III.ÚS 3013/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3013/25 ze dne 29. 1. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele A. S., zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. srpna 2025 sp. zn. 61 To 581/2025 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. června 2025 sp. zn. 1 T 162/2019, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9, jako vedlejších účastníků, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel napadl usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") z důvodu jejich namítaného rozporu s čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3, odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Stěžovatelova ústavní stížnost se týká rozhodnutí trestních soudů o přeměně podmíněného na nepodmíněný trest odnětí svobody. Pro pochopení podstaty věci je nicméně nutné stručně objasnit také genezi případu, resp. skutečnosti předcházející napadeným rozhodnutím. Rozsudkem obvodního soudu ze dne 3. 1. 2020 ve spojení s rozsudkem městského soudu ze dne 11. 3. 2020 byl stěžovatel (cizí státní příslušník) shledán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže, přečinu krádeže a přečinu porušování domovní svobody, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem na dobu pěti let. Stěžovateli začala běžet zkušební doba dne 11. 3. 2020 a měla uplynout dne 11. 3. 2025. Stěžovatel byl přitom soudy výslovně upozorněn na to, že pokud nebude vést řádný život a ve zkušební době se dopustí další trestné činnosti, jeho podmíněný trest odnětí svobody bude přeměněn na trest nepodmíněný. 3. Ve zkušební době se stěžovatel dopustil třech přestupků a trestného činu. Zaprvé, rozhodnutími příslušných městských částí hl. m. Prahy ze dne 14. 12. 2022 (v právní moci dne 17. 1. 2023), ze dne 19. 3. 2024 (v právní moci dne 11. 4. 2024) a ze dne 6. 9. 2024 (v právní moci dne 2. 10. 2024) bylo konstatováno, že stěžovatel spáchal tam specifikované přestupky majetkového charakteru, za což mu byly uloženy pokuty. Zadruhé, trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 12. 2023 byl shledán vinným ze spáchání přečinu krádeže v jednočinném souběhu s přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku, za což byl odsouzen k trestu obecně prospěšných prací a peněžitému trestu a bylo mu uloženo přiměřené omezení spočívající v zákazu hraní hazardních her, sázek a hraní na hracích přístrojích. Právní moc trestního příkazu byla původně vyznačena dne 18. 1. 2024, a to poté, co byl stěžovateli doručován na jeho adresy v P. Ačkoli byla doručenka opatřena podpisem, stěžovatel rozporoval jeho pravost; uváděl, že trestní příkaz mu ve skutečnosti nikdy nebyl doručen, neboť se v té době zdržoval v jiné části republiky. Obvodní soud nakonec uznal argumentaci stěžovatele a trestní příkaz mu doručil krátkou cestou; obě strany se současně vzdaly práva odporu. Právní moc trestního příkazu byla nově vyznačena dne 24. 9. 2025. 4. Napadeným usnesením obvodního soudu bylo rozhodnuto, že stěžovatel vykoná úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let (24 měsíců), jenž mu byl uložen rozsudkem pro spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže, přečinu krádeže a přečinu porušování domovní svobody (v podrobnostech viz výše, bod 2). Obvodní soud v odůvodnění zdůraznil, že stěžovatel ve zkušební době nevedl řádný život, neboť v jejím průběhu znovu spáchal majetkovou trestnou činnost a přestupky proti majetku (v podrobnostech viz výše, bod 3). Jedním ze základních atributů řádného života je mj. zdržení se dalšího páchání trestných činů a přestupků, což však stěžovatel nesplnil. Soud neshledal ve stěžovatelově věci ani výjimečné okolnosti, které by odůvodňovaly jiný postup než nařízení výkonu trestu odnětí svobody (§ 83 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník), neboť "takový postup by bylo možno zvolit v případě, že by se odsouzený dopustil pouze drobného přestupkového jednání, páchání další trestné činnosti je ale vážným porušením podmínek uloženého trestu." 