III.ÚS 3057/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3057/24 ze dne 18. 12. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti obchodní společnosti Deltasys, s. r. o., se sídlem Loosova355/12, Brno, zastoupené Mgr. Michalou Tůmovou, advokátkou, se sídlem Purkyňova 3091/97c, Brno, proti usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. září 2024 č. j. KSBR 26 INS 20080/2023-B-23, která byla přijata na schůzi věřitelů dlužnice ZZM, spol. s r. o., dne 11. září 2024, jimiž nebylo přiznáno hlasovací právo stěžovatelce, nedošlo k volbě věřitelského výboru ani zástupce věřitelů a nedošlo k odvolání insolvenčního správce, nebo alternativně proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v tom, že nedošlo k volbě věřitelského výboru ani zástupce věřitelů a k odvolání insolvenčního správce, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí přijatých na schůzi věřitelů s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na veřejné projednání věci bez zbytečných průtahů s možností vyjádřit se k prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. 2. Stěžovatelka, jako věřitelka č. 18 dlužnice (obchodní společnosti ZZM, spol. s r. o.), přihlásila svoji pohledávku ve výši 363 573 714,93 Kč do insolvenčního řízení vedeného na dlužnici u Krajského soudu v Brně (dále jen "insolvenční soud", jde-li o nyní posuzovanou věc, nebo "krajský soud", hovoří-li se dále o jiných u tohoto soudu vedených řízeních) pod sp. zn. KSBR 26 INS 20080/2023. Stěžovatelkou přihlášená pohledávka představuje nárok na náhradu škody a jiné újmy podle § 147 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, která byla způsobená zahájením insolvenčního řízení na základě podání - podle tvrzení stěžovatelky - "šikanózního" věřitelského insolvenčního návrhu dlužnice (tehdy věřitelky) a opatřeními přijatými v jeho průběhu. Insolvenční řízení na stěžovatelku probíhalo u krajského soudu pod sp. zn. KSBR 31 INS 22195/2015 a bylo ukončeno zpětvzetím insolvenčního návrhu ze strany dlužnice (tehdy věřitelky) a zastavením insolvenčního řízení. 3. V nyní posuzované věci insolvenční soud na základě insolvenčního návrhu dlužnice usnesením ze dne 6. 6. 2024 č. j. KSBR 26 INS 20080/2023-A-24 mj. zjistil úpadek dlužnice (výrok I), insolvenčním správcem ustanovil obchodní společnost 1. správcovská a konkurzní, v. o. s. (výrok II) a přezkumné jednání nařídil na den 11. 9. 2024 (výrok VI). 4. První schůze věřitelů po přezkumném jednání se konala dne 11. 9. 2024. Programem schůze bylo 1) rozhodnutí o hlasovacích právech věřitelů, jejichž pohledávka byla na jednání popřena nebo nebyla dosud přezkoumána; 2) volba věřitelského orgánu; 3) zpráva insolvenčního správce o jeho dosavadní činnosti; 4) hlasování věřitelů o způsobu řešení úpadku; 5) případné usnesení věřitelů o odvolání insolvenčním soudem ustaveného insolvenčního správce a o ustanovení nového insolvenčního správce. 5. Průběh schůze je zachycen v protokolu o přezkumném jednání a první schůzi věřitelů ze dne 11. 9. 2024 č. j. KSBR 26 INS 20080/2023-B-23 (dále jen "protokol") a není jej třeba podrobně rekapitulovat. Pouze ve stručnosti lze uvést, že insolvenční soud nepřiznal [bod Ad 1) protokolu] stěžovatelce hlasovací právo (§ 51 odst. 1 a § 52 odst. 2 insolvenčního zákona) s odůvodněním, že o její přihlášenou pohledávku ve výši 363 573 714,93 Kč na náhradu škody, která byla popřena insolvenčním správcem i dlužnicí, se vede u krajského soudu pod sp. zn. 4 Cm 1/2017 sedm let sporné řízení a není možné jednoznačně tvrdit, že je tato pohledávka po právu. Oprávněnost pohledávky se musí vyřešit rozhodnutím ve zmíněném civilním sporu, popř. v incidenčním sporu o popřené pohledávce. Insolvenční soud není v dané situaci povolán, aby oprávněnost pohledávky posuzoval. O věřitelském orgánu nebylo rozhodnuto, neboť věřitelé, kteří měli hlasovací právo (věřitelé č. 11 a 12), hlasovali pro to, aby nebyl zvolen věřitelský výbor, ani zástupce věřitelů [bod Ad 2) protokolu]. Hlasování o odvolání insolvenčního správce ustanoveného insolvenčním soudem pak neproběhlo, neboť přítomní věřitelé s hlasovacím právem nedisponovali potřebným kvórem pro jeho odvolání [bod Ad 5) protokolu]. