III.ÚS 2919/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2919/21 ze dne 1. 3. 2022 N 28/111 SbNU 9 Stanovení tzv. zbytkového trestu při rozhodování o účasti na rehabilitaci   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. J., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2021 sp. zn. 6 Tz 38/2021, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Nejvyššího státního zastupitelství jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2021 sp. zn. 6 Tz 38/2021 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Toto usnesení se proto ruší. Odůvodnění I. Průběh řízení před Ústavním soudem, podstatný obsah spisu a rekapitulace ústavní stížnosti A. 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím byla porušena zásada ne bis in idem podle čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 4 odst. 1 a 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného soudního spisu Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") sp. zn. 1 Rt 85/91 se podává, že stížností pro porušení zákona podanou podle § 266 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "tr. řád" nebo "trestní řád") ve prospěch stěžovatele napadla tehdejší ministryně spravedlnosti usnesení okresního soudu ze dne 5. 3. 1991 sp. zn. 1 Rt 85/91, kterým bylo rozhodnuto tak, že stěžovatel je účasten na soudní rehabilitaci podle § 2 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a podle § 2 odst. 1 téhož zákona se proto rozsudek okresního soudu ze dne 7. 12. 1977 sp. zn. 1 T 63/77 prohlašuje za zrušený ve výroku o vině trestným činem hanobení republiky a jejího představitele podle § 103 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 30. 6. 1990, (dále jen "trestní zákon") ke dni jeho vydání, a že se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, a to k datu jejich vydání. Trestní stíhání stěžovatele pro tento trestný čin tak bylo podle § 2 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci zastaveno. Naopak za trestný čin útoku na státní orgán podle § 154 odst. 2 trestního zákona a dále za pokus trestného činu hanobení národa, rasy a přesvědčení podle § 8 odst. 1 k § 198 písm. b) trestního zákona, kterých se rehabilitace podle zákona o soudní rehabilitaci netýkala, byl stěžovateli stanoven přiměřený trest odnětí svobody v délce trvání dvou měsíců (pozn. Ústavního soudu: pro zjednodušení v dalším textu označovaný také jako "zbytkový trest"). 3. Ministryně spravedlnosti měla totiž v dané věci za to, že u stěžovatele nebyl naplněn účel rehabilitačního řízení ve smyslu § 1 zákona o soudní rehabilitaci, neboť toho by mohlo být dosaženo jen tehdy, došlo-li by usnesením okresního soudu ze dne 5. 3. 1991 sp. zn. 1 Rt 85/91 k upuštění od stanovení přiměřeného trestu za trestné činy nedotčené rehabilitací ze zákona. 4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením stížnost ministryně spravedlnosti zamítl. Odkázal na ustanovení § 2 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, podle něhož platí, že rozhodnutí o tom, zda a do jaké míry je odsouzený účasten rehabilitace, učiní soud i bez návrhu. Vztahuje-li se rehabilitace jen na některý z trestných činů, za nějž byl uložen úhrnný nebo souhrnný trest, stanoví soud podle vzájemného poměru závažnosti přiměřený trest za trestné činy rehabilitací nedotčené nebo od stanovení přiměřeného trestu upustí. Jinak trestní stíhání zastaví. Z tohoto znění pak dovodil, že při posuzování, zda je namístě stanovit trest za trestné činy nepodléhající rehabilitaci či zda je možno od stanovení přiměřeného trestu upustit, vyhodnotí soud závažnost sbíhajících se trestných činů podléhajících a nepodléhajících rehabilitaci, a to podle vzájemného poměru jejich závažnosti. Závažnost trestného činu je pak v dané souvislosti odvislá od toho, jaké zájmy jsou spácháním trestného činu porušeny. Na závažnost trestného činu tak lze usuzovat i podle trestní sazby dotyčného trestného činu. Nazíráno z těchto hledisek, která jsou rozhodující pro posouzení zákonnosti postupu soudu a jím vydaného rozhodnutí o stanovení zbytkového trestu, však údajně není stížností pro porušení zákona napadenému rozhodnutí co vytknout; byť Nejvyšší soud připustil, že neměl k dispozici rozsudek okresního soudu ze dne 7. 