III.ÚS 3135/23 – Ústavní soud

III.ÚS 3135/23 ze dne 3. 4. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaj) a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Hany Petrlové, zastoupené Mgr. Martinem Začalem, advokátem, sídlem tř. Svobody 43/39, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2023 č. j. 22 Cdo 2008/2023-1169, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. srpna 2022 č. j. 69 Co 140/2022-1025 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. prosince 2021 č. j. 29 C 389/2020-941, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Ing. Tomáše Petrleho, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci tvrzením, že obecné soudy porušily její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala vypořádání společného jmění manželů. Konkrétně žádala, aby soud přikázal ze zaniklého společného jmění žalovanému Ing. Tomáši Petrlovi (dále jen "žalovaný") obchodní podíly několika firem blíže specifikovaných ve výroku napadeného rozsudku soudu prvního stupně, dále akcie, nemovitosti, finanční prostředky na bankovních účtech a dále, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit stěžovatelce na vypořádací podíl společného jmění manželů částku ve výši jedné poloviny z tržní hodnoty veškerého majetku. V rámci eventuálního petitu žádala soud o určení, že předmětné obchodní podíly, akcie, nemovitosti a finanční prostředky na bankovních účtech jsou v rovném podílovém spoluvlastnictví stěžovatelky a žalovaného (každý ve výši jedné poloviny). 3. Stěžovatelka uzavřela s žalovaným manželství dne 22. 12. 1984. Za trvání manželství bylo rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 12. 5. 1992 sp. zn. 10 C 131/92, který nabyl právní moci 4. 6. 1992, zrušeno bezpodílové spoluvlastnictví účastníků. Manželství účastníků bylo následně rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. 5. 2007 sp. zn. 10 C 130/2001, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 2. 10. 2007 sp. zn. 40 Co 921/2007, který nabyl právní moci 30. 10. 2007. 4. Stěžovatelka podala k soudu návrh na vypořádání společného jmění manželů dne 29. 10. 2010, který byl u soudu veden jako nejasný návrh pod sp. zn. 16 Nc 111/2010. Podání bylo odmítnuto usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 6. 12. 2012 č. j. 16 Nc 111/2010-177, ve znění usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 26. 8. 2013 č. j. 12 Co 470/2013-200, neboť stěžovatelka žádným způsobem nereagovala na výzvu soudu k odstranění vad podání. Dne 12. 3. 2014 byla soudu doručena žaloba pro zmatečnost, přičemž usnesením ze dne 13. 3. 2020 č. j. 16 Nc 111/2010-810 soud žalobě pro zmatečnost vyhověl a zrušil obě výše citovaná usnesení, neboť z provedeného dokazování zjistil, že stěžovatelka nebyla v období od ledna 2010 do prosince 2012 schopna samostatně vystupovat v tomto řízení, a to s ohledem na svůj zdravotní stav, tedy nebyla schopna adekvátně a racionálně reagovat. Vzhledem k tomu postupoval soud v souladu s § 29 odst. 3 občanského soudního řádu a ustanovil stěžovatelce pro toto řízení opatrovníka Mgr. Martina Začala. Stěžovatelka následně prostřednictvím svého opatrovníka opravila a doplnila na výzvu soudu žalobu podáním ze dne 8. 12. 2020. 5. Okresní soud návrh stěžovatelky zamítl. Nejprve se soud zabýval primárním petitem návrhu, kterým se stěžovatelka domáhala vypořádání zaniklého společného jmění manželů. Dospěl přitom k závěru, že návrh byl podán opožděně, a to vzhledem ke zrušení bezpodílového spoluvlastnictví účastníků v roce 1992. Stěžovatelka rovněž neučinila předmětem vypořádání zaniklého společného jmění žádný konkrétní majetek, s výjimkou obchodních podílů na společnostech, které však vznikly až po zrušení bezpodílového spoluvlastnictví účastníků. V rámci eventuálního petitu soud prvního stupně konstatoval, že na určení nemá stěžovatelka naléhavý právní zájem, neunesla břemeno tvrzení a důkazní. 