III.ÚS 2835/23 – Ústavní soud

III.ÚS 2835/23 ze dne 13. 11. 2024 Náležité odůvodnění určení výše odměny zmocněnce poškozeného v adhezním řízení Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele J. Ř., zastoupeného Mgr. Jiřím Wytrzensem, advokátem, sídlem Rybná 678/9, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. března 2023 č. j. 2 To 82/2022-1172 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. srpna 2022 č. j. 3 T 13/2020-1155, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a J. O., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. března 2023 č. j. 2 To 82/2022-1172 bylo porušeno základní právo stěžovatele zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. března 2023 č. j. 2 To 82/2022-1172 se ruší. III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se z pozice poškozeného účastnil trestního řízení, ve kterém byl vedlejší účastník shledán vinným zločinem podvodu dle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, a byla mu uložena povinnost zaplatit poškozenému částku ve výši 4 992 563 Kč. 3. Stěžovatel dne 12. 7. 2022 podal návrh na uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi nahradit mu náklady vzniklé v souvislosti s uplatňováním nároku na náhradu škody, včetně nákladů vzniklých přibráním zmocněnce, a to v celkové výši 380 666 Kč včetně DPH. 4. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") bylo rozhodnuto, že (I.) podle § 154 odst. 1 a § 155 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, je vedlejší účastník povinen nahradit stěžovateli náklady vzniklé v souvislosti s uplatňováním nároku na náhradu škody, včetně nákladů vzniklých přibráním zmocněnce, a to v celkové výši 46 706 Kč včetně DPH a 5 300 Kč bez DPH. Dále (II.) bylo rozhodnuto, že co do zbytku uplatněného nároku se návrh stěžovatele zamítá. 5. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") bylo usnesení městského soudu zrušeno a bylo znovu rozhodnuto tak, že (I.) podle § 154 odst. 1 trestního řádu a § 155 odst. 4 trestního řádu je vedlejší účastník povinen nahradit stěžovateli náklady vzniklé v souvislosti s uplatňováním nároku na náhradu škody, včetně nákladů vzniklých přibráním zmocněnce v celkové výši 53 119 Kč. Dále (II.) bylo rozhodnuto, že ve zbytku uplatněného nároku se návrh stěžovatele zamítá. 6. Obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovateli za několik z účtovaných úkonů odměna nepřísluší (odměna za návrh na doplnění dokazování, který bylo možno učinit při úkonech právní služby, které honorovány jsou, a odměna za dva neexistující termíny hlavních líčení). Především však stěžovatelem požadovaná částka nebyla přiznána s odůvodněním, že bylo namístě vyjít z ustálené soudní praxe představované judikaturou Ústavního soudu [nález ze dne 9. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2880/16 (N 42/84 SbNU 485), usnesení ze dne 29. 5. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3103/17, usnesení ze dne 9. 5. 2018 sp. zn. II. ÚS 1266/18, nález ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. III. ÚS 1255/18 (N 203/103 SbNU 39), nález ze dne 16. 11. 2021 sp. zn. III. ÚS 1033/21 (N 199/109 SbNU 153)] a rovněž rozhodnutími vrchního soudu. Uvedly, že při přiznávání nákladů je třeba posuzovat jejich účelnost, a to individuálně u daného případu. Je nutné zvážit skutečnost, že ne všechny úkony zmocněnce v trestním řízení souvisí s uplatněním nároku na náhradu škody, ne všechny úkony v daném trestním řízení jsou závislé na procesní aktivitě stran, a v úvahu je třeba brát i nižší procesní aktivitu zmocněnce poškozeného oproti občanskoprávnímu řízení obecně. Neúčelnost úkonů zmocněnce může být způsobena i nepřiměřeností odměny ve vztahu k výši způsobené újmy, neproporcionálním umocněním postihu pachatele, či neproporcionálním poměrem odměny zvoleného zmocněnce k nákladům ustanoveného zmocněnce či obhájce obviněného v trestním řízení (rozhodnutí vrchního soudu ze dne 29. 6. 