III.ÚS 3060/23 – Ústavní soud

III.ÚS 3060/23 ze dne 19. 3. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Masaryka, zastoupeného JUDr. Bc. Norbertem Naxerou, advokátem, sídlem Politických vězňů 1531/9, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2023 č. j. KSPH 71 INS 14260/2017, 80 ICm 3692/2019, 29 ICdo 78/2021-243, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. března 2021 č. j. 80 ICm 3692/2019, 101 VSPH 49/2021-182 (KSPH 71 INS 14260/2017) a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. října 2020 č. j. 80 ICm 3692/2019-110, KSPH 71 INS 14260/2017, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1. Ing. Bc. Jiřího Fary, insolvenčního správce, sídlem Československé armády 383/5, Hradec Králové, a 2. Martina Křížka, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze tvrzením, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí se podává, že stěžovatel (dlužník v insolvenčním řízení) se před obecnými soudy domáhal vůči žalovaným (Ing. Bc. Farovi - insolvenčnímu správci, M. Křížkovi - kupujícímu a JUDr. Drobné - insolvenční soudkyni) určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 28. 8. 2019, jejímž předmětem byl prodej spoluvlastnického podílu stěžovatele na nemovitých věcech blíže specifikovaných ve výroku napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze. Neplatnost smlouvy stěžovatel spatřoval ve dvou rovinách. Nejprve namítal porušení hmotného práva upravujícího závazkové vztahy - konkrétně zpochybňoval formulace pro případ odmítnutí vystěhování se z nemovitosti či neplatnost pro omyl vyvolaný insolvenčním správcem u kupujícího (neinformování o zatížení nemovitosti nájemním právem ve prospěch syna). Současně stěžovatel namítal procesní pochybení, a to vady insolvenčního řízení, včetně nedostatku pravomoci insolvenčního správce sjednat v kupní smlouvě slevu pro případ, že stěžovatel nemovitost ve sjednané lhůtě nevyklidí. 3. Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem žalobu zamítl, přičemž konstatoval, že kupní smlouva byla uzavřena v zákonem předepsané formě se všemi podstatnými náležitostmi (včetně standardních ujednání například o slevě z kupní ceny). K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, neboť shledal správnými jeho právní závěry a naopak se neztotožnil s námitkami stěžovatele stran procesních pochybení soudu prvního stupně (námitky podjatosti či žádosti o odročení jednání). Nejvyšší soud následně řízení o dovolání stěžovatele částečně zastavil podle § 104 odst. 1 věty první občanského soudního řádu v rozsahu, v němž směřovalo proti rozsudku Krajského soudu v Praze, ve zbylé části dovolání odmítl. 4. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, neboť účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel jako důvod pro podání ústavní stížnosti, v té době bez právního zastoupení, uvedl objednání likvidace celé jeho rodiny prostřednictvím nekontrolovaného rozhodování nezávislých soudů. Ústavní soud však, v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vychází z obsahu ústavní stížnosti sepsané jeho právním zástupcem JUDr. Bc. Norbertem Naxerou ze dne 8. 1. 2024. Stěžovatel v ní prostřednictvím svého právního zástupce brojí zejména proti tomu, jak se Nejvyšší soud vypořádal s podaným dovoláním. Tvrdí, že dovolací soud se s uplatněnými právními otázkami vypořádal nedostatečně nebo vůbec a tímto svým postupem porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces. Své námitky přitom stěžovatel dělí na několik skupin, v nichž poměřuje obsah dovolání s textem napadeného usnesení Nejvyššího soudu. 6. V rámci procesních námitek stěžovatel uvádí, že Nejvyšší soud se nezabýval tvrzením o porušení zákona ze strany Krajského soudu v Praze, který nepředložil námitku podjatosti nadřízenému soudu a pouze odkázal na své starší rozhodnutí, které se týká úplně jiné věci (rozsudek sp. zn. 29 Cdo 1567/2009). Nejvyšší soud se dále neměl dostatečně zabývat ani uplatněnou právní otázkou, "proč soud nerespektoval doporučení Ministerstva zdravotnictví odročovat z důvodu epidemie Covid 19 jednání, která nejsou neodkladná, zvláště za situace kdy stěžovatel pracuje v Německu a nemohl k soudu přijet, kvůli uzavřeným hranicím", přičemž v odůvodnění napadeného usnesení soud zmiňuje pouze s ní související otázku týkající se neuznání lékařské zprávy v německém jazyce. 7. Hmotněprávní námitky stěžovatel směřuje k otázce přenechání předmětné nemovitosti k bydlení synovi, která podle jeho názoru nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu řešena (konkrétně otázka, zda je smlouva o přenechání nemovitosti k bydlení mezi osobami blízkými platná, i když je bezplatná). Podle jeho názoru jde jednoznačně o otázku právní, nikoliv skutkovou a odůvodnění napadeného usnesení proto v tomto rozsahu považuje za zmatečné. Dále stěžovatel v dovolání uplatnil právní otázky směřující proti postupu insolvenčního správce při prodeji nemovitosti (zatajení zájemce nabízejícího vyšší kupní cenu a poskytnutí slevy z kupní ceny). Konkrétně brojí proti postupu obecných soudů schvalujících jednání insolvenčního správce, opíraje se o formální důvody za situace, kdy byl stěžovatel "zbaven" majetku "pod cenou", i když existoval zájemce s vyšší nabídkou. V rozporu s dobrými mravy je podle něj situace, kdy nový majitel nabyl nemovitost "se slevou" pro případ jejího včasného nevyklizení, ačkoliv od původního majitele právě v důsledku nevyklizení nemovitosti a jejího dalšího užívání pobírá nájemné. 8. Jakkoliv stěžovatel uvedené námitky spojuje primárně s napadeným usnesením Nejvyššího soudu, podle jejich obsahu a smyslu lze dovodit, že se týkají rozhodování všech soudních instancí, čemuž odpovídá i jeho závěrečný návrh, v němž navrhuje zrušení (všech) napadených rozhodnutí obecných soudů a přikázání věci k rozhodnutí některému jinému krajskému soudu z důvodu možné systémové podjatosti Krajského soudu v Praze. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. 10. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů. Oprávněn k zásahu je pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně pokud rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, nebo je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471]. 12. Ústavní soud se v rámci posouzení ústavní stížnosti podrobně zabýval všemi námitkami stěžovatele uplatněnými prostřednictvím právního zástupce v ústavní stížnosti. Nepřihlížel již k dalším podáním, která následně učinil sám stěžovatel (ze dne 9. 1. 2024 a 3. 2. 2024), jelikož ve věci nepřinášejí z pohledu ústavněprávního žádné relevantní argumenty. Je zapotřebí rovněž zdůraznit, že předmětem přezkumu Ústavním soudem již nemohou být jiná (dřívější) rozhodnutí insolvenčního soudu či jeho předchozí postup. 13. Stěžovatel v textu ústavní stížnosti opakovaně zpochybňuje zejména postup Nejvyššího soudu, který se podle něj podaným dovoláním dostatečně nezabýval. V tomto směru Ústavní soud ustáleně konstatuje, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem a dovolací soud není obecnou třetí instancí pro přezkum rozhodnutí odvolacích soudů. Dovolací přezkum má vedle ochrany individuálních práv především systémový význam, kterým je sjednocování a dotváření judikatury, a proto jsou na obsah dovolání zákonem kladeny poměrně vysoké obsahové a formální požadavky [srov. body 27 až 39 odůvodnění stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. V případech odmítnutí dovolání je Ústavní soud povinen omezit svou pravomoc na zjištění, zda dovolací soud neústavně nev