III.ÚS 3051/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3051/22 ze dne 22. 11. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Hovorky, zastoupeného Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou, sídlem Západní 449, Chýně, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. září 2022 č. j. 10 As 342/2020-46 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2020 č. j. 9 A 70/2017-56, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Úřadu městské části Praha 6, sídlem Československé armády 23, Praha 6, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 17 odst. 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Úřad městské části Praha 6 (dále jen "Úřad") dne 11. 6. 2012 vyzval stěžovatele k úhradě nákladů za poskytnutí informací ve výši 7 600 Kč. Stěžovatel podal stížnost proti výši nákladů u Magistrátu hlavního města Prahy (dále jen "Magistrát"), který náklady rozhodnutím ze dne 20. 9. 2016 č. j. MHMP 1619342/2016 snížil na 7 000 Kč. Stěžovatel přesto náklady neuhradil, Úřad proto podle § 17 odst. 5 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 106/1999 Sb.") rozhodnutím ze dne 3. 2. 2017 č. j. MCP6 037934/2012 žádost stěžovatele ze dne 3. 5. 2012 odložil. 3. Proti rozhodnutí Úřadu podal stěžovatel žalobu, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl. Městský soud v napadeném rozsudku posuzoval, zda byly naplněny podmínky § 17 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb., tedy zda Úřad a Magistrát dostatečně zdůvodnily, na základě jakých skutečností a jakým způsobem byla výše úhrady Úřadem vyčíslena. Městský soud dospěl k závěru, že správní orgány uvedeným požadavkům dostály, když ve výzvě k úhradě nákladů za poskytnutí informací Úřad konstatoval, že vzhledem k různorodosti obsahu a objemnému rozsahu požadovaných informací využívá § 17 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. (úhrada za mimořádně rozsáhlé vyhledání informací) a v příloze v tabulce detailně rozepsal časovou náročnost jednotlivých úkonů, jejich zpracovatele, obsah a hodinovou sazbu za jeden úkon. Magistrát následně snížil požadovanou úhradu o 600 Kč, neboť seznal, že u tří úkonů po jedné hodině nelze zjistit, jaká část z nich připadala na skutečné vyhledávání informací a jaká část na administrativní úkony, které není možno účtovat. Městský soud se s uvedeným posouzením Magistrátu ztotožnil a odůvodnění požadované úhrady považoval za zcela srozumitelné a naplňující veškerá kritéria pro tento úkon, jež byla vymezena judikaturou Nejvyššího správního soudu. 4. Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas se závěrem Nejvyššího správního soudu, že v případě, kdy správní orgán zašle žadateli o informaci výzvu k doplnění podané žádosti podle § 14 odst. 5 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb. po uplynutí zákonem stanovené lhůty sedmi dnů, nedojde k zániku nároku na úhradu nákladů za vyhledávání informací. Stěžovatel má naopak za to, že vyzve-li správní orgán k doplnění žádosti po uplynutí k tomu určené, nemůže již nastat situace, kdy lhůta k poskytnutí informací poběží od okamžiku doplnění žádosti znovu od začátku. Podle stěžovatele stejně jako v případě zmeškání lhůty k podání výzvy k úhradě nákladů za vyhledání informací, i v dané situaci zaniká nárok správního orgánu na přerušení lhůty k poskytnutí informací a založení lhůty nové, může dojít maximálně ke stavění lhůty, v daném případě navíc došlo k tomu, že výzva správního orgánu byla nesrozumitelná a je otázkou, zda ji lze za výzvu k doplnění žádosti považovat. Stěžovatel má právní závěry Nejvyššího správního soudu za rozporné s judikaturou Ústavního soudu, podle které při interpretaci zákona č. 106/1999 Sb. je třeba zvolit výklad, který je příznivější pro realizaci práva na informace. Stěžovatel zdůrazňuje, že rozhodnutí Magistrátu, že jeho stížnost je oprávněná a původně stanovená požadovaná úhrada se snižuje, bylo vydáno po čtyřech letech, čtyřech měsících a sedmnácti dnech od okamžiku, kdy podal žádost o poskytnutí informací, teprve tímto rozhodnutím byla přitom stěžovateli správně stanovena výše náhrady za poskytnutí informací. Žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno po čtyřech letech a devíti měsících od podání žádosti o poskytnutí informací. Takový přístup správních orgánů nelze považovat za souladný s principy dobré správy a ústavně konformní. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Ústavní soud napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud taktéž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná správními soudy byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95), nález ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03 (N 129/31 SbNU 159) a další, dostupné stejně jako další citovaná rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz]. 8. K takovému pochybení správních soudů v nyní posuzované věci nedošlo a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnil již před správními soudy, a která jimi byla dostatečným způsobem vypořádána. 9. Nejvyšší správní soud předně ústavně souladným způsobem z odkazem na znění § 14 odst. 5 zákona č. 106/1999 Sb. a svou judikaturu odůvodnil, že Úřad měl po doplnění žádosti stěžovatelem ještě patnáct dní (po prodloužení dvacet pět) k tomu, aby žádost vyřídil či stěžovatele vyzval k úhradě nákladů. Doplnil-li tedy stěžovatel žádost dne 25. 5. 2012, lhůta (po prodloužení o deset dní) uplynula až 19. 6. 2012. Úřad stěžovatele vyzval k úhradě nákladů dne 11. 6. 2012, tedy požadoval náklady včas. Stejně tak vyzval-li Úřad stěžovatele k doplnění žádosti jedenáct dní po podání žádosti - tedy před uplynutím původní patnáctidenní lhůty ke stanovení nákladů, nárok na úhradu nákladů nezanikl, neboť pokud povinný subjekt vyzve žadatele k doplnění žádosti ještě před jejím uplynutím, lze náklady stanovit do patnácti dnů od doplnění žádosti. S námitkou stěžovatele, že mu Úřad výzvu k upřesnění žádosti zaslal až po uplynutí sedmidenní lhůty k provedení tohoto úkonu stanovené v § 14 odst. 5 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., se vypořádal městský soud, který uvedl, že lhůta k zaslání výzvy k upřesnění žádosti o informace je lhůtou pořádkovou, jejíž zmeškání nemá za následek zánik možnosti takovou výzvu vydat později, natož pak nezákonnost navazujících úkonů. 10. Ústavní soud neshledal důvod, pro který by takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu a městského soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základ a je logick