III.ÚS 2904/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2904/22 ze dne 6. 6. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného JUDr. Martinem Klimo, advokátem, sídlem Sukova 49/4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2022 č. j. 6 Tdo 425/2022-10844, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. ledna 2022 č. j. 4 To 102/2021-10698 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 13. listopadu 2020 č. j. 8 T 63/2014-10353, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") uznán vinným zločinem podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění účinném do 31. 1. 2019 (dále jen "tr. zákoník"), za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let. Dále mu byl uložen peněžitý trest v celkové výši 5 000 000 Kč. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu dalších dvou spoluobviněných a o nárocích poškozených. Stěžovatel se dle skutkové věty uvedeného zločinu dopustil tím, že se spoluobviněnými v období od druhé poloviny roku 2008 do 1. 5. 2009 v Brně společně se zesnulým P. P. B. po předchozí společné dohodě v úmyslu neoprávněně získat peněžní prostředky, které byly výnosem trestného činu podvodu, spáchaného odsouzenými M. Ž. a L. P. (rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2011 sp. zn. 10 T 1/2010, který nabyl právní moci dne 12. 7. 2012), s vědomím, že tyto peněžní prostředky byly získány trestnou činností, činili ve vzájemném souladu dílčí jednání, která vedla k tomu, aby se část těchto peněžních prostředků dostala do dispozice jiného, a to způsobem, popsaným ve skutkové větě výroku o vině rozsudku městského soudu, a tímto činem získali pro jiného prospěch velkého rozsahu. 3. Proti rozsudku městského soudu podali stěžovatel a poškození odvolání. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") bylo z podnětu odvolání stěžovatele napadené rozhodnutí podle § 258 odst. 1 písm. d) a e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") zrušeno ve výroku o trestech uložených stěžovateli a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku bylo znovu rozhodnuto tak, že stěžovateli byl za zločin podílnictví uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let. Současně mu byl uložen peněžitý trest v celkové výši 3 000 000 Kč. Odvolání poškozených bylo zamítnuto. 4. Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu dovoláním opřeným o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), i) tr. řádu, o němž rozhodl Nejvyšší soud napadeným usnesením tak, že podle § 265k odst. 1 a 2 tr. řádu rozsudek krajského soudu částečně zrušil, a to v části výroku o peněžitém trestu uloženém stěžovateli. Jinak ponechal napadený rozsudek nezměněn. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že v rámci trestního řízení mu nebylo umožněno vyjádřit se ke všem skutečnostem a provedeným důkazům, k jeho odsouzení došlo na základě důkazů, které byly nepoužitelné a nepřípustné, důkazy v jeho prospěch byly opomenuty a byl odsouzen v rozporu s principem individuální trestní odpovědnosti. Tvrdí, že byl odsouzen pouze na základě nepřímých důkazů, které netvoří logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu, a že soudy nesprávně vyhodnotily naplnění skutkové podstaty trestného činu podílnictví. 6. Stěžovatel poukazuje na to, že se v průběhu řízení domáhal svého práva vyjádřit se ke všem důkazům, a to bezprostředně po jejich provedení. Krajský soud namítané vadě vyhověl a ve svém kasačním rozhodnutí ze dne 7. 1. 2020 č. j. 4 To 98/2019-9900 konstatoval, že práva stěžovatele byla nepřípustně zkrácena ve smyslu § 214 tr. řádu. Městský soud však dle stěžovatele podle závazných pokynů odvolacího soudu nepostupoval a své pochybení nenapravil. Stěžovatel přitom nesouhlasí se způsobem, jakým se s jeho námitkou vypořádaly krajský soud i Nejvyšší soud a trvá na tom, že takto provedené důkazy byly provedeny vadně a neúčinně, takže k nim soudy nemohly přihlížet. 7. Stěžovatel dále namítá, že mu nebylo umožněno seznámit se s kompletním zněním odposlechů, které byly obstarány v rámci činnosti policejního orgánu. Pokud nebyly odposlechy součástí spisu, jak tvrdil městský soud, nebylo možno z jejich přepisů vyvozovat jakékoliv závěry. Poukazuje přitom na zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní, vytyčené judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. 8. Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřuje též v nerespektování zásady presumpce neviny a zásady in dubio pro reo, neboť soudy vycházely pouze z nepřímých důkazů, které jeho protiprávní jednání a zavinění nepotvrdily. Postrádá popis svého jednání tak, aby je nebylo možné zaměnit za jednání jiné. Poukazuje přitom za závěry zprošťujícího rozsudku městského soudu ze dne 28. 11. 2006, který krajský soud následně svým kasačním rozhodnutím zrušil. Má za to, že v jeho případě existují přímé i nepřímé důkazy, které byly provedeny a které nevylučují, že pachatelem by mohla být jiná osoba. Uvádí, že ve své podstatě byl uznán vinným z toho, že v blíže nespecifikovaný čas a blíže nespecifikovaným způsobem zajistil pomocí blíže nespecifikované osoby převod blíže nespecifikovaných prostředků v blíže nespecifikované dny. Jeho návrhy na doplnění dokazování byly přitom zamítnuty z důvodů, které nemají oporu v kontradiktorním řízení. 9. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že soudy nesprávně vyhodnotily naplnění skutkové podstaty zločinu podílnictví, když z žádného rozhodnutí nevyplývá, jaký majetkový prospěch měl pro jiného svým jednáním získat. Pro stěžovatele naprosto zásadní důkaz - znalecký posudek - soudy nedůvodně označily za irelevantní, dle stěžovatele však jde o opomenutý důkaz. 10. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel předložil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2022 sp. zn. 4 Pzo 11/2022-19, kterým bylo rozhodnuto, že podle § 314m odst. 1 tr.řádu byl vydáním příkazů soudkyně Okresního soudu Brno-venkov ze dne 14. 11. 2012 sp. zn. 12 Nt 5/2012 k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu telefonní stanice stěžovatele a telefonní stanice A. K. porušen zákon v § 88 odst. 1 a 2 tr. řádu, a to z důvodu jejich nedostatečného odůvodnění. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana práv - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru nepřehodnocuje důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Ústavní soud přistupuje ke zrušení soudního rozhodnutí obvykle za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a pr