2021 sp. zn. 4 To 43/2021). Jako základní měřítko slouží vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), vycházející při stanovení mimosmluvní sazby odměny za úkon zmocněnce z výše přiznaného nároku na náhradu škody. Adhezní řízení je přidruženým řízením k řízení trestnímu a vyznačuje se spojením prvků civilního i trestního práva. Zatímco však v civilním řízení je předmětem peněžitý nárok, a právě k němu mají vztah prováděné úkony a na něm závisí jejich počet, přičemž výsledek řízení je závislý na procesní aktivitě stran, u adhezního řízení, respektive u trestního řízení, jehož je v širším smyslu součástí, délka procesu, jakož i počet úkonů obecně, nebude primárně odvislá od škody způsobené poškozenému (rozhodnutí vrchní soudu ze dne 19. 1. 2022 sp. zn. 6 To 4/2022). V adhezním řízení také na rozdíl od civilního řízení o peněžitém plnění nepřichází v úvahu meritorní rozhodnutí, kterým by byl nárok poškozeného zamítnut. Povaha adhezního řízení vykazuje podstatná specifika, která jej odlišují i od trestního řízení (usnesení sp. zn. II. ÚS 1266/18). Předmětem adhezního řízení je náhrada škody poškozeného jako jeho soukromoprávní nárok a vedle toho stojí obhájce, který vyjma adhezního řízení vede zároveň obhajobu primárně k otázce viny a otázce trestu, tedy od obhájce se očekává maximální možná procesní aktivita. 7. S ohledem na tyto odlišnosti vedlo tradiční odměňování podle výše přiznané škody k neúměrným a nepřiměřeně vysokým nákladům na odměnu zmocněnce poškozeného. Novelou advokátního tarifu č. 486/2012 Sb. proto byla sazba odměny za jeden úkon výslovně omezena u ustanoveného zmocněnce poškozeného na 5 000 Kč. Význam tohoto omezení byl následně potvrzen dalšími legislativními změnami posilujícími postavení poškozeného, v rámci nichž bylo významným způsobem rozšířeno právo zmocněnce účastnit se úkonů přípravného řízení, které obecně vede k dalšímu nárůstu odměn zmocněnců poškozených. Povaha tohoto snížení je tak odlišná od 20 % snížení pro ustanoveného zmocněnce v § 12a odst. 1 advokátního tarifu, které bylo původně zakotveno jako úsporné opatření ve vztahu ke státnímu rozpočtu a jehož cílem nebylo zmírnit nepřiměřeně vysoké odměny (usnesení vrchního soudu ze dne 19. 1. 2022 sp. zn. 6 To 4/2022). Vyhláškou Ministerstva spravedlnosti ze dne 10. 11. 2021 č. 406/2021 Sb. došlo ke zrušení § 12a advokátního tarifu, což dále neumožňuje snížení odměny obhájcům o 20 %, tedy nastává situace, kdy obhájci nemohou účtovat za 1 úkon právní služby více než 3 100 Kč (u trestní sazby s horní hranicí převyšující 10 let), avšak zmocněnci, jejichž procesní aktivita je v hrubém nepoměru s procesní aktivitou obhájce a jejichž hlavním cílem je dosáhnout pro klienta přiznání náhrady škody, která ve většině případů vychází ze znaleckých posudků (a navíc se ani nemusí účastnit jednotlivých úkonů právní služby), může být přiznána odměna i v řádech stovek tisíc korun. V případech, kdy bude poškozenému přiznána náhrada škody v milionových částkách, zmocněnec následně může účtovat mimosmluvní odměnu za úkon právní služby v desítkách tisíc korun, tak jak je tomu v tomto případě. Kupříkladu za účast u hlavního líčení trvajícího dvě hodiny a jednu minutu, bude náležet ustanovenému obhájci mimosmluvní odměna v maximální možné výši 6 200 Kč a zmocněnci několik desítek i stovek tisíc korun. Tento postup je zcela nepřijatelný a odporuje zásadě účelnosti a dobrým mravům, neboť zmocněnec při případné shodné účasti u úkonů trestního řízení jako obhájce, by za stejné úkony právní služby poskytnuté ve shodném časovém rozsahu, účtoval odměnu řádově ve zcela odlišné výši, byť pro takový postup nemá jakýkoliv racionální podklad. 8. Ve stěžovatelově věci soudy dospěly k závěru, že zmocněncem nárokované úkony byly účelné a náleží za ně odměna (s výjimkou již zmíněné odměny za návrh na doplnění dokazování a za dva neexistující termíny hlavních líčení). Shledaly nicméně, že stěžovatel vypočítal odměnu za úkon právní služby z výše náhrady škody, která nikterak nereflektuje složitost daného případu či nutnost zvýšené procesní aktivity zmocněnce. Odměna zmocněnce je tak v hrubém nepoměru k odměně, která by náležela ustanovenému obhájci či ustanovenému zmocněnci za provedené úkony právní služby. V daném případě by ustanovenému obhájci ná