6. Krajský soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, a to v rozsahu výroku I., v němž byla zamítnuta žaloba na vypořádání společného jmění manželů (výrok I.). Dále odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., v níž byl zamítnut eventuální petit, kterým stěžovatelka požadovala určení, že v rovnodílném podílovém spoluvlastnictví účastníků jsou obchodní podíly na předmětných společnostech (výrok II.). Odvolací soud zrušil výrok I. v části týkající se akcií, nemovitostí či finančních prostředků na bankovních účtech, a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III.). Odvolací soud dospěl k závěru, že o části eventuálního petitu nebylo možné rozhodnout, neboť žaloba je v tomto rozsahu neprojednatelná. Není totiž zřejmé, o čem má být rozhodováno a v tomto smyslu se dopustil vady řízení. 7. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky směřující proti výrokům I. a II. rozsudku odvolacího soudu odmítl. Zabýval se zejména uplatněnou právní otázkou závaznosti pravomocných rozhodnutí ve smyslu § 159a občanského soudního řádu v případě, že jejich důsledkem je rozpor se zásadami podle § 2 odst. 3 a § 8 občanského zákoníku. Konstatoval, že tato otázka byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena a odvolací soud se od jeho závěrů neodchýlil. Dále poukázal na závaznost rozhodnutí soudu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví a dodal, že se z důvodu procesní ekonomie nezabýval dalšími námitkami stěžovatelky. 8. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, neboť účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy. II. Argumentace stěžovatelky 9. Stěžovatelka nejprve v zákonné lhůtě podala ústavní stížnost bez právního zastoupení, s odůvodněním, že žádá o ustanovení či určení advokáta Mgr. Martina Začala, který jí byl opakovaně ustanoven opatrovníkem, jelikož majetkové poměry jí neumožňují hradit náklady zastoupení. Dne 29. 2. 2024 bylo podání stěžovatelky řádně doplněno advokátem ustanoveným Českou advokátní komorou. 10. Stěžovatelka v doplněné ústavní stížnosti, po shrnutí dosavadního průběhu řízení, nejprve brojí proti tomu, jak okresní soud přistoupil k jejímu návrhu na změnu žaloby. Tvrdí, že soud ji náležitě a správně nepoučil o opravném prostředku. Poukazuje přitom na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/16 a namítá, že odvolací soud se jím neřídil a rozhodnutí soudu o nepřipuštění žaloby nepřezkoumal. 11. Argumentace stěžovatelky se dále soustředí na tvrzení o informačním deficitu, který jí znemožnil řádně reagovat na výzvu soudu k doplnění žaloby. Tvrdí, že žalovaný jí nikdy žádné konkrétní informace o jeho podnikání a majetku nepředával, nemohla proto unést důkazní břemeno. Rovněž zrušení bezpodílového spoluvlastnictví, jakkoliv návrh podala ona, bylo ve skutečnosti iniciativou žalovaného, který měl tvrdit, že jde o pouhou formalitu a nebude mít v praxi na její poměry žádný vliv. Nesouhlasí proto s tím, že obecné soudy se odmítly zabývat platností rozhodnutí soudu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví z roku 1992. Stěžovatelka dále opakovaně poukazovala na to, že soud měl uložit žalovanému splnění informační či vysvětlovací povinnosti (odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1433/2015 či nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 987/07 aj.). Soudy uvedené nijak nezohlednily a tím zatížily řízení vadou, jež měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. 12. Stěžovatelka rovněž namítá, že se odvolací soud nezabýval jejími skutkovými tvrzeními. Obecné soudy podle stěžovatelky zcela rezignovaly na námitky týkající se zjištění skutečností rozhodných pro dané řízení (majetek žalovaného, zdravotní stav stěžovatelky, podíl stěžovatelky na podnikání žalovaného, péče stěžovatelky o společnou domácnost a děti či okolnosti související se zrušením bezpodílového spoluvlastnictví). V této souvislosti poukazuje na absenci řádného odůvodnění rozhodnutí obecných soudů. Žádné konkrétní námitky směřující výlučně proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka neuplatňuje. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 13. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. 14. Ústavní stížnost stěžovatelky je přípustná v rozsahu, v němž směřuje proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu, a tedy výroku I. a výroku II. rozsudku krajského soudu. V uvedeném