III.ÚS 3057/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3057/13 ze dne 22. 10. 2015 N 188/79 SbNU 131 Nedostatek využití pořadu správního soudnictví; k příslušnosti soudů posuzovat zákonnost rozhodnutí   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaj) a Vladimíra Kůrky - ze dne 22. října 2015 sp. zn. III. ÚS 3057/13 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Pivovar Nymburk, spol. s r. o., se sídlem Pražská 581, Nymburk, zastoupeného Mgr. PaedDr. Josefem Neštickým, advokátem, se sídlem Ječná 1, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2013 č. j. 30 Cdo 335/2013-111, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. října 2012 č. j. 19 Co 317/2012-92 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. května 2012 č. j. 19 C 125/2011-60, jimiž bylo rozhodnuto o stěžovatelově žalobě na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem celního úřadu, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva financí, se sídlem Letenská 525/15, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení. Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností (podanou k poštovní přepravě dne 1. 10. 2013) domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro tvrzené porušení jeho základních práv, konkrétně práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), práva na náhradu škody (čl. 36 odst. 2 Listiny), práva na právní pomoc (čl. 37 odst. 2 Listiny) a práva na rovnost účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny). 2. Stěžovatel se jako žalobce domáhal na žalované České republice (vedlejší účastnici) zaplacení částky 2 574 760 Kč (se zákonným úrokem z prodlení od 24. 6. 2010 do zaplacení), a to jako náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb., (dále jen "OdpŠk") způsobené nesprávným úředním postupem celního úřadu. Ten měl spočívat v tom, že stěžovateli byl ze strany celního úřadu jakožto správce daně vydán nesprávný pokyn (sdělení), jímž se stěžovatel řídil. Předmětné sdělení znělo: "Na základě Vašeho dopisu ze dne 31. 12. 2004, jenž ... se týká uplatňování ztrát při stáčení piva do plechovek ve stáčírně v Kralupech nad Vltavou, Vám sdělujeme: odečet vzniklých ztrát můžete uplatnit dle § 18 odst. 3 zákona o spotřebních daních maximálně šest měsíců ode dne zjištění, tj. ve vašem případě za červenec až prosinec 2004, maximálně povolené ztráty při stáčení plechovek činí 4 %. V dalším období vzniklé ztráty uplatňujte přímo v daňovém přiznání SD za příslušné jednotlivé měsíce a přímo je odečtěte od zdaňovaného cisternového piva v příslušném řádku daňového přiznání SD." Stěžovatel takto postupoval, avšak na základě daňové kontroly mu byla dodatečně vyměřena daňová povinnost, resp. dodatečnými platebními výměry mu byla doměřena spotřební daň z piva za zdaňovací období leden až prosinec 2005 v celkové výši 2 574 760 Kč. Stěžovatel se totiž v důsledku neuznání ztrát při stáčení piva do plechovek, jejichž uplatnění správce daně v předmětném pokynu (sdělení) navrhl, dostal do vyšší sazby daně. Proti těmto platebním výměrům podal stěžovatel odvolání, které bylo příslušným správním úřadem zamítnuto. Následnou žádost o prominutí vyměřené daně Ministerstvo financí rovněž zamítlo. 3. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "nalézací soud") rozhodl tak, že výrokem I uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli částku 295 000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, výrokem II zamítl žalobu o zaplacení úroku z prodlení z částky 162 900 Kč za dobu od 24. 6. 2010 do 25. 4. 2012, výrokem III zamítl žalobu o zaplacení částky 2 279 760 Kč s příslušenstvím a výrokem IV rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Nalézací soud dospěl k závěru, že správce daně poskytl žalobci informaci, která vedla k chybnému uplatnění ztrát při stáčení piva, a za situace, kdy žalobce původně přiznával daň správně, hlídal si výstav piva s ohledem na roční limit 150 000 hl a v důsledku postupu správce daně svůj postup revidoval, čímž překročil roční výstav piva o 77 hl, je dána příčinná souvislost mezi sdělením správce daně ze dne 10. 1. 2005 a postupem žalobce, jímž si přivodil daňový doměrek. 