jakých nabyvatel předmět koupě nabyl, nelze mezi tyto podmínky zahrnovat kupní cenu. V opačném případě by nebyl reflektován nárůst ceny předmětu koupě a nejednalo by se tak o stejné podmínky, ale o podmínky výhodnější. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát zopakoval, že směřuje-li stížnost proti rozhodnutím obecných soudů, není Ústavní soud další přezkumnou instancí. Oprávněnost k přezkumu ze strany Ústavního soudu může založit až takové pochybení obecných soudů, které dosahuje ústavněprávní relevance. Z práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny vyplývají mimo jiné požadavky týkající se skutkových zjištění a jejich právního hodnocení. Ústavní soud se tak v této souvislosti zabývá zejména otázkami, zda skutková zjištění učiněná obecnými soudy jsou dostatečná a mají racionální základnu, zda učiněné právní závěry nejsou v tzv. "extrémním nesouladu" se skutkovými zjištěními a zda orgány veřejné moci dospěly k ústavně konformnímu výkladu práva [srov. nálezy ze dne 23. 8. 2007 sp. zn. II. ÚS 262/06 (N 132/46 SbNU 237), ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09 (N 43/56 SbNU 479), ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87)]. 10. Ústavní soud neshledal, že by z hlediska skutkových zjištění obecných soudů k takovému kvalifikovanému pochybení došlo. Skutková zjištění obecných soudů týkající se určitosti Výnosu a tedy závěru, že se sporné pozemky nacházejí na území národní přírodní rezervace, jsou přehledně a logicky odůvodněna. Ústavní soud nepřisvědčil námitce stěžovatelky týkající se údajně nesprávného závěru krajského soudu, který považoval za shodný lesní hospodářský plán k 1. 1. 1959 s tím, ze kterého znalec vycházel, tedy hospodářského plánu k 1. 1. 1960. Takový závěr krajský soud neučinil. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že krajský soud ve svém rozhodnutí nedošel k závěru, že tyto pl