III.ÚS 3131/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3131/24 ze dne 29. 11. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného Mgr. Ladou Behenskou, advokátkou, sídlem Mánesova 864/19, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2024, č. j. 101 Co 161/2024-1872, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) nezletilé T. P. a 2) L. K., jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Předmětem řízení u obecných soudů je změna úpravy poměrů nezletilé (17 let) vedlejší účastnice a), dcery stěžovatele a vedlejší účastnice b). K návrhu vedlejší účastnice b) na změnu uspořádání poměrů k nezletilé Okresní soud Praha-východ (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 6. 2. 2024 svěřil nezletilou do péče vedlejší účastnice b) (výrok I), stanovil stěžovateli povinnost přispívat na její výživu částkou 47 000 Kč měsíčně [z této částky 40 000 Kč měsíčně k rukám vedlejší účastnice b) a částku 7 000 Kč měsíčně na specifikovaný bankovní účet] (výrok I), stěžovateli stanovil povinnost zaplatit dlužné výživné (výrok III), čímž změnil svůj předchozí rozsudek (výrok IV), stěžovateli uložil povinnost podávat vedlejší účastnici b) informace o stavu bankovního účtu (výrok V) a rozhodl o nákladech řízení (výrok VI). 2. K odvolání obou rodičů rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu ve výroku II změnil tak, že výše výživného činí 80 000 Kč měsíčně, které je splatné ve výši 30 000 Kč měsíčně k rukám vedlejší účastnice b) a ve výši 50 000 Kč měsíčně na spoření nezletilé (výrok I). Rozsudek okresního soudu ve výroku III změnil tak, že nedoplatek na výživném za dobu od 1. 4. 2023 do 31. 8. 2024 pro nezletilou činí 993 000 Kč, které je stěžovatel povinen uhradit v částce 178 000 Kč k rukám vedlejší účastnice b) a ve výši 815 000 Kč na spoření nezletilé, to vše do 31. 12. 2024. Rozsudek okresního soudu ve výroku V krajský soud změnil tak, že se stěžovateli povinnost informovat vedlejší účastnici b) neukládá (výrok III), ve výroku IV rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok IV) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok V). II. Argumentace stěžovatele 3. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to zvláště právo zaručené v čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 4. Namítá, že odůvodnění rozsudku krajského soudu je v otázce stanovení výše výživného, zejména v části týkající se úspor, nepřezkoumatelné a překvapivé. Není z něj zřejmé, na základě jakých podkladů a úvah soud dospěl ke zvýšení výživného. Krajský soud vzal účastníkům možnost se účinně vyjádřit, neboť účastníky včas neseznámil se svým záměrem výživné razantně zvýšit. 5. Ohledně spotřební složky výživného v částce 30 000 Kč měsíčně stěžovatel nic nenamítá. Nesouhlasí však se stanovením částky určené na tvorbu úspor nezletilé v částce 50 000 Kč měsíčně. Jeho nadstandardní příjem je totiž jediným kritériem pro jeho určení, což podle názoru stěžovatele nemůže stačit. V době, kdy měl stěžovatel nezletilou v péči, ji vedl ke skromnosti, cíleně a pravidelně s ní probíral otázky hospodaření a téma rodinného rozpočtu, řešil s ní její výdaje, jejich zbytnost a nezbytnost a ovlivňoval tak dospívání nezletilé v dospělého, ekonomicky zdatného člověka. 6. Stěžovatel považuje za nebezpečné, aby nezletilá inkasovala měsíčně na výživném takovou sumu, kterou si v pravděpodobnosti blížící se jistotě v nejbližších letech nebude schopna vlastní prací vydělat. Takové výživné považuje za demotivující. Nezletilé navíc údajně spoří u ČSOB, a. s., kde má nezletilá téměř 500 000 Kč. Krajský soud uzavřel, že u stěžovatele za rok 2023 zjistil vyšší příjmy než okresní soud o částku 2 795 414 Kč. Tuto částku soud dovodil z daňového přiznání stěžovatele, ze kterého však soud učinil nesprávný závěr o skutečném příjmu. Tato částka totiž nebyla peněžním příjmem stěžovatele, nýbrž se jedná o hodnotu akcií X, které stěžovatel v roce 2023 obdržel. Tuto hodnotu však zdanil podle právních předpisů, jak je patrno z jiné části jeho daňového přiznání za rok 2023. Závěr soudu o tom, že celá částka činila jeho příjem, je tudíž nesprávný. Stěžovatel připomíná, že má ještě dvě vyživovací povinnosti, k nezletilému O. a zletilé V., kterým platí výrazně nižší částky na výživném a žádné spoření. 7. Krajský soud nahlédl na roli stěžovatele v životě nezletilé jen jako na zdroj finančních prostředků v míře, která je ve svém důsledku proti jejím zájmům. Vysoká spořící částka má vůči němu v podstatě spíše sankční povahu za jeho nevhodné chování. Stěžovatel nepopírá, že nebyl vždy schopen zvládat své emoce ve vypjatých situacích způsobených pracovním přepětím, rodinnou situací při rozpadu dalšího partnerského vztahu a domnělým ohrožením zdraví nezletilé, která o sebe z pohledu stěžovatele nedostatečně pečovala. Stěžovatel uznává svou vinu za to, že nedokázal nezletilé vytvořit takové prostředí, aby u něj byla šťastná. Pokud se rozhodla odejít, její rozhodnutí přijal a nebránil v něm. 8. Soudy se údajně nijak nevypořádaly s jeho námitkou, že tvrzení a důkaz založený vedlejší účastnicí b) o sebepoškozování nezletilé není pravdivý/pravý. Přes jeho výhrady okresní soud v bodě 14 odůvodnění rozsudku uvedl, že z fotodokumentace "zjistil", že nezletilá měla řezné rány na horní části dolních končetin. Nepomohlo údajně tvrzení stěžovatele, že nic takového se v době, kdy byla nezletilá v jeho péči, nestalo, žádná taková poranění neměla a pediatr ani ředitelka gymnázia, podle zpráv doložených stěžovatelem žádné známky sebepoškozování nepozorovali. Stěžovatel dále rozporuje tvrzení vedlejší účastnice b) o údajném vyhození nezletilé z domu, placení školného a další. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní stížností je navrhováno zrušení rozsudku krajského soudu v celém rozsahu tedy i jeho výroky III a IV. Ohledně těchto výroků je ústavní stížnost tzv. subjektivně nepřípustná, neboť jimi soud rozhodl, že stěžovatel nemá povinnost informovat vedlejší účastnici b) o stavu bankovního účtu (výrok III) a potvrdil výrok okresního soudu o identifikaci rozsudku, kterým byly dosud upraveny poměry nezletilé (výrok IV). Stěžovatel těmito výroky nemohl být žádným způsobem dotčen na svých právech (ani v ústavní stížnosti nic ohledně těchto výroků nenamítá). Ústavní stížnost je proto nutno v této části posoudit jako podanou osobou zjevně neoprávněnou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, srov. např. usnesení ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1102/21, bod 14]. 10. Ve zbývající části byla ústavní stížnost podána oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní stížnost je včasná a Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Jak je výše uvedeno, ústavní stížností je napaden rozsudek krajského soudu v celém rozsahu, argumentace stěžovatele se však týká pouze výroku o určení výše vyživovací povinnosti, zejména v části úspor. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). 12. Ústavní soud podle své dosavadní rozhodovací praxe zasahuje ve věcech týkajících se stanovení výše výživného pouze v případech skutečně extrémních, neboť je právě na obecných soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí ta