5. Stěžovatel ve své stížnosti namítal, že se nemohl zúčastnit veřejného zasedání konaného dne 30. 6. 2025, protože mu nebylo řádně doručeno "předvolání". Tvrdil, že mu bylo doručeno pouze fikcí [§ 64 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád)], byť zákon tento postup u doručování předvolání výslovně vylučuje [§ 64 odst. 5 písm. a) trestního řádu]. Podle stěžovatele proto obvodní soud vůbec nemohl ve věci rozhodovat. V návaznosti na to uvedl, že "pochopitelně nesouhlasí ani se samotným výrokem stížností napadeného rozhodnutí", avšak má za to, že "je nyní neúčelné důvody ... podrobně rozvádět" a uvede je až na veřejném zasedání u městského soudu. 6. Napadeným usnesením městského soudu byla v neveřejném zasedání stěžovatelova stížnost zamítnuta. Městský soud uvedl, že podle listin a informací plynoucích ze spisu bylo stěžovateli doručováno vyrozumění o konání veřejného zasedání, u něhož zákon doručení fikcí umožňuje, nikoli předvolání, jak tvrdí stěžovatel. Volbu mezi vyrozuměním a předvoláním v tomto případě ponechává zákon na úvaze soudu. Obvodní soud proto mohl jednat ve veřejném zasedání i bez osobní přítomnosti stěžovatele. Dále městský soud poukázal na to, že stěžovatel se ve zkušební době dopustil trestného činu a třech přestupků majetkového charakteru, čímž jednoznačně zavdal příčinu k nařízení výkonu trestu odnětí svobody. II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel především namítá, že mu bylo upřeno právo být slyšen. Obvodní soud mu řádně nedoručil "předvolání" k veřejnému zasedání, které proto proběhlo v jeho nepřítomnosti. Tuto vadu nezhojil ani městský soud, neboť ten rozhodl v neveřejném zasedání navzdory stěžovatelově žádosti o konání veřejného zasedání a jeho upozornění na záměr uvést na něm všechny relevantní skutečnosti pro posouzení věci. Stěžovatel nedostal ani formální možnost vyjádřit se ke svým osobním poměrům (např. k tomu, že se v mezidobí údajně stal otcem dítěte, o které musí pečovat) a k důvodům, proč si nevyzvedával soudem doručované písemnosti. V této souvislosti také tvrdí, že obvodní soud obešel zákon tím, že jej pouze vyrozuměl - nikoli předvolal - o konání veřejného zasedání. 8. Dále uvádí, že si je vědom toho, že coby cizí státní příslušník měl věnovat pozornost, jaké adresy pobytu má úředně nahlášené, a nespoléhat na to, že pro orgány činné v trestním řízení bude dohledatelný pouze na základě opakovaných (náhodných) kontrol policejními hlídkami. S ohledem na problémy s doručováním však došlo k tomu, že trestní příkaz, na který soudy v napadených rozhodnutích odkazovaly, se stal pravomocným až poté, co tato rozhodnutí byla přijata. Spáchání přečinu krádeže a přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku mu proto nemohlo být kladeno k tíži. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Stěžovatel především namítá, že trestní soudy mu upřely právo být slyšen před soudem. V obecné rovině mu lze přisvědčit, že právo osobně se zúčastnit řízení před soudem a být slyšen podle čl. 38 odst. 2 Listiny je důležitou složkou práva na spravedlivý proces. Toto právo přitom dopadá také na rozhodování o nařízení výkonu trestu odnětí svobody [nález ze dne 22. 4. 2025 sp. zn. III. ÚS 2932/24; nález ze dne 29. 6. 2021 sp. zn. I. ÚS 2959/20 (N 124/106 SbNU 339)]. To ostatně odráží i právní úprava, dle níž rozhodnutí o nařízení výkonu trestu může být vydáno jen po provedení veřejného zasedání (§ 330 odst. 1 trestního řádu), čímž má být zajištěna možnost odsouzeného efektivně se hájit proti skutkovým zjištěním a právním argumentům vzneseným v jeho neprospěch. Naopak u stížnostního soudu právní úprava i judikatura akceptuje, že o stížnosti zásadně může rozhodovat v neveřejném zasedání (§ 141 an. ve spojení s § 240 trestního řá