12. 1977 sp. zn. 1 T 63/77, kterým bylo o trestné činnosti stěžovatele, respektive o trestných činech částečně podléhajících a částečně nepodléhajících rehabilitaci, rozhodnuto (příslušný spis totiž nebyl přes snahu příslušných institucí odpovědných za jeho uložení a archivaci nalezen), a nemohl tak učinit detailnější závěry stran vzájemného poměru závažnosti rehabilitaci podléhajících a rehabilitaci nepodléhajících trestných činů. Proto se Nejvyšší soud omezil pouze na konstatování, že z hlediska podpůrného kritéria, tj. trestní sazby za uvedené trestné činy stanovené, nelze učinit závěr o zjevné bagatelnosti trestných činů rehabilitaci nepodléhajících. K tomu ještě v návaznosti na argumentaci ministryně dodal, že pokud by zákon zamýšlel, aby společně s rehabilitací byly ve vztahu k příslušným osobám odstraněny i nepříznivé důsledky pro ně plynoucí z odsouzení za trestné činy rehabilitaci nepodléhající, neformuloval by znění § 2 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci v podobě alternativy stanovení trestů v návaznosti na posouzení vzájemného poměru závažnosti trestných činů rehabilitaci podléhajících a nepodléhajících. V souvislosti s rehabilitačním řízením nedošlo podle Nejvyššího soudu ve vztahu ke stěžovateli ani k novému trestnímu stíhání, a tedy k eventuálnímu porušení zásady ne bis in idem, neboť soud v rehabilitačním řízení jen zkoumal - vzhledem k novým podmínkám daným jeho rozhodnutím o trestných činech rehabilitaci podléhajících - odůvodněnost původně uloženého trestu z hlediska jeho vazby na trestný čin, a tedy i eventuální nutnost redukce takového trestu. B. 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti především uvádí, že jeho právo na spravedlivý proces a soudní ochranu bylo porušeno už tím, že byť Nejvyšší soud obdržel vyjádření státní zástupkyně podané ke stížnosti pro porušení zákona, stěžovateli toto vyjádření nezaslal k vyjádření. Okresní soud také ve svém rozhodnutí ze dne 5. 3. 1991 sp. zn. 1 Rt 85/91 neurčil, zda zbytkový trest pro stěžovatele je podmíněným, nebo nepodmíněným. Taková neurčitost je prý porušením práva na spravedlivý proces a na soudní ochranu. Bylo-li nadto nakonec samotnými soudy upuštěno od výkonu trestu, jenž byl stěžovateli uložen za trestné činy rehabilitaci nepodléhající, a stěžovateli bylo jiným rozhodnutím soudu uloženo ochranné psychiatrické ústavní léčení, které bylo vykonáno v době od října roku 1979 do června roku 1980, aby na druhou stranu ovšem stěžovateli za takto nevykonaný trest byl stanoven shora specifikovaný trest zbytkový, pak stěžovatel i nyní setrvává na stanovisku, že v jeho věci došlo k porušení zásady ne bis in idem. Navíc, i ve vztahu k uvedenému psychiatrickému léčení, bylo posléze usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. 8. 2016 sp. zn. 4 Nt 20002/2016 rozhodnuto o účasti stěžovatele na soudní rehabilitaci. II. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno usnesení napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv [srov. § 75 odst. 1 téhož zákona a contrario; k procesním podmínkám podání ústavní stížnosti, je-li podána odsouzeným proti rozhodnutí, jímž byla zamítnuta stížnost pro porušení zákona podaná v jeho prospěch, srov. např. nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 290/05 (N 221/39 SbNU 337); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz]. III. Vyjádření účastníka řízení a vedlejšího účastníka řízení 7. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že stěžovateli ani jeho obhájci