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve se věnuje přípustnosti ústavní stížnosti, a to s ohledem na závěry vyplývající ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 41/15 (ST 41/77 SbNU 963). Podle něj je sice ústavní stížnost proti usnesení o nepřiznání hlasovacích práv nepřípustná, nadále jsou však tato rozhodnutí přezkoumávána v rámci na něj navazujících usnesení, u nichž by šlo o jiný zásah orgánu veřejné moci. Stěžovatelka podotýká, že o volbě a skladbě věřitelského výboru či volbě zástupce věřitelů a odvolání insolvenčního správce nebylo hlasováno a nebylo vyhlášeno žádné usnesení. Namítá, že insolvenční soud zanedbal dohlédací činnost a nedostatečně a v rozporu s judikaturou Ústavního soudu odůvodnil usnesení o nepřiznání hlasovacích práv [srov. nález ze dne 3. 9. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2372/11 (N 146/66 SbNU 219)], na což navázal dalším postupem, kdy se nehlasovalo o obligatorních bodech jednání první schůze věřitelů. Kdyby bylo hlasovací právo stěžovatelce přiznáno, mohla hlasování o těchto následných bodech programu první schůze věřitelů ovlivnit. Následně shrnuje podstatné skutkové okolnosti a průběh schůze věřitelů. Vyslovuje přesvědčení, že popření pohledávky insolvenčním správcem či dlužníkem nevede automaticky k nemožnosti přiznat jí hlasovací práva. Odkázal-li insolvenční soud na nalézací řízení u civilního soudu, popř. na incidenční spor, postupoval v rozporu s účelem § 51 a § 52 insolvenčního zákona. I když nejsou stanovena kritéria pro přiznání hlasovacích práv věřiteli, jehož pohledávka byla popřena, považuje stěžovatelka za nosný názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2014 sp. zn. II. ÚS 529/13, podle něhož je třeba zohlednit, zda a do jaké míry se pohledávka jeví jako pravděpodobná, resp. z jakých důvodů byla popřena. Insolvenční soud měl podle stěžovatelky dostatek podkladů k rozhodnutí o přiznání hlasovacích práv. Insolvenčnímu soudu vytýká, že nereagoval na její argumenty a jejímu návrhu na přiznání hlasovacích práv nevyhověl pouze z důvodu, že došlo k jeho popření insolvenčním správcem, resp. i dlužnicí. Stěžovatelka závěrem rozvádí důvody, pro které jí mělo být hlasovací právo přiznáno. Věnuje se průběhu insolvenčního řízení vedeného na stěžovatelku u krajského soudu pod sp. zn. KSBR 31 INS 22195/2015, jakož i spornému řízení o náhradu škody vedeného u krajského soudu pod sp. zn. 4 Cm 1/2017. Z různých rozhodnutí vydaných v těchto řízeních dovozuje jednak jednoznačné zavinění dlužnice za škodu vzniklou zahájením insolvenčního řízení, které bylo následně zastaveno, jednak pravděpodobnost oprávněnosti jí přihlášené pohledávky vyplývající z nároku na náhradu škody. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, k němuž se vztahují její námitky, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. 8. Ústavní soud se dále zabýval přípustností ústavní stížnosti, a to nejprve usnesením insolvenčního soudu ze dne 11. 9. 2024 č. j. KSBR 26 INS 20080/2023-B-23, jímž nebylo přiznáno hlasovací právo stěžovatelce [bod Ad 1) protokolu]. Na toto rozhodnutí insolvenčního soudu se ohledně otázky přípustnosti ústavní stížnosti uplatní závěry vyplývající ze stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 41/15, na něž navázal Ústavní soud v nálezu ze dne 23. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 1549/11 (N 83/77 SbNU 197). Ze stanoviska i z nálezu vyplývá, že podmínka přípustnosti není splněna, směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí insolvenčního soudu, kterým bylo rozhodnuto o hlasovacím právu přihlášeného věřitele na schůzi věřitelů (§ 51 odst. 1 a 3 insolvenčního zákona). Stávající ústavní stížnost je pr