III.ÚS 2934/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2934/25 ze dne 6. 11. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Městské části Praha 22, sídlem Nové náměstí 1250, Praha 22 - Uhříněves, zastoupené JUDr. Nikolou Skutkovou, advokátkou, sídlem Jindřicha Bubeníčka 1598/11, Praha 22 - Uhříněves, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. září 2025 č. j. 23 Co 248/2025-203, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a LAMBDA studio, s. r. o., sídlem Oldřichova 106/49, Praha 2 - Nusle, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze s tvrzením, že jím byla porušena její práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). 2. Předmětem ústavní stížnosti je otázka účelnosti nákladů soudního řízení vynaložených městskou částí statutárního města. Z ústavní stížnosti, jakož i z jejích příloh vyplývá, že se vedlejší účastnice (žalobkyně) domáhala po stěžovatelce zaplacení částky 1 349 012,67 Kč z titulu ceny díla za vyhotovení projektové dokumentace pro stavbu mateřské školy. Stěžovatelka namítala nedokončení díla, odstoupila od smlouvy, uplatnila smluvní pokutu a provedla zápočty, dále vznesla vzájemný návrh z titulu uplatněné smluvní pokuty. Vedlejší účastnice následně vzala žalobu v plném rozsahu zpět, s čímž stěžovatelka vyslovila souhlas. 3. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. 7. 2025 č. j. 12 C 78/2024-190 nalézací soud řízení v rozsahu nároku uplatněného vedlejší účastnicí žalobou zastavil pro zpětvzetí, avšak v rozporu s § 151 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ("o. s. ř.") o nákladech vůbec nerozhodl. Proti rozhodnutí obvodního soudu ve věci výroku o nákladech řízení podala stěžovatelka odvolání s odůvodněním, že takové rozhodnutí postrádá oporu v právním řádu a soud má povinnost o náhradě nákladů řízení rozhodnout i bez návrhu. 4. Napadeným rozhodnutím Městský soud v Praze odvolání stěžovatelky vyhověl a rozhodnutí obvodního soudu ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 5 100 Kč (výrok I.) a že je vedlejší účastnice povinna zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 300 Kč (výrok II.). Obvodní soud pochybil, pokud o nákladech řízení nerozhodl podle § 146 odst. 2 prvá věta o. s. ř. Vedlejší účastnice z procesního hlediska zavinila zastavení řízení, a proto je povinna k náhradě nákladů žalované. Soud je v případě skončení řízení povinen rozhodnout o nákladech řízení, a to i při nečinnosti účastníků. Co do výše náhrady nákladů řízení rozhodl městský soud podle § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. tak, že přiznal stěžovatelce (jakožto městské části statutárního města) jen paušální částku podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za 17 úkonů ve výši 300 Kč za úkon, avšak nepřiznal náklady za právní zastoupení advokátem s odůvodněním, že zastoupení advokátem nebylo účelné. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti napadá rozhodnutí městského soudu. Nesouhlasí s tím, že uplatněné náklady byly neúčelné. Stěžovatelka je malou městskou částí, což je městskému soudu známo z jeho úřední činnosti. Rozhodnutí městského soudu považuje za překvapivé, na otázku účelnosti nákladů nemohla reagovat. Ačkoliv tuto problematiku v odvolání nevznesla, z obsahu spisu a úřední činnosti soudu mělo být rozhodujícímu senátu zřejmé, že u stěžovatelky je zastoupení advokátem účelné. Stěžovatelka také specifikovala složitost kauzy. Po Ústavním soudu požaduje, aby věc vrátil k novému posouzení městskému soudu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. 9. Ústavní soud se k rozhodování ve věcech nákladů řízení staví zdrženlivě a podrobuje je toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ačkoliv i rozhodnutí o nákladech řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení a jako takové je nedílnou součástí soudního řízení jako celku [viz např. nález ze dne 2. 5. 2002 sp. zn. III. ÚS 455/01 (N 57/26 SbNU 113), či recentní stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 ze dne 5. 3. 2025 (č. 97/2025 Sb.)], samotný spor o nákladech řízení většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody. O to mimořádnější okolnosti musejí být dány ve věcech, kde sporná výše nákladů nepřevyšuje ani hranici bagatelnosti. 10. Ústavní soud z napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení zjistil, že městský soud o nákladech rozhodl na základě § 146 odst. 2 prvá věta o. s. ř., a to podle zavinění vedlejší účastnice na zastaveném řízení. Náklady však nepovažoval vzhledem k subjektu stěžovatelky za účelně vynaložené, proto výši náhrady určil podle § 151 odst. 3 o. s. ř. 11. Je-li statutární město (po vzoru státu) k hájení svých zájmů vybaveno finančně i personálně, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v soudním řízení přenášelo na soukromý subjekt - advokáta, a učiní-li tak, není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených. Neznamená to však, že by takové náklady na zastoupení bylo možné považovat za neúčelně vynaložené za každé situace. Je-li předmětem sporu právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou statutárním městem, případně jde-li o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti, pak náklady na právní zastoupení jsou účelně vynaložené. Rozhodovací činnost Ústavního soudu tedy připouští, aby se i statutární města v odůvodněných případech nechala zastupovat v soudním řízení advokátem a aby takto vynaložené náklady byly hodnoceny jako účelně vynaložené. Ústavní soud ale v této souvislosti požaduje, aby obecné soudy důvody, pro něž se rozhodnou aplikovat uvedenou výjimku z pravidla - tedy přiznat například statutárnímu městu náhradu za zastoupení advokátem - ve svých rozhodnutích řádně odůvodnily (k tomu srov. například nález ze dne 2. 1. 2019 sp. zn. IV. ÚS 1447/18 vycházející ze situace, kdy obecné soudy přiznaly statutárnímu městu v běžném sporu náhradu nákladů za zastoupení, aniž by však tento výjimečný postup jakkoliv odůvodnily, či usnesení sp. zn. IV. ÚS 3023/21 ze dne 30