III.ÚS 3102/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3102/16 ze dne 21. 5. 2019 N 83/94 SbNU 120 Ústavněprávní limity žalob na vydání bezdůvodného obohacení za nakládání s autorským dílem bez licence   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Petra Houlíka, zastoupeného Mgr. Marianem Pavlovem, advokátem, sídlem Malé náměstí 125/16, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. června 2016 č. j. 139 EC 53/2014-180, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení a spolku INTERGRAM, nezávislá společnost výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově-obrazových záznamů, z. s., sídlem Klimentská 1207/10, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 28. června 2016 č. j. 139 EC 53/2014-180 bylo porušeno stěžovatelovo právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. června 2016 č. j. 139 EC 53/2014-180 se ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím byl porušen čl. 2 odst. 3, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; současně mělo dojít i k porušení čl. 2 odst. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy. 2. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 9 043,06 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, ke kterému mělo dojít tím, že stěžovatel zpřístupňoval svým zákazníkům (veřejnosti) rozhlasové a televizní vysílání, aniž by měl s vedlejším účastníkem jako kolektivním správcem uzavřenu licenční smlouvu. Krajský soud současně uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 16 372 Kč. II. Argumentace stěžovatele a vyjádření účastníků řízení 3. Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě namítá, že napadené rozhodnutí nerespektovalo konstantní judikaturu Ústavního soudu, podle které kolektivní správce musí v řízení prokázat, že v dané věci byla porušena autorská práva osob, k jejichž ochraně je zákonem povolán. Jelikož se vedlejšímu účastníkovi toto prokázat nepodařilo a současně se mu nepodařilo prokázat, že by docházelo k veřejné produkci (veřejnému sdělování) děl jím zastupovaných osob ve smyslu judikatury Soudního dvora Evropské unie, a přesto soud žalobě v plném rozsahu vyhověl, byl dle stěžovatele porušen princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Krajský soud navíc podle stěžovatele učinil nesprávná a nedostatečná skutková zjištění, neboť v řízení nebylo prokázáno, zda je vedlejší účastník, jenž v řízení předložil toliko licenční smlouvu s moderátorem Petrem Vichnarem, jejíž platnost stěžovatel v řízení rozporoval, vůbec aktivně legitimován. V této souvislosti přitom stěžovatel namítá, že činnost moderátora nelze podřadit pod činnost výkonného umělce podle § 67 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů. Nadto se stěžovatel domnívá, že krajský soud zatížil své rozhodnutí existencí opomenutých důkazů, když odmítl provést důkaz svědeckou výpovědí Tomáše Ulrycha, jenž měl prokázat, že v provozovně stěžovatele v rozhodné době nedocházelo k veřejné produkci autorským zákonem chráněných děl. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel zpochybňuje rovněž výši přiznaného bezdůvodného obohacení, již soud v rozporu s řadou judikátů Nejvyššího soudu odvodil od nepřiměřeně vysoké autorské odměny, navíc nesprávně navýšené o daň z přidané hodnoty. 4. Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, přičemž toliko zdůraznil, že provedl s ohledem na návrhy účastníků řízení rozsáhlé a velmi podrobné dokazování směřující k prokázání všech relevantních tvrzení. 5. Vedlejší účastník řízení možnosti vyjádřit se k ústavní stížnosti nevyužil. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť proti napadenému rozhodnutí není odvolání přípustné. IV. Vlastní posouzení věci 7. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V případě ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. 8. V posuzované věci dospěl Ústavní soud k závěru, že podmínky pro věcný přezkum napadeného rozsudku krajského soudu jsou dány, přestože jde o svého druhu bagatelní spor; Ústavní soud však nemohl přehlédnout, že stěžovatelem rozporované rozhodnutí je založeno na skutkových zjištěních, jež nutně neodpovídají obsahu příslušného spisového materiálu, přičemž současně (v důsledku spíše výjimečného posouzení vyššími instancemi) jde o rozhodnutí ve věci, kterou obecné soudy - typově - neposuzují jednotně, kterýžto postup vede v posledku k porušení práva zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. mutatis mutandis nález Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2013 sp. zn. II. ÚS 4167/12 (N 192/71 SbNU 289) a bod 28 odůvodnění nálezu ze dne 15. 4. 2014 sp. zn. II. ÚS 3076/13 (N 57/73 SbNU 125)]. 9. Podstatou posuzované věci je otázka, zda stěžovatel podle v řízení zjištěného skutkového stavu měl povinnost uzavřít s vedlejším účastníkem licenční smlouvu, neboť prokazatelně zpřístupňoval veřejnosti výkony jím zastupovaných výkonných umělců a zvukové a zvukově obrazové záznamy jím zastupovaných mistrů a výrobců zvukových a zvukově-obrazových záznamů. Jinak řečeno, v řízení před Ústavním soudem je třeba zjistit, zda krajský soud v napadeném rozhodnutí na základě provedených důkazů dospěl k opodstatněnému skutkovému závěru, že vedlejší účastník v souladu se stávající judikaturou s dostatečnou mírou jistoty prokázal, že stěžovatel ve své provozovně veřejnosti zpřístupňoval autorským zákonem chráněná díla, a to díla obsahující - alespoň typově - ty složky autorskoprávní ochrany, k jejichž kolektivní správě je vedlejší účastník - ve spojení s příslušným rozhodnutím Ministerstva kultury (dále jen "ministerstvo") - ze zákona povolán. V opačném případě by totiž byl namístě závěr, že krajský soud přiznal vedlejšímu účastníkovi finanční plnění, jež by bylo třeba kvalifikovat jako bezdůvodné obohacení, neboť z právní úpravy stěžovateli nutnost uzavření licenční smlouvy s vedlejším účastníkem vůbec nevznikla [srov. např. bod 21 odůvodnění nálezu ze dne 6. 5. 2015 sp. zn. IV. ÚS 2496/14 (N 90/77 SbNU 315)]. 10. Ústavní soud v nálezu ze dne 13. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 2186/14 (N 2/76 SbNU 41) vymezil podstatné náležitosti kontroly prováděné kolektivním správcem při hodnocení otázky, zda bylo zasaženo do majetkového práva autorského nebo majetkového práva souvisejícího s právem autorským. Kolektivní správce - a v případném navazujícím soudním řízení i obecný soud - tak podle ustálené judikatury musí především zkoumat: a) zda dochází ke zpřístupňování chráněných děl veřejnosti, a tedy k zásahu do autorských práv, b) zda předmětné dílo náleží do kategorie nehmotných předmětů, nad nimiž vykonává příslušný správce kolektivní správu, a konečně c) zda uživatel předmětů ochrany je zpřístupňuje v souladu s právními předpisy, tj. zda má platně uzavřenu licenční smlouvu na jejich produkci. 11. Ústavní soud nadto v odkazovaném nálezu zdůraznil, že povinností kolektivního správce chránícího autorská práva zastoupených umělců je i řádně prokázat povinnost uzavřít (či mít uzavřenou) platnou licenční smlouvu, neboť povinnost hradit licenční poplatky může být uložena pouze těm, kteří objektivně do autorských práv zasahují. Rovněž připomněl, že předpoklady