III.ÚS 2912/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2912/19 ze dne 30. 9. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky R. J., zastoupené Mgr. Hanou Kuncovou, advokátkou, sídlem Marie Cibulkové 394/19, Praha 4 - Nusle, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. května 2019 č. j. 32 Co 96/2019-159, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a J. N., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 2 a 3 Ústavy. Svou ústavní stížnost spojila stěžovatelka s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Okresní soud Praha - západ (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 26. 11. 2018 č. j. 25 P 168/2016-125 schválil dohodu rodičů, podle které byl nezletilý svěřen do výchovy vedlejšího účastníka a stěžovatelka se zavázala přispívat na výživu nezletilého počínaje dnem 1. 7. 2017 částkou 2 000 Kč měsíčně splatnou vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám vedlejšího účastníka s tím, že dlužné výživné za dobu od 1. 7. 2017 do 26. 11. 2018 v celkové výši 32 000 Kč se stěžovatelka zavázala splácet ve splátkách po 500 Kč měsíčně spolu s běžným výživným do zaplacení pod ztrátou výhody splátek (výrok I.). Návrh vedlejšího účastníka, aby mu stěžovatelka vrátila částku 38 000 Kč, když z částky 50 000 Kč, kterou jí zaslal na základě dřívější dohody rodičů ze dne 14. 3. 2017 předem jako výživné pro nezletilého, bylo spotřebováno výživné pouze za měsíce duben, květen a červen 2017, neboť od července 2017 je nezletilý již v péči vedlejšího účastníka, soud zamítl (výrok II.) s odůvodněním, že v daném případě sice byla stěžovatelce uložena povinnost hradit výživné na nezletilého zpětně od 1. 7. 2017, avšak v souladu se zákonnou úpravou, podle které se spotřebované výživné uhrazené pro nezletilé dítě nevrací, nevznikl vedlejšímu účastníkovi nárok na vrácení jím uhrazeného výživného. Okresní soud dále uvedl, že v případě, že bylo vedlejším účastníkem výživné zaplaceno dopředu, nepovažuje se takový přeplatek na výživném za bezdůvodné obohacení, ačkoli jinak představuje majetkový prospěch, kromě toho situaci, kdy povinný rodič poskytuje svému dítěti dobrovolně vyšší výživné, resp. plní vyživovací povinnost ve větším rozsahu, než jak plyne z rozhodnutí soudu, nelze bez dalšího označit za přeplatek na výživném. 3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 30. 5. 2019 č. j. 32 Co 96/2019-59 rozsudek okresního soudu v II. výroku změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 32 000 Kč do 31. 12. 2019. Krajský soud vyšel ze skutečnosti, že dne 14. 3. 2017 rodiče uzavřeli dohodu, na základě které bylo stěžovatelce vyplaceno (kromě dlužného výživného) vedlejším účastníkem výživné na nezletilého dopředu v částce 50 000 Kč, a to na dobu od dubna 2017 do dubna 2019 včetně (na dobu 25 měsíců). Od 1. 7. 2017 však nezletilý přešel do faktické péče vedlejšího účastníka (následně také bylo stěžovatelce stanoveno výživné pro syna právě od 1. 7. 2017). Z částky 50 000 Kč určené na výživné pro nezletilého až do dubna 2019 stěžovatelka vedlejšímu účastníkovi vrátila 6 000 Kč. Krajský soud na rozdíl od okresního soudu uzavřel, že návrh vedlejšího účastníka na vypořádání přeplatku na výživném je důvodný, neboť stěžovatelka obdržela od vedlejšího účastníka částku 50 000 Kč jako výživné předem pro nezletilého na dobu od dubna 2017 do dubna 2019, fakticky však v této době, na kterou bylo výslovně výživné určeno, o syna pečovala pouze tři měsíce (duben až červen 2017). Od doby, kdy stěžovatelka neměla syna v péči, nebyla dle krajského soudu oprávněna s předem zaplaceným výživným ve prospěch nezletilého hospodařit, přičemž zbývající částka (dosud nepoužité výživné v konkrétních měsících) zůstala majetkem vedlejšího účastníka. Jestliže si stěžovatelka tyto peníze vedlejšího účastníka určené jako výživné pro nezletilého ve výši 2 000 Kč měsíčně pro období července 2017 až dubna 2019 ponechala i přesto, že nezletilého neměla v péči, je povinna je vydat. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas se závěry krajského soudu a má za to, že nešlo o plnění mezi rodiči, nýbrž o dobrovolné plnění vedlejšího účastníka na základě dohody ve prospěch nezletilého. Stěžovatelka se domnívá, že v rámci péče o jmění dítěte byla oprávněna s finančními prostředky ve prospěch nezletilého nakládat. Vzhledem k tomu, že šlo o finanční prostředky, které byly beze zbytku vynaloženy na potřeby nezletilého, jež nijak nevybočovaly z běžných potřeb dítěte, jako je oblečení, školní a mimoškolní potřeby, zdravotní péče apod., má stěžovatelka za to, že se jměním dítěte hospodařila řádně. Stěžovatelka se domnívá, že s ohledem na její povinnost uhradit dlužné výživné na nezletilého od 1. 7. 2017 ve výši 32 000 Kč (I. výrok okresního soudu), rozhodl krajský soud de facto o dvojím plnění ze stejného titulu, kdy stěžovatelka je povinna od doby, kdy nezletilý přešel do péče vedlejšího účastníka (tedy od 1. 7. 2017) přispívat na výživu nezletilého nikoli částkou 2 000 Kč, nýbrž částkou 4 000 Kč, čímž krajský soud překročil rámec uzavřené dohody rodičů. Stěžovatelka upozorňuje, že zákon nezakazuje, aby rodiče mezi sebou uzavřeli dohodu o plnění vyživovací povinnosti předem, platnost takové dohody přitom není podmíněna schválením soudu. V případech, které upravuje § 918 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (povinnost složit zálohu na výživné splatné v budoucnu), jde o případy zvláštního zřetele, nikoli, jak tomu bylo v posuzované věci, o plnění vedlejšího účastníka, který dobrovolně uhradil svou vyživovací povinnost předem, aby tato nebyla předmětem exekučního řízení. Právě uzavřením takové dohody o zaplacení výživného totiž stěžovatelka podmiňovala svůj souhlas se zastavením exekuce vedené proti vedlejšímu účastníkovi, neboť řádně neplatil soudem stanovené výživné. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. 7. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo. Rozsudek krajského soudu vychází z relevantních zákonných ustanovení, jeho skutkové i právní závěry jsou v napadeném rozhodnutí vyloženy a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Ústavní soud není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke v