III.ÚS 297/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 297/17 ze dne 30. 7. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti Vodafone Czech Republic a. s., sídlem náměstí Junkových 2808/2, Praha 13 - Stodůlky, zastoupené Mgr. Rostislavem Pekařem, advokátem, sídlem Václavské náměstí 813/57, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. listopadu 2016 č. j. 7 As 2/2016-153, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2015 č. j. 3 Af 13/2013-153 a rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu ze dne 17. prosince 2012 č. j. ČTÚ-136 200/2012-611, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Českého telekomunikačního úřadu, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka navrhla zrušení výše označených rozhodnutí, neboť jimi měl být porušen čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka v rámci své podnikatelské činnosti poskytuje ostatním provozovatelům veřejných mobilních sítí taktéž službu ukončení hlasového volání ve své síti (dále jen "služba terminace"), kterou poskytuje a účtuje na základě smluv o propojení veřejných komunikačních sítí, jež jsou uzavírány podle § 80 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů. Poplatek za službu terminace se účtuje podle délky trvání ukončovaného hovoru a jde o velkoobchodní platbu mezi operátory za uskutečněné příchozí hovory, za které na maloobchodní úrovni platí volající pouze svému operátorovi. 3. Český telekomunikační úřad (dále též jen "ČTÚ") má podle § 51 zákona o elektronických komunikacích povinnost identifikovat ty relevantní trhy s telekomunikačními službami, na nichž dochází k selháním a nedostatečné hospodářské soutěži, a na nich - za splnění zákonných podmínek - má povinnost uplatňovat regulaci ex ante. Relevantní trhy vymezil ČTÚ opatřením obecné povahy ze dne 20. 2. 2008 č. 009/1/02.2008-2, přičemž trh služby terminace v jednotlivých veřejných mobilních sítích je v něm označen jako Trh 7. 4. Dne 22. 9. 2009 vydal ČTÚ Analýzu Trhu 7 (dále jen "Analýza z roku 2009"), podle níž nebyl Trh 7 efektivně konkurenční, neboť na něm působily podniky s významnou tržní silou. Z povahy Trhu 7 také vyplynulo, že každý poskytovatel služby terminace je podnikem s významnou tržní silou, neboť má 100 % tržní podíl ve své síti. Analýza z roku 2009 dále uváděla, že tuto situaci by bylo možno řešit uložením cenové regulace podle § 56 a § 57 zákona o elektronických komunikacích. Časový rámec Analýzy z roku 2009 byl vymezen na tři roky, neboť se nepředpokládala významná změna ve vývoji na Trhu 7. 5. Na základě Analýzy z roku 2009 ČTÚ rozhodnutím ze dne 23. 3. 2010 stanovil, že stěžovatelka představuje podnik s významnou tržní silou, tedy je podnikem, který má na Trhu 7 takové ekonomické postavení, které mu umožňuje chovat se ve značné míře nezávisle na konkurenci, zákaznících a spotřebitelích, a dne 21. 4. 2010 vydal ČTÚ rozhodnutí o ceně č. CEN/7/04.2010-69 (dále jen "rozhodnutí o ceně z roku 2010"), které na základě § 51 odst. 3 zákona o elektronických komunikacích stanovilo stěžovatelce maximální cenu za službu terminace a její postupné snižování v předem stanovených časových intervalech. Rozhodnutí o ceně z roku 2010 pak změnil ČTÚ rozhodnutím ze dne 3. 7. 2012 č. CEN/7/07.2012-2 (dále jen "rozhodnutí o ceně z roku 2012") tak, že s účinností od 15. 7. 2012 snížil maximální cenu za terminaci na 0,55 Kč/min bez daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH"); maximální cena byla stanovena v případě obou rozhodnutí na základě metody fully allocated costs (dále jen "metoda FAC"). 6. Dne 16. 8. 2012 zahájil ČTÚ další řízení o změně maximální ceny za službu terminace a současně informoval stěžovatelku, že na základě vyhodnocení účinků předchozích rozhodnutí má v úmyslu v souladu s § 51 odst. 5 a 8 zákona o elektronických komunikacích změnit rozhodnutí o ceně z roku 2010, ve znění rozhodnutí o ceně z roku 2012. V návrhu rozhodnutí, které stěžovatelce zaslal, ČTÚ uvedl, že postupuje na základě Analýzy z roku 2009. Pro výpočet ceny za službu terminace však ČTÚ použil novou metodu, a to metodu pure forward-looking long-run incremental costs (dále jen "metoda pure LRIC"). 7. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím ČTÚ uložil stěžovatelce povinnost sjednávat ceny za službu terminace u nových smluv tak, aby v období od 1. 1. 2013 nebyla překročena maximální cena 0,41 Kč/min bez DPH a v období od 1. 7. 2013 maximální cena 0,27 Kč/min bez DPH, a aby pro stávající propojovací smlouvy stěžovatelka sjednala a uplatňovala maximální cenu 0,41 Kč/min bez DPH nejpozději od prvního dne třetího měsíce následujícího po měsíci, kdy nyní napadené rozhodnutí o ceně nabylo právní moci. V napadeném rozhodnutí o ceně přitom ČTÚ odkázal na doporučení Evropské komise ze dne 7. 5. 2009 o regulaci sazeb za ukončení volání v pevných a mobilních sítích v Evropské unii (dále jen "Doporučení Komise"), které jako metodu pro výpočet cen za službu terminace uvádí metodu pure LRIC, na jejímž základě by měly být maximální ceny za službu terminace stanoveny do 31. 12. 2012. 8. Proti napadenému rozhodnutí ČTÚ podala stěžovatelka žalobu, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rubrikovaným rozsudkem zamítl. Městský soud předně dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí o ceně je srozumitelné a přezkoumatelné a v souladu s § 102 odst. 8 správního řádu z něj jasně vyplývá, jaké byly důvody pro změnu stávajících povinností. Podle městského soudu byl ČTÚ s ohledem na § 51 odst. 8 a § 122 odst. 5 zákona o elektronických komunikacích oprávněn v případě, že na relevantním trhu již existovaly povinnosti podle § 51 citovaného zákona, vydat rozhodnutí o zachování, změně nebo zrušení těchto povinností. ČTÚ v napadeném rozhodnutí o ceně uvedl důvody, pro které bylo třeba změnit stávající povinnosti a stanovit novou regulovanou cenu, a mimo jiné poukázal na Doporučení Komise, ke kterému byl podle městského soudu na základě § 108 odst. 3 zákona o elektronických komunikacích a čl. 19 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/21/ES o společném předpisovém rámci pro sítě a služby elektronických komunikací (dále jen "rámcová směrnice") povinen přihlédnout. K námitce týkající se potřebnosti vypracování nové analýzy Trhu 7 městský soud odkázal na § 51 odst. 2, § 51 odst. 5, § 56 odst. 3 a § 57 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích, přičemž zdůraznil, že na základě Analýzy z roku 2009 bylo zjištěno, že Trh 7 je zcela nekonkurenční. Podle mínění městského soudu tak na takovém trhu nebylo možno předpokládat změnu konkurenční úrovně, a tudíž nebylo třeba ani provádět nové analýzy v kratších intervalech. Jediným limitem pro postup ČTÚ byla podle městského soudu skutečnost, že nově stanovená maximální cena za terminaci musela být nákladová ve smyslu § 56 odst. 4 zákona o elektronických komunikacích, což ČTÚ podle názoru městského soudu dodržel. 9. Městský soud se proto neztotožnil s tvrzením stěžovatelky, že v napadeném rozhodnutí o ceně chybělo odůvodnění ohledně nákladovosti maximální ceny, neboť podle městského soudu ČTÚ použil pro výpočet maximální ceny metodu pure LRIC, směrodatnou podle Doporučení Komise. Městský soud přitom uvedl, že předmětná metoda je nákladová již ze své podstaty, jelikož umožňuje přesně vyčíslit náklady, které by efektivní operátor neměl, kdyby službu terminace neposkytoval. Podstatou metody pure LRIC tak podle městského soudu je identifikovat právě náklady související pouze s poskytováním služby terminace. Skutečnost, že při podnikatelské činnosti vznikají další sdružené a režijní náklady, které musí operátor alokovat mezi vícero nabízených služeb, podle městského soudu nečiní metodu pure LRIC, resp. stanovenou maximální cenu podnákladovou. Použití metody pure LRIC na výpočet nákladů služby terminace bylo proto podle názoru městského soudu plně v souladu s § 56 odst. 4 a § 55 odst. 2 zákona o elektronických komunikacích, když současně zdůraznil, že výši maximální ceny je třeba považovat za přiměřenou. 10. Následnou stěžovatelčinu kasační stížnost Nejvyšší správní soud v záhlaví identifikovaným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl, neboť se plně ztotožnil se závěrem městského soudu, že nebyly dány důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí ČTÚ. II. Argumentace stěžovatelky 11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že napadená rozhodnutí orgánů veřej