4. Nalézací soud shledal, že chybný výklad zákona o spotřební dani správcem daně, sdělení tohoto výkladu stěžovateli a následné vytknutí chybného uplatnění ztrát při stáčení piva při daňové kontrole jsou nesprávným úředním postupem. Tento nesprávný úřední postup však podle nalézacího soudu nebyl jedinou příčinou daňového doměrku, a proto na základě § 441 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, uzavřel, že stěžovatel za škodu spoluodpovídá z 50 %, neboť měl možnost setrvat na svém předcházejícím daňovém postupu. Tedy za situace, kdy stěžovatel na doměřené dani zatím uhradil 590 000 Kč, v této výši mu vznikla škoda, vedlejší účastnice za ni odpovídá co do 50 %, žalobě proto co do částky 295 000 Kč vyhověl, co do částky 295 000 Kč žalobu z titulu spoluodpovědnosti stěžovatele zamítl a co do zbývající části (2 279 760 Kč s příslušenstvím) žalobu zamítl pro předčasnost. Stěžovateli přiznal zákonný úrok z prodlení z přiznané částky ode dne, kdy byl vedlejší účastnicí nárok odmítnut. 5. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudek nalézacího soudu ve vyhovujícím výroku I změnil tak, že zamítl žalobu na zaplacení částky 295 000 Kč s příslušenstvím, v zamítavém výroku III rozsudek potvrdil. Podle odvolacího soudu nemohla být žaloba stěžovatele úspěšná, neboť pravomocně vyměřená a zaplacená daň není škodou, neboť pravomocné rozhodnutí (zde platební výměr doměřující daň) nelze mít za škodnou událost. Pokud doměřená daň nemůže být škodou, chybí jeden z předpokladů pro odpovědnost státu za škodu dle OdpŠk a nárok na náhradu škody zde nebyl dán. V takovém případě je podle odvolacího soudu nerozhodné, zda došlo či nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu a zda je či není dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou, stejně nevýznamná je námitka, že ze strany státu došlo k porušení dobrých mravů. 6. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele zamítl. Uvedl, že pokud orgán státu shromažďuje podklady pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., jde o činnosti přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí. Soud rozhodující o žalobě na náhradu škody proti státu přitom není oprávněn posuzovat tvrzený nesoulad nezrušeného rozhodnutí vydaného v jiném řízení se zákonem. Pokyn správce daně předcházející dosud nezrušenému rozhodnutí nepředstavuje samotné (nezákonné) rozhodnutí, ale je v souladu s výše vyloženou judikaturou činností (postupem) směřující k vydání rozhodnutí, které by teprve následně mohlo být odstraněno a mohlo vytvářet podklad pro aplikaci § 8 odst. 1 OdpŠk. II. Argumentace stěžovatele a vyjádření účastníků 7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že za škodu je třeba považovat majetkovou újmu, ke které dojde v důsledku skutečnosti, která pokud by nebyla, ke zmenšení majetku by nedošlo. Za škodu stěžovatel nepovažuje vyměřenou daň, ale zmenšení majetku stěžovatele v důsledku povinnosti zaplatit doměrky daně, které by jinak nevznikly. K doměření daně došlo výlučně v důsledku toho, že správce daně neuznal stěžovatelem uplatněnou ztrátu při stáčení piva, v důsledku čehož stěžovatel překročil limit výstavu piva v nižší daňové sazbě a došlo k jeho přeřazení do vyšší daňové sazby a doměření daně. Stěžovatel v řízení prokázal, že ztráty začal uplatňovat až na základě pokynu (poučení) správce daně, který mu dal správce ústně a následně stvrdil písemně svým přípisem ze dne 10. 1. 2005. Správce daně následně postup stěžovatele (podle svého předchozího pokynu ze dne 10. 1. 2005) seznal jako postup v rozporu se zákonem a daň doměřil. 8. Správce daně se dle názoru stěžovatele dopustil nesprávného úředního postupu ve smyslu OdpŠk tím, že vydal stěžovateli pokyn (označený jako sdělení), a to formou ústní a následně písemnou, který se následně ukázal být v rozporu se zákonem. Samotná daňová rozhodnutí byla vydána v souladu se zákonem, proto je nebylo možno napadnout odkazem na pokyn správce daně, který byl (jak se ukázalo) chybný a v rozporu se zákonem. Pokyn nelze považovat za nezákonný postup správce daně předcházející vydání rozhodnutí - sice časově předcházel, ale neměl pro daňové řízení přímý význam nebo přímou souvislost. 9. V rozporu s dobrým