III.ÚS 2915/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2915/19 ze dne 10. 10. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., t. č. Věznice Plzeň, zastoupeného JUDr. Zdeňkou Doležílkovou, advokátkou, sídlem Ovesná 356/7, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2019 sp. zn. 5 Tdo 620/2019, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. listopadu 2018 sp. zn. 4 To 36/2018 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. října 2017 sp. zn. 54 T 3/2012, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí soudů, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 2 větě první, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele (vedle konkretizovaných spoluobviněných) uznal vinným (v bodech I./1 až 20, II./1 až 3, a III.) pokračujícím zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), dále (v bodě IV./1 až 4) trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009, a (v bodě V.) přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea třetí tr. zákoníku. Za uvedenou trestnou činnost krajský soud stěžovateli uložil podle § 209 odst. 5 za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti roků a tří měsíců, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu v souladu s § 73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu všech obchodních korporací na sedm roků. V adhezním řízení rozhodl krajský soud podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), tak, že stěžovateli uložil povinnost nahradit škodu poškozeným konkrétně specifikovaným ve výroku odsuzujícího rozsudku, dále mu uložil povinnost nahradit škodu společně a nerozdílně se spoluobviněnou dalším poškozeným, částečně též společně a nerozdílně rovněž s označeným spoluobviněným. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu byli poškození se zbytkem svých nároků na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatel a spoluobviněná odvolání, která Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") nadepsaným usnesením podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná. 4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu, odmítl. Dovolání spoluobviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu coby zjevně neopodstatněné. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti k jednání uvedenému pod body I./1 až 20, II./1 až 3, a III. tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku krajského soudu namítá, že soudy neprovedly jím navrhované důkazy, které ho mohly zbavit trestní odpovědnosti za pokračující zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Dále stěžovatel odmítá, že by převod obchodního podílu v obchodní společnosti X, byl pouze fiktivní, jak dovodily obecné soudy. Zdůrazňuje, že se skutečně stal obětí obchodních postupů obchodní společnosti CTP Invest, spol. s r. o., které zapříčinily druhotnou platební neschopnost obchodní společnosti X, o jejímž špatném ekonomickém stavu nevěděl, neboť neměl potřebnou odbornou pomoc, proto mu nemohl být prokázán úmysl vztahující se k tomu, že je jmenovaná obchodní společnost insolventní. Vyslovuje se, že své dodavatele, s nimiž navazoval obchodní vztahy, upozorňoval, že obchodní společnost X, prozatím financemi k úhradám dodávek nedisponuje, nicméně je očekával od obchodní společnosti CTP Invest, spol. s r. o., která mu však za dodávky řádně neplatila, považoval tedy za vyloučené, že by poškozené při sjednávání smluv uváděl v omyl. V této souvislosti odkazuje především na stavební rozpočty zástupců obchodní společnosti CTP Invest, spol. s r. o. 6. Dále stěžovatel namítá, že mezi skutkovými závěry soudů a provedeným dokazováním je evidentní "extrémní rozpor", když soudy uzavřely, že uváděl v omyl své dodavatele, ačkoli si tito byli vědomi, že obchodní společnost X, není schopna okamžitých úhrad za sjednané závazky. Podle stěžovatele nenaplnil subjektivní stránku trestného činu podvodu ve formě úmyslu, neboť sám spoléhal na proplacení dodávek obchodní společností CTP Invest, spol. s r. o. Má za to, že výše škody způsobené poškozeným subjektům, k jejíž náhradě ho krajský soud zavázal, byla v trestním řízení zjištěna nesprávně, a to pouze na základě výpovědí dodavatelů a bez jejich prověření předávacími protokoly či dohodami o cenách prací. V průběhu tohoto řízení navíc soudy nedbaly na dodržování rovnosti stran, v důsledku čehož došlo k zásahu do jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Neprovedení jím uplatněných důkazních návrhů podle stěžovatele znamená vadu tzv. opomenutých důkazů, zejména ve vztahu k výslechu svého původního obhájce v této věci M. B., jímž by byla potvrzena jeho procesní obrana, dle které od něj spoluobviněný L. L. převzal peněžní prostředky. Zbývající trestnou činnost popsanou pod body III. a V. výroku o vině, dovozuje posléze stěžovatel, soudy považovaly za prokázanou výhradně na podkladě výpovědí spoluobviněného L. L., který však postrádá věrohodnost. 7. Stěžovatel v průběhu řízení o ústavní stížnosti změnil právního zástupce a Ústavnímu soudu následně zaslal doplnění svého návrhu sepsané v záhlaví označenou advokátkou. 8. Stěžovatel v tomto podání dále rozvíjí svoji argumentaci, že v hlavním líčení navrhoval důkazy, jejichž provedení by vedlo k odlišným právním závěrům. Šlo zejména o výslechy navrhovaných svědků (M. B., P. R., J. J., J. K., J. P. a další) a listinné důkazy (stavební deníky, spis stavebního úřadu apod.). 9. Podle provedeného dokazování lze mít podle stěžovatele za to, že skutečně působil v podstatě jako oběť obchodní společnosti CTP Invest, spol. s r. o.; v žádném případě mu však nelze dávat za vinu vytýkanou trestnou činnost. Stěžovatel opakuje svoje tvrzení, že se obchodní společnost X, dostala do druhotné platební neschopnosti v důsledku jednání obchodní společnosti CTP Invest, spol. s r. o., a to za situace, kdy měla rozpracované dílo v částce více než 24 milionů Kč. Zaplatila-li by za ně obchodní společnost CTP Invest, spol. s r. o., obchodní společnosti X, posléze jmenovaná společnost by mohla dostát všem svým závazkům. 10. Důvodem, proč práce obchodní společnost X, nevyfakturovala, je skutečnost, že tato společnost byla plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH"), a musela by tak ke všemu zaplatit ještě DPH, resp. i z určitého časového tlaku, protože rozpracované zakázky byly v rozsahu přesahujícím zmiňovaných 24 milionů Kč. 11. Soud se měl zabývat záležitostí tzv. rozpracovaných zakázek, které potvrdil i výslech svědka P. W., které by rovněž prokázaly, že ekonomická situace obchodní společnosti X, byla natolik dobrá, že umožňovala splatit veškeré pohledávky poškozených. Stěžovatel tvrdí, že i další subjekty obchodní společnosti X, nehradily realizované zakázky. O naplnění kritérií úpadku obchodní společnosti X, podle stěžovatele nesvědčí ani to, že jí v inkriminovaném období externí financování poskytly banky. Upozorňuje též na limity svých znalostí v oblasti účetnictví, které vylučují, že by se vytýkaného jednání dopustil úmyslně. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 12. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 13