III.ÚS 2853/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2853/20 ze dne 2. 3. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Jiřího Bošiny, zastoupeného JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou, sídlem Platnéřská 191/2, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2020 č. j. 29 ICdo 61/2020-141, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a insolvenčního správce Mgr. Jiřího Ostravského, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Stěžovatel uzavřel s Josefem Holubem (dále jen "dlužník" nebo "úpadce") smlouvu o půjčce částky 11 600 000 Kč, kterou dlužník včas nesplatil. V exekučním řízení stěžovatel vydražil dům a pozemky dlužníka za částku 10 140 000 Kč (dále jen "nejvyšší podání"). V souladu s § 336l odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), stěžovatel jako vydražitel a současně věřitel dlužníka uhradil 1/3 nejvyššího podání, od zbytku byl osvobozen. Ještě před vydáním rozvrhového usnesení v rámci vedené exekuce byl zjištěn úpadek dlužníka a vyhlášen konkurz. V insolvenčním řízení byla vedlejším účastníkem mj. sepsána majetková podstata stěžovatele, včetně pohledávky dlužníka za stěžovatelem představující právo na zaplacení zbývající části, tj. 2/3 nejvyššího podání. 3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") zamítl žalobu stěžovatele na vyloučení pohledávky ve výši 2/3 nejvyššího podání z majetkové podstaty dlužníka. Stěžovatel namítal, že jako zástavní věřitel dlužníka má právo na pohledávku z titulu nezaplacení zbytku nejvyššího podání. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudek krajského soudu potvrdil. Obsah těchto rozhodnutí, jež nebyla napadena ústavní stížností, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť je účastníkům řízení znám, a jejich podstatné závěry jsou patrné z dále uvedeného. 4. Dovolání stěžovatele proti rozsudku vrchního soudu bylo jako nepřípustné odmítnuto v návětí uvedeným usnesením Nejvyššího soudu, napadeným ústavní stížností. Nejvyšší soud předeslal, že podle jeho ustálené judikatury úpadcův dlužník není osobou, jež by se mohla vylučovací žalobou domoci vyloučení pohledávky, kterou vůči ní dlužník uplatňuje, ze soupisu konkursní podstaty. Soupis pohledávky úpadce za jeho dlužníkem (stěžovatelem) do konkursní podstaty sám o sobě neosvědčuje existenci pohledávky (její pravost ani opodstatněnost) a stěžovatel může ve sporu o zaplacení pohledávky uplatnit argumenty proti závěru, že úpadce je jeho věřitelem, a to stejně, jako by konkursu vůbec nebylo. Následně Nejvyšší soud konstatoval, že samotné popření existence pohledávky je z hlediska oprávněnosti soupisu pohledávky do majetkové podstaty nevýznamné. Je-li totiž insolvenční správce reprezentující majetkovou podstatu dlužníka přesvědčen, že dlužník (coby věřitel) má vůči třetí osobě pohledávku, je tím dán i důvod pro soupis pohledávky do majetkové podstaty. Případné posouzení, zda pohledávka (co do základu, potažmo výše uvedené v soupisu) vskutku existuje, je vyhrazeno (až) případnému sporu, ve kterém se bude insolvenční správce domáhat po dlužníkově dlužníku (tj. zde po stěžovateli a původně zástavnímu věřiteli dlužníka jako úpadce) jejího zaplacení. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že právní názory vyslovené soudy v nalézacích řízeních v důsledku znamenají, že vlastnické právo k pohledávce na zaplacení nejvyššího podání svědčí dlužníkovi, a po zahájení insolvenčního řízení náleží dispoziční právo k této pohledávce insolvenčnímu správci. Tento výklad podle názoru stěžovatele popírá absolutní charakter vlastnického i zástavního práva, resp. věcný charakter práva zajištěného věřitele na vydání zpeněžení zástavy. Proto má být stěžovatel aktivně legitimován k tomu, aby byla pohledávka na doplacení ceny zastavených nemovitostí, dosažené v dražbě, vyloučena z majetkové podstaty. Stěžovatel má za to, že jeho zástavní právo k nemovitostem nezaniklo, ale vydražením v exekuci se změnilo na pohledávku na vydání výtěžku zpeněžení. Podle stěžovatele se však obecné soudy soustředily na to, že stěžovatel je současně osobou, která nemovitosti vydražila, tedy osobou, která měla zaplatit nejvyšší podání, a také na to, že po zahájení insolvenčního řízení nelze vydat rozvrhové usnesení v exekučním řízení, čímž údajně pominula práva stěžovatele jako zástavního věřitele. Přitom by neměl být rozdíl v právech, která zástavnímu věřiteli příslušejí v případě, že je vydražitelem zastavených věcí, a v právech, která mu příslušejí, je-li nabyvatelem zastavených věcí jiná osoba. Dovolací soud vylučovací žalobu posoudil nesprávně, konstatoval-li, že obranu proti sepsané pohledávce je možné uplatnit pouze ve sporu o zaplacení sepsané pohledávky. Stěžovatel se podanou vylučovací žalobou nebránil proti povinnosti doplatit nejvyšší podání, ale domáhal se určení, že je věřitelem dané pohledávky. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 8. Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení, a poté, co se seznámil i s rozsudky krajského soudu a vrchního soudu, které si vyžádal, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 9. Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem tomuto soudu pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne věcně nálezem. Ústavní soud považuje ústavní stížnost zpravidla za zjevně neopodstatněnou, není-li napadené rozhodnutí vzhledem k jeho povaze, vadám svým nebo vadám řízení, která jeho vydání předcházela, způsobilé porušit základní práva nebo svobody stěžovatele, a postrádá tak ústavněprávní rozměr. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní význam, může plynout i z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou nebo obdobnou problematiku. 10. Stěžovatel napadl pouze usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost. Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Zásah do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, vykazovalo-li by rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění nebo pro jiné ústavní úrovně dosahující vady objasněné judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 a v něm citovaná rozhodnutí). Odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu odmítající dovolání pro nepřípustnost musí splňovat požadavky předvídatelnosti a srozumitelnosti a musí z něj být dostatečně patrno, na základě jakých důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru o nepřípustnosti dovolání [např. nález ze dne 1. 10. 2015 sp. zn. II. ÚS 1257/15 (N 180/79 SbNU 33)]. V opačném případě, tj. typicky, pokud by např. Nejvyšší soud pouze ocitoval ustanovení občanského soudního řádu nebo svou obecnou judikaturu vztahující se k přípustnosti dovolání, aniž by náležitě reagoval na argumentaci dovolatele, jde o odůvodnění nedostatečné a ve své podstatě nepřezkoumatelné. 11. Prismatem ústavněprávních kritérií uvedených v předchozích dvou bodech napadené usnesení plně obstojí. Napadené usnesení (ani jemu předcházející rozsudky, které stěžovatel nenapadl) nelze vykládat tak, že by stěžovatele zbav